Festival, který si operu vytváří sám
Hudební festival Znojmo s Jiřím Ludvíkem v čele dospěl letos ke dvaadvacátému ročníku. Od svého vzniku v roce 2005 si vybudoval postavení přehlídky, která vytváří především vlastní projekty. Nápaditě a intenzivně propojuje hudbu s historickými prostory Znojma a jeho okolí, vínem, gastronomií i poznáváním krajiny.
Středobodem každého ročníku je operní či hudebně-divadelní inscenace barokních nebo klasicistních kompozic, která vzniká přímo pro některý ze znojemských prostorů – Louckou jízdárnu, kostel sv. Michala, v letech 2024 a 2025 kvůli rekonstrukci jízdárny také pro tzv. Domeček a kdysi rovněž pro rajský dvůr bývalého minoritského kláštera. Festival pro takovou stagionu sestavuje samostatný pěvecký, orchestrální, režijní a výtvarný tým.
Takto ambiciózní dramaturgický princip festival uplatňuje od samého začátku. Loni byl takto uveden Händelův Julius Caesar dokonce se třemi kontratenoristy, předtím třeba Vivaldiho Juditha triumphans (2024), oslavná serenata Harmonie planet Antonia Caldary (2023), Rameauova Platée (2014), Myslivečkův Montezuma (2011) nebo kompletní Purcellova semiopera Král Artuš včetně činohry (2010). Původní nastudování opery je dlouhodobým poznávacím „znamením“ znojemského festivalu a zároveň mimořádným počinem v českém prostředí.
A nejen to, festival inicioval dramaturgickou linii zadávání a uvádění oper pro děti, která je – nejen v českém prostředí – unikátní a významná. Na „operní verneovku“ Lukáše Hurníka Nautilus v roce 2024 navázala Ezopotámie Lukáše Sommera a letos Mendel Megaking Miloše Orsona Štědroně (recenze uvedení v Litomyšli v 592. Operním panoramatu). Koncept zaslouží ocenění i díky tomu, že se na něm podílejí studenti JAMU a od loňského roku se k němu připojila také Smetanova Litomyšl.
Letošní ročník Hudebního festivalu Znojmo, pořádaný od 8. do 29. července 2026 s mottem Královská hudba pro královské město, byl spojen s osmistým výročím Znojma. Rameauovy Galantní světy (premiéra 16. července 2026) do této koncepce zapadly nejen svou okázalostí a dvorským původem, ale také tématem evropského pohledu na vzdálené země a kultury.
Jízdárna přestala být provizoriem
Budova někdejší vojenské jízdárny vznikla v letech 1851–1853 ve slohu erárního klasicismu pro císařsko-královskou ženijní akademii, která byla tehdy přemístěna z Vídně do Louky pod Znojmem. Objekt tvoří rozlehlá přízemní jednolodní hala a navazující dvoupodlažní část s někdejší konírnou, učebnami a kancelářemi.
Po návratu akademie do Vídně v roce 1869 převzal budovu Centrální vojenský hřebčín Moravského markrabství. Armáda ji využívala až do roku 1990, v pozdější době především pro sportovní a kulturní aktivity vojáků. V následujících desetiletích se hlavní hala používala jako provizorní prostor pro výstavy a kulturní akce, konírna sloužila k uskladnění vín a prezentaci znojemského vinařství.
Město získalo objekt od státu v roce 2010 a areál Louckého kláštera byl v roce 2017 prohlášen národní kulturní památkou. Tento rozsáhlý areál je teprve postupně obnovován. Jízdárně dlouho chybělo provozní a technické vybavení, bez něhož nemohla fungovat jako plnohodnotný společenský a divadelní sál. Příprava její proměny v kulturní a kreativní centrum trvala několik let, samotné stavební práce začaly v dubnu 2024.
