Na festivalu, který je výjimečný svou prací s okolním prostředím, patří mezi hlavní aktéry i počasí. Letos bylo značně bouřlivé – a odráželo i škálu emocí, které čtrnáctý ročník v návštěvnictvu vyvolal. Začalo to doslova „šíleně“. Poslední dešťové kapky dopadly přesně ve chvíli, kdy hodiny na zámecké věži odbily začátek inscenace INSANE, v níž nás pětatřicet ploužících se postav se zahalenými tvářemi provázelo areálem. Jak bývá na KoresponDance zvykem, nešlo o profesionální performery, ale obyvatele Vysočiny různých generací. Pod taktovkou francouzského choreografa Albana Richarda a českých choreografů Hany Polanské Turečkové, Agáty Jarošové Perez a Viktora Černického ale posléze za doprovodu energické taneční hudby odhodili masky, rozhýbali přihlížející diváctvo a společně jsme se protančili před brány konventu, kde nás uvítala zakladatelka a ředitelka festivalu.
Svou úvodní řečí Marie Kinsky nezahájila pouze další ročník, ale i program Hub 800 v nově otevřeném Kulturně-kreativním centru Vysočina v zrekonstruovaném bývalém konventu, které bude v provozu celoročně. Nový sál originálně představil švýcarský performer Ueli Hirzel, jenž v něm před očima diváků vytvořil z písku umělecké dílo. Černý písek podtrhl čistotu a bělost prostoru a pohybová meditace, při níž vznikaly působivé obrazce, po osmi stech letech připomněla původní poslání budovy a naplnila ji duchovní atmosférou.
Pestrá paleta žánrů
Zhlédnout všechny akce, které probíhají často paralelně, není v silách jednoho diváka – ale i to, co stihnete, stojí za to. Například Black Sand je jednou z performancí triptychu Sandworks, který Hirzel vytvořil a na festivalu uvedl s britskou umělkyní Linet Andreou. Pokud jejich představení propojila pohyb s výtvarným uměním, inscenace Bolero-Extended dánského choreografa Palleho Granhøje v provedení litevského souboru Šeiko Dance Company a Klaipéda Cello Octet nabídla hudební, taneční a vizuální zážitek v jednom. Tvůrci ukázali, co dokáže osm violoncell a šestnáct odlišných těl a lidských charakterů ze současnosti provést s orchestrální skladbou raného dvacátého století. Ravelovo slavné Bolero zaznělo v nesčetně podobách, a i části skoro až na hranici kakofonie budily úžas a nastínily nekonečné možnosti experimentu. Hra světla a stínu, tetris objemných krychlí po jevišti, v nichž vystupují hudebníci i tanečníci, a pohyb, ztělesňující komplexnost lidské povahy, byly působivé. Přesto si troufám říci, že hudební složka v podání nevídaného oktetu byla vrcholem představení.
Díky nové spolupráci s Taiwanem festival navštívil busker Chien Hung Kuo se svým ryze cirkusovým číslem Moving Zen. Technicky dokonale ovládnuté triky s kostkou, křišťálovou koulí a hořícími tyčemi a dramatická hudba upoutaly pozornost a při divoké manipulaci s ohněm se diváctvu tajil dech. Na ulici by to byla vskutku velkolepá podívaná, na uměleckém festivalu, i vzhledem k titulu představení, bych ale očekávala poněkud hlubší myšlenku a prožitek. Příhodnější finále festivalového dne při západu slunce by se ale hledalo těžko.
Humor i napětí
Osobně mě z letošního programu nejvíce oslovila vystoupení Vasiliki Papapostolou a Rémiho Lucheze. Sólo Panopticon řecké umělkyně, která si říká Tarantism, vtáhlo svou intenzitou a mrazivým osobitým projevem performerky od prvního okamžiku. Zdrojem inspirace se stal princip panoptika a jeho filozofické pojetí Michela Foucalta. Je to tedy dílo o moci, manipulaci a kontrole a o tom, jak se vnější vlivy postupně stávají našimi vnitřními. Právě proto se mohlo zdát, že ač jde o sólo, na jevišti se střídaly mechanický stroj, ovládaný vnější silou, a křehká lidská bytost. Ze sálu jsme odcházeli v napětí z uvědomění, jakým tlakům musíme v současném světě čelit.
Zcela odlišné pocity vzbudila humorná performance Miettes. Francouzský umělec Rémi Luchez si vysloužil potlesk hned v prvních vteřinách představení, když nejistě vešel mezi diváky a vzápětí zase zmizel. Závěrečné standing ovation však získal zcela zaslouženě. Na první pohled Luchez působil svou nemotorností jako postava z kresleného seriálu Pat a Mat, ve skutečnosti ale předvedl profesionální akrobatický výkon, kdy balancoval na ocelovém drátu tenkém jako nit a později na řetězu, jenž jsme společnými silami složili dohromady. Rozesmál nás, přiměl ke spolupráci, udržel plně v přítomném okamžiku a loučil se omluvou, že nemluví anglicky, moc rád si s námi ale popovídá. A proto je pro mě Miettes ztělesněním celého letošního KoresponDance – prostoru pro společnou tvorbu, sdílení a komunikaci, kdy slova nejsou potřeba. Stačí spolu jen být.
