Krumlovský princip: hudba, genius loci a pestrost
Festival Krumlov patří k přehlídkám, které nejsou pevně svázané pouze s jedním typem programu. Od prvního ročníku v roce 1992, který během šesti dnů nabídl šest koncertů, se rozrostl v rozsáhlou přehlídku využívající nejen sály a nádvoří Českého Krumlova, ale také kostely, zahrady a další místa jižních Čech. Současné pojetí pod vedením Gabriely Rachidi stojí na spojování kvalitní interpretace s geniem loci, na součinnosti hudby s divadlem, tancem, výtvarným uměním a scénografií, na podpoře mladých interpretů i na širokém záběru od staré hudby po současnou tvorbu. Multižánrová, komunitní a edukační linie se soustřeďuje především do bezplatné Festivalové zóny v Klášterní zahradě, která od čtvrtka do neděle nabízí koncerty, besedy, workshopy, rodinné programy i prostor pro neformální setkávání.
Takový koncept je lákavý, zároveň však nese riziko, že atraktivní prostředí začne nahrazovat dramaturgii a vizuální podívaná přeroste hudbu. Zahajovací večer Tisíc a jedna noc / Šeherezáda byl v tomto ohledu přímo modelovou zkouškou. Spojoval symfonický orchestr, pěveckou osobnost, vypravěče, orientální nástroje, nový cirkus, choreografii, světelný design i pokračování v zámecké zahradě. Jednotlivé složky se podařilo zasadit do srozumitelného oblouku.
Blesky si počkaly na epilog
Letošní motto Labyrint příběhů odkazuje také k historii Českého Krumlova, kde postupně existovalo renesanční bludiště v Novoměstské zahradě a dvě rokoková bludiště – čtvercové a šnekové – v zámecké zahradě. Jubilejní ročník od 17. července do 8. srpna 2026 zahrnuje přes čtyři desítky koncertů a doprovodných akcí na čtrnácti scénách.
Zahájení bylo velkolepou vstupní branou do tohoto labyrintu. Významnou roli sehrálo také počasí. Déšť se večeru vyhnul a vzdálené blesky začaly křižovat oblohu až po skončení produkce, jako by si příroda svůj vlastní světelný efekt ponechala na epilog.
Prostor Letní jízdárny ovládla rozměrná zastřešená pódiová konstrukce z kovových nosníků, jaká se běžně používá při velkých open-air a popových produkcích. Na terase barokní zámecké zahrady, bezprostředně nad vyústěním spojovací chodby od zámeckého divadla, působila za denního světla poněkud cizorodě a její technická robustnost ostře kontrastovala s historickým prostředím a kulisou vzrostlých lip. Po zahájení programu však konstrukce ve tmě ustoupila z pozornosti a začala plnit především svou praktickou funkci: poskytla zázemí orchestru, akrobatům, jejich závěsným aparátům i rozsáhlému světelnému parku.
Dramaturgie spojila dva odlišné pohledy na stejný inspirační okruh. Ravelův třídílný písňový cyklus Šeherezáda zachycuje Orient jako intimní prostor touhy, smyslovosti a neuchopitelných představ. Rimskij-Korsakov jej proměnil v barvitě vyprávěný sled dobrodružství, bouří, milostných scén a orientálních slavností. Obě skladby jsou evropskými fantaziemi o vzdáleném světě, nikoli jeho autentickým hudebním obrazem. Rozdíl mezi Ravelovým vnitřním sněním a Rimského-Korsakovovým symfonickým vypravěčstvím však vytvořil dobře zvolenou osu programu.
Krátký prolog otevřel bránu k Ravelovi
Na začátku připomněl Justin Svoboda rámcový příběh krále Šahrijára a Šeherezády, která si vyprávěním zachraňuje život. Průvodní slovo zůstalo přiměřeně stručné plynule přešlo do chvíle, kdy se z prostoru začala vynořovat pětice hráčů na orientální perkuse s Kristýnou Farag a její flétnou ney.