Na konci prosince 2025 se Centrum Jízdárna slavnostně otevřelo partnerům a realizátorům projektu. Provoz převzala Znojemská Beseda. Vznikl multifunkční sál s kapacitou až osm set osob, doplněný moderní jevištní technikou, výtvarným ateliérem, hudebními a divadelními zkušebnami i prostory pro vzdělávací, komunitní a volnočasové aktivity.
Rekonstrukce se vydařila po architektonické i funkční stránce. Zachovala velkorysý charakter dlouhé klasicistní haly a její strohou architekturu, zároveň ji však vybavila technologiemi na úrovni 21. století včetně vzduchotechniky.
Jízdárna festivalu poskytuje také zázemí odpovídající jeho operním ambicím. Pro operní inscenace se osvědčila především šířka a přehlednost hlavního sálu. Není však akusticky neutrální a každé další provedení jistě pomůže tento aspekt dále optimalizovat. Úvahu si zaslouží také vhodná elevace hlediště, která by divákům v zadních řadách zajistila lepší výhled na jeviště.
Centrum Jízdárna odstranilo provizorium, s nímž se musely předchozí znojemské stagiony vyrovnávat, a inscenace Galantních světů přesvědčila, že vzniklo místo, v němž festival může své náročné projekty dál rozvíjet.
Opera-balet jako kaleidoskop světů
Jean-Philippe Rameau vstoupil do operního divadla pozdě, až kolem padesátky. Když měly Les Indes galantes v srpnu 1735 premiéru v pařížském Palais-Royal, měl už pověst respektovaného hudebního teoretika a za sebou svou první operu, tragédie lyrique Hippolyte et Aricie. Rameau byl skladatelem mimořádně komplexním. Ve svém Pojednání o harmonii vycházející z jejích přirozených základů z roku 1722 usiloval o systematické odvození hudebních zákonitostí, ale jeho jevištní díla zároveň překypují barvami, rytmickou invencí, smyslem pro dramatický účinek a schopností okamžitě oslovit posluchače. Hudební teoretik a divadelník se v něm nevylučovali, ale vzájemně doplňovali.
V Galantních světech využil žánr opéra-ballet, opery-baletu, pro který není určující jeden souvislý dramatický příběh, nýbrž sled samostatných částí – entrées – spojených společným tématem. Každá z nich má vlastní zápletku, prostředí i postavy a může do značné míry existovat samostatně. Jednotu dílu dává téma lásky v různých podobách a setkávání Evropanů s obyvateli vzdálených zemí.
V alegorickém prologu Les Indes galantes svolává bohyně mládí Hébé evropské národy ke hrám, tanci a lásce. Jejich slavnost však přeruší válečnická Bellona, která odvádí mladé muže na bojiště. Amor proto dostává úkol přenést své šípy tam, kde na lásku dosud nezapomněli – do vzdálených světů. Při prvním uvedení v roce 1735 následovaly části Inkové v Peru a Šlechetný Turek. Postupně pak přibyly Květiny, v roce 1736 pak ještě závěreční Divoši a perská část byla důkladně přepracována.
Rameau v jednotlivých entrées střídá plastické recitativy, árie, ansámbly, sbory a množství orchestrálních tanců. Tanec zde není okrasnou vložkou mezi dramatickými situacemi, ale jedním ze základních nositelů výrazu. Hudba často událost neuzavírá árií, nýbrž ji převádí do společného pohybu, slavnosti nebo obřadu.
Proč Galantní světy
Český název Galantní světy francouzského originálu Les Indes galantes je volnější, ale v tomto případě výstižnější než starší překlady, které používaly označení Galantní Indové nebo Galantní Indky. Francouzský výraz Les Indes v dobovém užití zahrnoval široce chápané mimoevropské oblasti, kolonie a exotické země, jak si je představovala Evropa osmnáctého století. Peru, Persie, turecký ostrov i Severní Amerika tak mohly v dobovém názvosloví náležet do společného imaginárního prostoru „Indií“.
