Druhý den festivalu NODO byl vyhrazen velkoryse pojaté operní férii slovenského skladatele Miroslava Tótha. Ze všech letošních premiér festivalu bylo toto představení také nepochybně nejnáročnější. Publikum především mohlo ocenit mnoho nečekaných zvratů a překvapení, které jim skladatel společně s režií Nely Husták Kornetové připravil. Zároveň jsem se několikrát přistihl při otázce, zda je to celé myšleno vážně anebo jde o humor a nadsázku ve všech možných barvách a odstínech.
Tóthovo dystopické dílo Bílá smrt se volně řadí jako závěrečná část z triptychu, který postupně zazněl na předchozích ročnících NODO – Muž ve skafandru (2020) a Nulanus (2022). Bílá smrt v mnoha směrech zřetelně neguje jakýkoli operní idiom a pokud i to není jen další vrstva skladatelova humoru, nazval bych dílo jakousi post-operou.
Jak lidé naučili stromy střílet
První část Bílé smrti se odehrávala v exteriéru Komenského sadů, kde se na velké ploše exponovala podtitulní myšlenka Bílé smrti „jak lidé naučili stromy střílet“. Z jednotlivých křoví podél cesty se postupně vynořovaly podivné postavy v maskovacích oblecích (NODO Dance Company) a hudebníci v černém, kteří improvizačně ztvárňovali zvukovou krajinu prvního jednání – tedy nehostinné finské pláně s divokým větrem, hučením nebo střelbou. Ta byla připomínkou zimní války mezi Sovětským svazem a Finskem, ve které se mimořádně vyznamenal odstřelovač Simo Häyhä, přezdívaný Bílá Smrt. Jeho postava se proto objevuje na scéně jako drobná stará sehnutá osůbka ve stříbrné kombinéze. A protože se celý děj opery odehrává tváří v tvář neodvratné zkáze světa, oprášil Simo, představovaný portugalskou sopranistkou Beatriz Gaudêncio Ramos, své střelecké umění. Simův pěvecký projev zahrnující skučení nesrozumitelného textu do megafonu, chroptění a vytí splývá se zvukovou kresbou nehostinné krajiny. Podivné maskované postavy, snad jsou to stromoví duchové nebo přímo personifikované stromy, odpovídají na Simovo vytí sborovým skučením, které prokládají poslechem drsné rockové hudby, kterou si pouštějí z přenosných radiomagnetofonů. Postupně tato stromová zjevení i hudebníci, z nichž někteří poskakují v maskách zajíců mezi publikem, obsazují celou viditelnou část parku a „stěhují“ diváky do nedaleké tenisové haly OSTRA Sport Centrum ke zhlédnutí dalších částí „opery“.
Apokalypsa se stěhuje do sportovní haly
Hned u vchodu do haly oslovuje do megafonu publikum ve stříbrném sportovním úboru jakási osoba reportérky z budoucnosti (Renáta Spisarová), která jim sděluje, že se přiblížil zánik planety Země, kterou Slunce brzy roztaví. V přítmí haly, kterou osvětluje především prosklená tribuna, ve které se střídají červené, zelené a bílé odstíny, spřádá svůj plán, jak využít apokalypsy další bizarní postava opery – vysloužilý německý telemarketér Horst Fuchs (Bella Adamova). Na rozdíl od role Sima poskytl skladatel Fuchsovi obsáhlejší paletu zvuků. Základním prostředkem sice zůstává mluvené slovo modifikované do jakéhosi improvizačního Sprechgesangu a metalového chroptění, které Tóth modifikoval v reálném čase přes amplifikaci. K těmto projevům se přidávají pasáže volných pseudo-operních improvizací, křiku, jekotu a posléze všudypřítomného a všeobjímajícího psího vytí. Koordinačně skladatel pracuje s komplikovaným propojením jednotlivých hudebních a pěveckých složek.
Dirigent Jan Bubák skóruje
Uprostřed haly byl ve tmě usazen americký soubor Mivos Quartet, který přednášel jakousi apokalyptickou smuteční hudbu plnou glissandových vzdechů. Tato hudba proudila v „paralelním časovém pásmu“, které přerušoval a opět vracel do hry ve shodě s jednotlivými promluvami Horsta Fuchse dirigent Jan Bubák. Ten také vystavěl jakési virtuální dialogy Fuchse a dvou kotoučových magnetofonů, se kterými si Fuchs „povídá“ jako s roboty a společně se připravují na nové televizní vystoupení. Z obou magnetofonů zaznívaly přes sebe pro mě zcela nesrozumitelné kvílivé promluvy nazpívané vynikajícím kontratenoristou Janem Mikuškem.
Roboty trefně ztvárnila režie umístěním magnetofonů vertikálně na dva rozhodcovské můstky, které posléze transportují do půl těla svlečení představitelé maskovaných stromových duchů na opačnou stranu haly. Ostatní představitelé duchů vytvářejí velmi působivé pohybové obrazce odumírání všeho živého na osvícené prosklené tribuně. Choreograf Pasi Mäkelä skvěle využil pochmurné nálady, ve které má divák pocit, že se čas stále více zpomaluje a situaci dokreslil obrazy zmaru, bolesti a rozvratu civilizace. V některých momentech jsou dokonce protagonisté napojeni na svítící infuze. Ze změti chroptěných slov Horsta Fuchse se také občas dá vyrozumět, že umírající lidstvo oslovuje, na což duchové reagují křikem, chrčením a opět poslechem rockové hudby z vlastních radiomagnetofonů. Jejich hulákání rozzlobí nakonec i dirigenta, který se s duchy utká v krátké bitvě tenisovými míčky.