Divertimento Scheherezade Karima Reda, Tomáše Jochmanna a Tomáše Medka, založené na variacích témat suity Rimského-Korsakova, nemělo ambici stát se třetím hlavním dílem večera. Fungovalo jako zvukový a prostorový práh: rytmus se přibližoval spolu s hudebníky, barvy bicích a neye proměnily atmosféru a publikum bylo bez zdlouhavých příprav uvedeno do světa následujícího programu. Hodnota tohoto úvodu spočívala právě v jeho názornosti a úspornosti.
Fatma Said: Šeherezáda v jemných odstínech
Ravelův cyklus Šeherezáda vznikl v roce 1903 na tři básně Tristana Klingsora. Nevypráví souvislý děj. V rozsáhlé Asii se fantazie rozbíhá k perským městům, tržištím, moři, exotickým krajinám, krutosti i rozkoši. Kouzelná flétna zachycuje intimní okamžik ženy naslouchající melodii milovaného, který hraje venku za zdí. Lhostejný se soustředí na letmé okouzlení krásným cizincem, jenž se na okamžik přiblíží a vzápětí bez zájmu odchází.
Ravelův orchestr proměňuje odstíny, průhlednost, hustotu i vzdálenost zvuku. Fatma Said se v tomto jemně strukturovaném světě pohybovala s přirozeností. Její jasný, pružný soprán má znělé jádro, ale nepůsobí těžce ani okázale. Dokáže vést dlouhou frázi, aniž by ztrácela význam jednotlivých slov, a barevné proměny nevytváří nápadnými efekty, nýbrž citlivou prací s dynamikou, dechem a artikulací.
V Asii udržela rozlehlý oblouk písně a jednotlivé obrazy neskládala jen jako katalog orientálních atrakcí. Za počátečním okouzlením postupně narůstala dychtivost, neklid a touha proniknout do vzdáleného světa. Said se ani ve vrcholech nesnažila překonávat orchestr silou. Uchovala si lehkost a nechala Ravelovu instrumentaci, aby kolem hlasu rozvíjela jeho smyslovou mnohoznačnost.
Kouzelnou flétnu ztišila do podoby soukromého naslouchání. Hlas se pohyboval v jemných odstínech a v dialogu s flétnou jako by se přibližoval a opět vzdaloval. V závěrečné písni Lhostejný dokázala spojit okouzlení s chladnou zdrženlivostí. Nepřidávala příběhu sentimentální pointu; uchovala prchavou nejistotu setkání, které skončí dřív, než se vůbec stačí rozvinout.
Káhirský původ Fatmy Said vytvářel osobní vazbu k orientálnímu rámci večera, její výkon však nestál na předvádění „orientální autenticity“. Přesvědčoval především porozuměním francouzskému stylu a schopností proměnit Ravelovy básnické obrazy ve vnitřní krajinu.
Šeherezáda v plné symfonické barevnosti
Rastislav Štúr se už v Ravelovi projevil jako pozorný partner zpěvačky. Orchestr Prague Philharmonia vedl k průzračnosti, odstíněným nástrojovým barvám a pružnosti, která umožňovala hlasu vystoupit, aniž by se orchestr musel stáhnout do pouhého doprovodu.
Symfonickou suitu Šeherezáda, op. 35, Nikolaje Rimského-Korsakova pak orchestr neodehrál v provozní uvolněnosti, která se někdy pod záminkou prázdninové atmosféry vplíží do open-air koncertů. Štúr s orchestrem přistoupili k partituře jako k plnohodnotnému symfonickému dílu, nikoli jen jako k efektnímu repertoárovému kusu, který se v letním plenéru může spoléhat na svou popularitu a barvitost. Prague Philharmonia hrála soustředěně, s přesností a vnitřním napětím, i když akustické podmínky venkovního prostoru přirozeně neumožňovaly vnímat všechny detaily partitury se stejnou plasticitou jako v koncertním sále.