Překlad Galantní světy zachovává množné číslo i základní princip díla. Nejde o jeden konkrétní národ, nýbrž o obrazy vzdálených kultur, do nichž si Evropa promítá své představy o lásce, věrnosti, žárlivosti, moci, civilizovanosti i vlastní nadřazenosti. Zároveň se vyhýbá matoucímu dojmu, že se opera odehrává v Indii.
Zpívalo se samozřejmě ve francouzském originále s českými titulky podle překladu a přebásnění Borise Klepala. Francouzština byla dobře připravená – nejen ve výslovnosti, ale především v respektování řečového charakteru recitativů. Na jazykové přípravě se podílel Martin Ptáček. U Rameaua je přesná deklamace zásadní. Hudební fráze nevychází pouze z melodické linie, ale z přízvuků, délek a rytmu francouzského textu. Právě propojení řeči a hudby dává recitativům pružnost a umožňuje přirozený přechod od slova k árii nebo tanci.
Les Indes galantes byly pro znojemské provedení zkráceny, což se ukázalo jako rozumné. Inscenace se všemi čtyřmi kompletními entrées může zabrat kolem tří a půl hodiny čistého času. Znojemská inscenace byla rozdělena do dvou částí, každá trvala zhruba hodinu. Přesto zůstala zachována základní stavba prologu i všech čtyř příběhů. Škrty prospěly tempu večera a zabránily tomu, aby se podobně založené slavnostní a taneční sekvence začaly vzájemně rozmělňovat. Jednotlivé zápletky zůstaly srozumitelné a žádná z částí nepůsobila jen jako torzo vložené mezi efektní sbory a balety.
Od peruánské sopky k dýmce míru
V Les Indes galantes Rameau a jeho libretista Louis Fuzelier zůstávali dětmi své doby a vzdálené kultury pozorovali evropskýma očima. Jsou to příběhy plné lásky a galantního dvoření, zasazené do exotického prostředí. Mimoevropské postavy ovšem nejsou zobrazovány pouze jako primitivní protějšek civilizovaných Evropanů. Huascar sice zneužívá svého postavení velekněze, ale také přesně pojmenovává touhu dobyvatelů po zlatě. Osman je nositelem skutečné velkorysosti a Zima odmítá morální nadřazenost evropských nápadníků.
Po úvodním prologu, ve kterém se střetne bohyně mládí Hébé s bohyní války Bellonou a zklamaný Amor se vydá šířit lásku do vzdálených zemí, následují čtyři dějství: V části Inkové v Peru miluje princezna Phani španělského důstojníka Carlose. Velekněz Huascar, který po ní sám touží, zneužívá náboženskou autoritu i strach z výbuchu sopky, aby ji přiměl ke sňatku. Carlos jeho lest odhalí, Phani zachrání a Huascar nakonec zahyne v plamenech, které sám rozpoutal.
Ve Šlechetném Turkovi žije zajatá Francouzka Émilie v paláci Osmana Paši, který ji miluje. Při bouři ztroskotá na pobřeží loď a mezi zajatci se objeví její ztracený milý Valère. Osman v něm pozná muže, který mu kdysi daroval svobodu, a z vděčnosti oba milence propustí.
Perská Slavnost květin rozehrává milostné převleky a omyly. Princ Tacmas se v přestrojení snaží poznat city krásné Zaïry, zatímco Fatime se převlékne za polského otroka, aby prověřila lásku Aliho. Záměny identit a žárlivost nakonec vystřídá dvojí šťastné spojení.