Horst Fuchs prodává poslední naději
Největší cirkus však nastává v poslední části opery, která se odehrává na druhé straně haly, kde nás scéna přenáší do televizního studia, odkud se právě vysílá nový díl Fuchsova teleshoppingu. Nyní se zapojuje do hry složitý hudební i zvukový aparát – bicí souprava, perkuse, dva trombony, basklarinet, smyčcový kvartet, živá elektronika a další zvukové efekty. Celou rozsáhlou scénu řídí z nasvíceného můstku dirigent s maskou iluminátského oka. Instrumentalisté s výjimkou smyčcového kvartetu, který stále představoval hudební konstantu „z jiného světa“ evidentně využívali skladatelem nabídnutý improvizační materiál, který dirigent podle zvukové situace koordinoval do logického toku. Ozývaly se nejrůznější divoké hudební fantazie, ryk a jekot, které byly zcela ve službě vykreslení blatantního nevkusu a úpadku, který Horst Fuchs za léta praxe přivedl k absolutní dokonalosti. Na scéně se objevují známé Fuchsovy hity, například s vejcem upečeným na kapotě automobilu, v čemž mu asistuje jako host i ostřelovač Simo. Hlavním bodem teleshoppingu je prodej robotických asistentů, které se mají starat o osamocené lidi v posledních dnech světa. Jejich demonstrace se ale zvrhne v totální chaos a výbuch, který zabije ostřelovače Sima a následnou explozi celé galaxie, jež za sborového vytí a chroptění písně We are the World smete do hloubi nicoty i samotného Horsta Fuchse.
Z hlediska jevištního ztvárnění celé atmosféry environmentálního žalu musím jednoznačně pochválit výbornou symbiózu fyzického divadla, režijní a světelné složky (Jan Husták). Ať už to bylo účinné režijní využití obrovského prostoru parku, ve kterém stromy vytvořily dojem velké smečky děsivých přízraků, ačkoli skutečný počet účinkujících nebyl velký, nebo efekty světélkující ruky dirigenta, které v plenéru působily dojmem sci-fi. Na sugestivnosti také přidal nádech rituality, který vnášel do scén zvláště sbor stromů a také využití atmosféry prostředí sportovní haly a veškerých jejích atributů. Podobně i davovou scénu s výbuchem ve studiu a následným „rozpuštěním“ Horsta Fuchse i celé planety zobrazila režisérka Kornetová při využití minimálních prostředků sugestivně: chaos padajících tenisových míčků a obalení postavy Horsta světelnými vlákny, na kterých odplul celý obraz ven před sportovní halu, kde se ztratil zrakům publika.
Největší pozornost na sebe upoutala mezzosopranistka Bella Adamova, která v roli Horsta Fuchse vystřídala obrovskou paletu vokálních prostředků a dynamik. A to vše tak, aby její projev ještě v reálném čase tvaroval skladatel Tóth za elektroakustickým režijním pultem. Její promluvy – improvizační vokalizace byly pevné, jisté a pohlcující. S jednotlivými slovy a jejich deformacemi si pohrávala s gustem a bylo znát, že si hudbu přivlastňuje s maximální přesvědčivostí. Postavu telemarketéra interpretovala Adamova jako arogantního a karikaturního ředitele zeměkoule, který ve své zběsilosti vydělat pár eur navíc, zánik planety urychlí, ale zároveň se tak snaží odsunout i vlastní osamocené umírání.
Rozpad jazyka i civilizace
V náročnosti koncepce hudebního provedení, scelování ploch a koordinaci jednotlivých složek na obrovské vzdálenosti dobře obstál dirigent Jan Bubák, který byl zapojen do celého provedení také hereckými akcemi a gagy.
Tóthova post-opera přinesla nejen dobře vyvážené prvky hudební performance, improvizace a práci s nezávislými hudebními vrstvami a site-specific divadlem, ale také palčivé otázky současné společnosti. Obtížnou srozumitelnost deklamovaných, zpívaných nebo vykřikovaných textů, z nichž občas posluchač zřetelně zachytil jen jedno či dvě slova, považuji za zajímavě aplikovaný cíl partitury zobrazit totální rozpad a degradaci lidské komunikace v ústrety konci civilizace.
NODO – Miroslav Tóth: Bílá smrt
24. června 2026, 21:00 hodin
Komenského sady a OSTRA Sport Centrum, Ostrava
Inscenační tým
Hudba: Miroslav Tóth
Libreto a dramaturgie: Michaela Rosová, Miroslav Tóth
Choreografie: Pasi Mäkelä
Scéna a kostýmy: Matěj Sýkora
Světla: Jan Husták
Režie: Nela Husták Kornetová
Dirigent: Jan Bubák
Účinkující
Simo Häyhä: Beatriz Gaudêncio Ramos
Horst Fuchs: Bella Adamova
Androidi: Jan Mikušek
Mivos Quartet
členové Ostravské bandy
NODO Dance Company, stromy:
Emese Kovács
Nefeli Pantelia
Pablo Armenteros
Barnaby James Packham
Yu Matsumoto
Gvendolin Nagy
Mark Lawrence Griffiths
Dorottya Fanni Lengyel
Tom Jacques Lionel Julien Bellec
Jana Ryšlavá
Markéta Schacherlová
Isabela Ufrlová
Inna Kasianova
Viktorie Králová
Melanie Musilová
Julie Svitičová