Úvodní žesťové téma sultána Šahrijára mělo autoritu a hrozivost, ale nebylo hrubé. Proti němu se zvedla linie sólových houslí – hlas Šeherezády, který se v průběhu suity neustále vrací, pokaždé v jiné souvislosti a s jiným výrazovým odstínem. V první větě Moře a Sindibádova loď Štúr vystavěl dlouhé vlnění orchestru bez rozmělňování tempa. Druhá věta Příběh prince Kalendara vynikla pohotovostí dřevěných dechových nástrojů a přesnými proměnami mezi vyprávěním a dramatickými vpády. Část Mladý princ a mladá princezna měla zpěvnost, aniž by se rozplynula v přeslazené idyle. Závěrečná Slavnost v Bagdádu postupně spojila motivy předchozích vět do působivě stupňovaného proudu. Rytmus měl ostrost, žestě průraznost a bicí razanci, ale zvuk se nesléval do neurčité masy. Štúr udržel přehled o architektuře věty a připravil závěrečný náraz lodi na skálu tak, aby nebyl pouze hlasitým efektem. O to účinnější bylo následné zklidnění a návrat sólových houslí.
Akrobacie, která věděla, kdy ustoupit
Největší riziko celé produkce představovalo spojení Šeherezády s novým cirkusem. Uvádění této hudby s jevištním pohybem samo o sobě není nezvyklé – výraznou baletní tradici založila už slavná Fokinova choreografie pro Ďagilevův Ballets Russes z roku 1910. Nový cirkus však pracuje s jiným druhem virtuozity a bezprostředního efektu. Rimského-Korsakovova partitura je navíc sama o sobě natolik barvitá a názorná, že ji přidaná scénická vrstva může snadno začít doslovně ilustrovat, rozmělňovat nebo odvádět pozornost od její vnitřní stavby.
Soubor Losers Cirque Company v režii Petra Horníčka a choreografii Michaely Kadlčíkové se nesnažil převést každý hudební motiv do konkrétního děje. Pět akrobatek a čtyři akrobaté vytvářeli sled proměnlivých prostorových obrazů, v nichž se střídaly skupinové sestavy, párová akrobacie i sólové výstupy. Choreografie využívala kontrast horizontálního pohybu po celé šíři pódia s vertikalitou závěsných aparátů, tyčí a obručí. Těla se vzájemně podpírala, zachycovala, vynášela vzhůru a opět spouštěla k zemi; motiv rovnováhy, pádu a záchrany se tak přirozeně propojoval s hudebním vyprávěním o nebezpečí, touze i neustálém oddalování konce.
Výrazným prvkem byla rozměrná modrá plachta. Nezůstala pouze snadno čitelným obrazem mořské hladiny: vzdouvala se nad akrobaty, pohlcovala je, odkrývala a měnila se v prostor, s nímž museli zápasit. Růžová spirála, obruče a svítící koule naopak vnášely do inscenace ornamentální a pohádkovou stylizaci. Jejich význam nebyl vždy zcela určitý, ale právě díky tomu nepůsobily jen jako doslovná ilustrace konkrétních epizod.
Párové pasáže založené na důvěře, opoře a přenášení váhy souzněly především se zpěvností lyrických částí suity. V dramatičtějších úsecích se pohyb zrychloval, skupiny se přeskupovaly a závěsné disciplíny rozšiřovaly dění do výšky. Choreografie přitom většinou nekopírovala každý rytmický akcent, ale sledovala delší oblouky hudby. Nejpůsobivější byla v okamžicích, kdy dokázala využít nejen fyzický výkon, ale také zpomalení, nehybnost a prázdný prostor.
Proměny světla chvíli otevíraly celou šíři jeviště, jindy izolovaly jednu postavu nebo zavěšený geometrický tvar. Ocenila jsem zejména okamžiky, kdy se pohyb ztišil a světlo spolu s rozmístěním akrobatů obrátilo pozornost k sólovým houslím. Koncertní mistryně tak nezmizela za atraktivními výkony, ale stala se viditelnou nositelkou hlasu Šeherezády.