V závěrečných Divoších soupeří domorodý náčelník Adario, francouzský důstojník Damon a španělský důstojník Don Alvar o Indiánku Zimu. Ta odmítne evropskou přelétavost i žárlivost a zvolí si Adaria. Dílo vrcholí slavností Velké dýmky míru – představou smíření mezi původními obyvateli a kolonizátory, o jejíž historické nenaplnitelnosti dnes víme své…
Marie Terezie mezi vínem a kabinetem kuriozit
Tomáš Ondřej Pilař, který byl zároveň režisérem a autorem scénografie, nezasadil čtyři příběhy do realisticky odlišených zemí. Položil si otázku, jak by Galantní světy vypadaly, kdyby se nepremiérovaly v Paříži, ale ve znojemském Louckém klášteře roku 1756. Vytvořil rámec slavnostního setkání šlechty, měšťanů, duchovních a učenců, kteří popíjejí víno, vedou disputace a vyprávějí si o dalekých krajích. Jejich představa světa nevychází z osobního poznání, ale z cestopisů, obrazů, sbírek kuriozit a vlastní fantazie. Mezi hosty je také znojemský kněz a vynálezce Prokop Diviš se svými přístroji. U slavnostního stolu zůstává podle dobového zvyku jedno čestné místo prázdné – až do chvíle, kdy na hostinu nečekaně dorazí Marie Terezie. Sklenka znojemského vína pak otevře cestu do Rameauových fantazií a večer končí následujícího rána nabídkou znojemských okurek jako léku na bolavou hlavu panovnice i ostatních.
Pilařův koncept poskytl sledu samostatných entrées jednotný rámec a zároveň je pevně spojil s místem uvedení. Nebylo třeba budovat Peru, Persii, turecký ostrov a severoamerické lesy. Všechny vzdálené země vznikají v představivosti společnosti shromážděné v Louckém klášteře.
Základ scény tvořila rozlehlá zadní stěna pokrytá šedavým spletencem postav a alegorií, připomínajícím zvětšenou barokní rytinu, fresku či tapiserii. Po stranách ji rámovaly vysoké otevřené police kabinetu kuriozit: vycpaní ptáci a další živočichové, skleněné nádoby, svícny, lebka, hodiny, parohy, busty, vědecké přístroje a nejrůznější předměty, které evropskému sběrateli dokazovaly šíři poznaného světa.
Jedním z ústředních objektů se stal velký nasvícený glóbus. Nezastupoval jen zeměpisnou mapu a zásobárnu lahví s vínem, ale také evropskou potřebu svět pojmenovat, změřit, rozdělit a přivlastnit si jej. Proměny jednotlivých částí nevznikaly přestavováním dekorací, ale kostýmy, rekvizitami, světlem a pohybem. Scénu postupně ovládly monumentální pokrývky hlavy, slavnostní pláště, obří vějíře pokryté květy nebo modře nasvícená procesí.
Pilař v programové brožuře připomněl také odvrácenou stranu evropské fascinace krásou a poznáním: otázku, kolik nahromaděného bohatství bylo vykoupeno utrpením lidí, jejichž hlas v dějinách téměř neslyšíme. V samotné inscenaci však tato kritická rovina nepřerostla v didaktickou obžalobu kolonialismu. Zůstávala pod povrchem obrazů – v rozdílu mezi Evropou, která svět sbírá do vitrín, a postavami, jež jej musí pro Evropany ztělesnit. Vizuální okouzlení se ukázalo být silnější než pochybnost, která je měla narušit. To zachovalo lehkost a hravost večera.
Světlo, kostýmy a obřadné gesto
Pilařovy inscenace se vyznačují důrazem na výtvarnou kompozici, práci se světlem, obřadné pohyby a stylizovaná gesta. Platí to i pro jeho znojemská nastudování Saula, Harmonie planet a Návratu Tobiáše. Také v Galantních světech nechával postavy zaujímat frontální postoje, rozevírat paže v symetrických liniích, pomalu otáčet dlaně, sklánět hlavy nebo se přesouvat v přesně vedených procesích a vytvářet vizuálně atraktivní seskupení.
Nešlo o rekonstrukci historické barokní gestiky, ale o její současnou jevištní stylizaci – znak prostředí, v němž je společenské postavení, cit i konflikt vyjádřen držením těla. Jednotlivá gesta byla zřetelná i ve velkém prostoru a fungovala jako výtvarný ornament, nikoli jako psychologická charakteristika postav v jednotlivých situacích.
Choreograf Martin Šinták propojil baletní soubor se sborem a sólisty. Pohyb nevytvářel pouze oddělená taneční čísla, ale přeléval se mezi jednotlivými skupinami. Sboristé i tanečníci se stávali účastníky hostiny, dvořany, sluhy, Peruánci, Peršany nebo obyvateli amerických lesů a vytvářeli rozsáhlé pohybové obrazy. Choreografie respektovala charakter Rameauových tanců, ale nesnažila se o rekonstrukci barokního tanečního slovníku. Propojovala historizující postoje se současnou scénickou dynamikou a místy i s výrazně fyzickou energií.
Kostýmy Ivany Ševčík Mikloškové nevycházely z etnografické věrnosti. Vytvořily fantazijní obrazy vzdálených zemí tak, jak by si je mohla představovat společnost osmnáctého století: černé a stříbrné dvorské róby, temně modré šaty, zlaté geometrické ornamenty, bílé splývavé oděvy, zelené a zlaté obřadní pláště i fantastické péřové a vějířovité pokrývky hlavy.
Právě nadsázka chránila inscenaci před dojmem naivní ilustrace „exotických národů“. Kostýmy nechtěly tvrdit, jak Inkové, Peršané nebo původní obyvatelé Severní Ameriky skutečně vypadali. Ukazovaly, jak si je mohla představovat Evropa, která mísila získané poznatky s dekorativní fantazií a vlastní touhou po neznámém.
Významnou součástí inscenace byl světelný design Tomáše Příkrého. Teplé jantarové a sépiové světlo dávalo hostině intimitu starého obrazu, rudě zářící glóbus získával téměř magickou přitažlivost, zatímco hluboké modré plochy a úzké paprsky shora měnily slavnostní průvody v nadpozemské rituály. Světlo scénu nejen zviditelňovalo, ale pokaždé ji znovu komponovalo.
Výsledná podívaná byla velkolepá. Výtvarná přitažlivost však někdy získávala takovou převahu, že se sólisté měnili spíše v součást pohyblivého obrazu než v nositele konkrétního vztahu. U opery-baletu to nemusí být na závadu – psychologická drobnokresba postav a situací ostatně není jejím hlavním principem. Některé intimnější momenty, zejména v příběhu Émilie, Valèra a Osmana, by však unesly větší ztišení a méně výrazné obklopení výtvarnými efekty.
Netopilovo setkání s francouzským barokem
Letošní nastudování znamenalo pro festival podstatnou změnu. Dirigentskou štafetu operních stagion po Romanu Válkovi, který je od počátků spojoval s Czech Ensemble Baroque, převzal Tomáš Netopil. Ten na festivalu poprvé dirigoval loňský závěrečný koncert a letos se ujal Galantních světů s orchestrem a sborem SILENTIUM! Ensemble, jehož uměleckou vedoucí je Tereza Válková.
Netopil nepatří k dirigentům, kteří by svou kariéru vystavěli na historicky poučené interpretaci, tím méně na specifickém repertoáru francouzského baroka. K hudbě provozované na dobové nástroje se však v poslední době obrací častěji; v prosinci 2025 například poprvé hostoval u Collegia 1704 a nyní rozvíjí další projekty se SILENTIUM! Ensemble.
Rameauovu rozsáhlou partituru vedl s přehledem, rytmickou jistotou a smyslem pro jevištní tok. Udržoval návaznost mezi recitativy, áriemi, sbory a tanci, respektoval potřeby choreografie a nenechal dvě hodiny hudby rozpadnout do sledu jednotlivých čísel. Vystavěl rozsáhlejší celky a zároveň přehledně odstínil jednotlivé entrées. Taneční rytmy měly zřetelnou artikulaci, sbory dostatečný tah a dramatické situace, jako zemětřesení, bouře nebo slavnost slunce, získaly potřebnou energii. Orchestr složený z hráčů, které známe z jiných uskupení historicky poučené interpretace, obsáhl partituru suverénně s výraznými sóly zejména dřevěných dechových nástrojů.