Souběh koncertu s cirkusovými čísly ovšem odhalil i praktickou nesnáz. Některé výstupy směřovaly k efektní závěrečné póze, která přirozeně vybízela publikum k okamžitému potlesku, zatímco hudba dál pokračovala. Vznikaly tak chvíle rozpaků, zda akrobaty odměnit, nebo zachovat soustředění na nepřerušený symfonický tok. Nešlo ani tak o slabinu choreografie jako o napětí mezi dvěma způsoby diváckého vnímání: akrobatické číslo očekává bezprostřední reakci, symfonická věta odkládá potlesk až na závěr.
Akrobacie přesto nezůstala pouze atraktivním doplňkem k oblíbené skladbě. Nejlépe fungovala tam, kde neusilovala o samostatnou dominanci, ale rozvíjela prostorové, pohybové a emocionální podněty partitury – a zároveň dokázala v pravou chvíli ustoupit hudbě.
Letní noc jako součást dramaturgie
Zahajovací produkce si zaslouží uznání především za promyšlenou dramaturgickou osu a za to, že vedle vizuálních atrakcí ponechala dostatek prostoru Ravelovi, Rimskému-Korsakovovi i interpretům. Ne všechny složky se propojovaly zcela samozřejmě a souběh akrobacie s nepřerušeným hudebním tokem měl své limity.
Večer ovšem vycházel z jiných předpokladů než běžný koncert v uzavřeném sále. Nešlo pouze o Ravelův písňový cyklus a Rimského-Korsakovovu symfonickou suitu, ale také o letní noc, historické prostředí, světlo, pohyb a následnou cestu zahradou. Právě jako pozvání k festivalovému putování Labyrintem příběhů produkce svůj účel splnila.
Další cesty Labyrintem příběhů
V dalších týdnech festival nabídne mimo jiné spojení Brahmsova Houslového koncertu se světovými premiérami Tomáše Kača, Stockhausenova Harlekýna s klarinetistou Karlem Dohnalem, symfonický koncert z hudby k počítačové hře Kingdom Come: Deliverance II, projekt varhanice Katty v torzu kláštera v Kuklově, Gluckovu operu Le Cinesi s Collegiem 1704 a Václavem Luksem v barokním divadle nebo inuitskou legendu v podání Orchestru BERG. Ročník 8. srpna uzavře operní galakoncert Labyrint lásky s hudbou Pucciniho a Verdiho, Danielle de Niese, Ester Pavlů, Pavlem Černochem a dirigentem Tomášem Netopilem. Festivalová zóna v Klášterní zahradě k tomu přidává bezplatné koncerty, besedy, projekce, workshopy a rodinný program.
Mezinárodní hudební festival Český Krumlov: Tisíc a jedna noc / Šeherezáda
Zahajovací koncert 35. ročníku Festivalu Krumlov
17. července 2026, 21:00 hodin
Letní jízdárna, Státní hrad a zámek Český Krumlov
Program
Karim Red, Tomáš Jochmann, Tomáš Medek: Divertimento Scheherezade (variace na téma suity Šeherezáda Nikolaje Rimského-Korsakova)
Maurice Ravel: Šeherezáda, písňový cyklus – Asie, Kouzelná flétna, Lhostejný
Nikolaj Rimskij-Korsakov: Šeherezáda, symfonická suita, op. 35
Účinkující
Fatma Said – soprán
Justin Svoboda – vypravěč
Kristýna Farag – flétna ney
Marwan Alsolaiman, Petr Mastroiany, Sofiia Kucherenko, Matěj Diviš, Jakub Škrha – perkuse
Petr Horníček – režie
Michaela Kadlčíková – choreografie
Losers Cirque Company
Prague Philharmonia
Rastislav Štúr – dirigent