Přesto provedení působilo místy spíše jako velmi dobrá obecně barokní interpretace než jako hluboké ponoření do francouzského stylu. Rameau potřebuje vedle přesnosti i mimořádnou pružnost deklamace, jemnou hierarchii tanečních akcentů, přirozenost ornamentů a schopnost spojit řeč, gesto a instrumentální barvu v jediný organismus. Právě v těchto nuancích zůstával prostor k větší lehkosti, vzdušnosti a rafinovanosti.
Měřítko totiž u nás nastavilo koncertní provedení Les Indes galantes na festivalu Struny podzimu v roce 2008 s Les Arts Florissants pod vedením Williama Christieho (o hravé inscenaci dostupné na DVD nemluvě). Soubor, jenž se zásadně podílel na znovuobjevování francouzského barokního repertoáru, tehdy předvedl, jak se dlouholetá zkušenost s jazykem, ornamentikou a tanečním pulsem může proměnit v naprostou interpretační přirozenost. Srovnávat znojemský festivalový projekt se světovým souborem specializovaným na tento repertoár by nebylo spravedlivé. Připomenutí Christieho nastudování však pomáhá pojmenovat, v čem spočívala rezerva letošního provedení: nikoli v základní kvalitě nebo připravenosti, ale v detailech českým interpretům dosažitelným jen velmi obtížně.
Proměnlivé role, proměnlivé výkony
Sólové party jsou v Galantních světech rozděleny mezi několik pěvců, kteří se v průběhu večera vracejí v různých rolích. Pilař tuto mnohost využil: postavy jednotlivých příběhů se rodily ze společnosti shromážděné na slavnosti a po skončení své epizody se do ní opět vracely. Každý ze sólistů tak musel odlišit dvě či tři postavy nejen kostýmem, ale také hlasovým a hereckým výrazem.
Jasný, nosný a zároveň lehce vedený soprán Doubravky Novotné se uplatnil v lyrických liniích i živějších pasážích. Émilii vystihla jako ženu, jejíž věrnost není konvenční povinností, ale pevně prožitým rozhodnutím. Setkání s Valèrem naplnila opravdovým pohnutím, i když hlasová disproporce mezi ní a Jeanem-Françoisem Lombardem oslabila požadovanou rovnováhu duetu. V perské epizodě Novotná hlas i herectví odlehčila a dala Zaïře mladistvou hravost.
Lenka Máčiková zvládla trojí proměnu Hébé, Fatime a Zimy. V prologu měla její Hébé přirozenou radostnost a slavnostní noblesu, jako Fatime se zapojila do komediální hry převleků a v závěru dala Zimě sebejistotu ženy, která odmítá evropskou nestálost i majetnickou žárlivost a volí podle vlastního rozhodnutí. Pěvecky se opírala o pohyblivý, svěží hlas a přesnou intonaci.
Vojtěch Semerád mohl využít svou dlouhodobou zkušenost s francouzským repertoárem. Donu Carlosovi dal energii milence a dobyvatele, aniž by jej proměnil v jednostrunně heroickou postavu, zatímco perského prince Tacmase pojal s nadsázkou a elegancí. Jeho kultivovaný tenor, práce s francouzským textem a schopnost vést frázi patřily k hlavním stylovým oporám nastudování.
Lukáš Zeman přesvědčivě odlišil velekněze Huascara od lehčeji pojatého Aliho. Huascarovi dal temnou autoritu, fanatickou soustředěnost a postupně se stupňující posedlost. Jeho baryton měl dostatečnou váhu pro rozsáhlou Slavnost slunce i dramatický závěr při výbuchu sopky, aniž by part přetížil patosem. Zeman vystihl, že Huascar není jen konvenční padouch. Jeho osobní touha, odpor vůči dobyvatelům a zneužití náboženské autority se v něm spojují do rozporné postavy, která může vedle odporu vzbudit i soucit.
Michal Marhold jako Osman a Adario zaujal pevným, vřelým barytonem a střídmým herectvím. Osmanova velkorysost v jeho podání nevypadala jako mechanický obrat libreta, ale jako důsledek sebeovládání a paměti na někdejší dobrodiní. Adariovi v „divokém“ kožešinovém kostýmu se sekyrou za pasem dal přímost a důstojnost bez přehnané „exotické“ stylizace.
Sopranistka Hana Blažíková má rozsáhlou zkušenost s hudbou starších slohových období. V rolích Amora a Phani se jí však ne vždy dařilo hlas dostatečně zakulatit a barevně změkčit, zejména ve vyšší poloze zněl vedle ostatních až příliš pronikavě.
Francouzský sólista Jean-François Lombard zastupoval v obsazení autentický haute-contre – vysoký francouzský tenor. Jako Valère a Damon přinesl přesnou výslovnost, stylovou znalost i pro tento hlasový obor charakteristické výšky, do kterých plynule přecházel. Jeho hlas však byl natolik subtilní, že se ve velké Jízdárně proti orchestru a početnějším ansámblům často ztrácel. To oslabovalo zejména setkání Valèra s Émilií, které by mělo patřit k emocionálním vrcholům díla.
Adam Plachetka v groteskní proměně Marie Terezie
Zvláštní úlohu měl Adam Plachetka. V inscenaci ztvárnil travesti roli bohyně války Bellonu, v jejímž válečnickém výstupu hlas rozvinul do patřičné mohutnosti, a Dona Alvara, žárlivého španělského nápadníka charakterizovaného s ironickou nadsázkou. V Pilařově rámcové koncepci se však uplatnil především jako Marie Terezie. V mohutné černé róbě, s parukou, šperky, vějířem a okázalou důstojností vstoupil do společnosti jako panovnice, která už svou přítomností mění pravidla slavnosti.
Plachetka se nesnažil o realistickou ženskou proměnu. Komika vyrůstala právě z kontrastu jeho mužné postavy, sytého basbarytonu a obřadného ženského kostýmu. Svou autoritu spojil se sebeironií, výraznou mimikou a přesným načasováním gest.
Marie Terezie se během slavnosti postupně uvolňovala, pila přímo z lahve, otevírala ji zuby a zátku zálibně vyplivovala do výšky. Vnesla tak do inscenace vrstvu dravé, místy až karnevalové komiky a stala se opakovaně očekávanou, publikem vděčně přijímanou komickou dominantou. Jako historicky doložený rys panovnice takové počínání chápat nelze. Oporu pro obraz Marie Terezie opíjející se na veřejné slavnosti a takto okázale porušující dvorskou etiketu v jejím obvyklém biografickém portrétu nenajdeme. Zjevně šlo o Pilařovu groteskní divadelní licenci, která záměrně narušovala panovnickou reprezentaci. Komický efekt byl nepochybný, jeho stupňování však už působilo přehnaně a obraz panovnice nedeformovalo s ironickým odstupem, nýbrž jej redukovalo na prvoplánovou karikaturu.
Sbor jako opora hudby i divadla
Mimořádné uznání zaslouží sbor SILENTIUM! Ensemble pod vedením Terezy Válkové. Zvládal náročné francouzské texty, rychlé rytmické vstupy i proměny charakteru jednotlivých scén. Ve Slavnosti slunce měl obřadní soustředění, v bouři naléhavost ohroženého davu, při perské Slavnosti květin lehkost a v závěrečných tancích energii společného rituálu.
Kvalita sboru nespočívala pouze v sezpívanosti, intonační jistotě a vyváženosti hlasových skupin. Členové sboru byli zároveň důležitými hereckými a pohybovými účastníky inscenace. Museli přesně reagovat na složitou režijní organizaci, pracovat s rekvizitami, střídat kostýmy a podílet se na choreografických obrazcích, aniž by se rozpadla pěvecká souhra.
Právě sbor pomáhal naplnit základní princip Rameauovy opery-baletu, v níž se individuální emoce znovu a znovu přelévají do kolektivního tance a slavnosti. V prologu reprezentoval Evropu lákanou mezi láskou a válkou, v jednotlivých entrées se měnil v národy a společnosti vzdálených zemí a v závěru se spojil do slavnostního obrazu smíření.
Smysl znojemské odvahy
Znojemské Galantní světy nebyly referenčním interpretačním modelem Rameauovy opery-baletu. Vznikla inscenace, která se nesnažila napodobit Paříž ani Versailles, ale vytvořila vlastní znojemskou barokní fantazii: opulentní, hravou, místy provokativní a především divadelně živou. Tomáš Ondřej Pilař se svým inscenačním týmem našel pro sled samostatných příběhů srozumitelný a místně zakotvený rámec, aniž by Rameauovu fantazii uzavřel do ilustrativní rekonstrukce. Vytvořil obrazy, které naplnily rozlehlou Jízdárnu. Tomáš Netopil udržel rozsáhlý celek v pohybu, SILENTIUM! Ensemble zvládl náročnou partituru na historické nástroje a řada sólistů v čele s Doubravkou Novotnou, Lenkou Máčikovou, Vojtěchem Semerádem, Lukášem Zemanem a Michalem Marholdem vytvořila přesvědčivou galerii postav. Adam Plachetka přidal nadhled a komickou dominantu, výborný sbor pod vedením Terezy Válkové pak celému projektu poskytl pevnou hudební i divadelní oporu.
V hudebním nastudování ovšem zůstával prostor pro jemnější francouzskou lehkost a sólové obsazení nebylo zcela vyrovnané. Režijní důraz na velké vizuální obrazy také občas upozadil intimitu jednotlivých vztahů. Kdo zná Pilařovy předchozí znojemské inscenace Saul, Harmonie planet a Návrat Tobiáše, nemohl se ubránit dojmu, že se opakuje ve své podstatě univerzální režijně-výtvarný princip.
Hudební festival Znojmo pod vedením Jiřího Ludvíka Galantními světy i Štědroňovým Mendel Megaking znovu potvrdil, že odvaha každoročně uvádět novou dětskou operu a připravovat vlastní operní stagionu má smysl. Vznikají inscenace, které svým významem překračují hranice regionu. Nové Centrum Jízdárna k tomu poskytuje zázemí odpovídající této ambici a místo, kde může festival své náročné projekty dál rozvíjet.
Hudební festival Znojmo: Jean-Philippe Rameau: Galantní světy / Les Indes galantes
premiéra 16. července 2026, recenzována repríza 18. července 2026, 19:30 hodin
Centrum Jízdárna, Znojmo
Inscenační tým
Tomáš Ondřej Pilař – režie a scénografie
Tomáš Netopil – dirigent
Tereza Válková – umělecká vedoucí
Martin Šinták – choreografie
Ivana Ševčík Miklošková – kostýmy
Tomáš Příkrý – světelný design
Provedení ve francouzštině s českými titulky
Překlad a přebásnění libreta Boris Klepal
Osoby a obsazení:
Hébé / Fatime /Zima – Lenka Máčiková
Bellone / Don Alvar / Marie Terezie – Adam Plachetka
L’Amour / Phani – Hana Blažíková
Don Carlos / Tacmas – Vojtěch Semerád
Huascar / Ali – Lukáš Zeman
Émilie / Zaïre – Doubravka Novotná
Valère / Damon – Jean-François Lombard
Osman / Adario – Michal Marhold
SILENTIUM! Ensemble – orchestr a sbor
