Pro tento festival je charakteristické, že ruší odstup mezi tělem a tělem, a i my jako diváci máme svobodnou volbu, zda se staneme součástí toho, na co se díváme – ať už doslova, nebo jen ve vlastní představivosti. Jednotlivé festivalové dny umí být intenzivní, aniž by byly nátlakové. Ve výsledném dojmu ze čtveřice zhlédnutých představení se opakovaně vrací slovo „setkání“.
INSANE: Dav, který získává tvář
Z podobných úvah vznikl i projekt a následné představení INSANE, uváděné pod hlavičkou organizace Oases a pod vedením choreografa Albana Richarda. Projekt vznikl poprvé v roce 2016 s padesáti obyvateli francouzského města Caen v Normandii. Během deseti let se z něj stalo choreografické dílo, které umělecké skupiny ve spolupráci s místními komunitami uvedly v Litvě, ve Spojeném království a díky KoresponDance nyní i v České republice. INSANE je taneční projekt určený pro veřejný prostor, vznikající vždy ve spolupráci s lidmi, kteří dané místo obývají a spoluutvářejí. Ve Žďáru nad Sázavou začala práce na díle už na jaře letošního roku s více než třemi desítkami mužů a žen různých generací i různé taneční zkušenosti, pocházejících ze Žďáru a jeho okolí. Svou metodiku s nimi sdílel Alban Richard spolu s choreografkami Hanou Polanskou Turečkovou, Agátou Jarošovou Perez a performerem Viktorem Černickým. Samotné představení bylo rozděleno do tří částí, které byly při žďárském uvedení odehrány postupně ve třech různých venkovních prostorech.
Vše začalo nenápadně: početná komunita oděná do mikin s kapucí v různých barvách (spodní polovinu těla měli performeři zahalenou několika vrstvami oděvu, včetně sukní) se pomalým krokem, jako průvod, sunula z jednoho nádvoří na druhé. Masa bez zjevného pohlaví, maskovaná, pečlivě skrývající cokoliv, co by mohlo prozradit náboženskou, politickou či společenskou příslušnost jednotlivce.
Jejich tempo bylo sladěné, téměř meditativní, a díky zahaleným hlavám a tvářím zakrytým šátky i tajemné, mírně zneklidňující. Zdánlivě nekonečné procesí pak náhle narušilo svou dosavadní přímočarost – zástup se rozvlnil jako had, změť těl se propletla, aby se vzápětí opět sešikovala do organizovaného tvaru v několika řadách za sebou. Anonymní těla, která dosud působila jako pohybující se objekty, se náhle stala konkrétními. Jako diváci jsme najednou byli schopni rozeznat, kdo je muž a kdo žena (ačkoliv pohlaví v INSANE nehraje žádnou významovou roli), jaké mají performeři výrazy tváře, a i kontury pohybu byly po svlečení mikin a sukní zřetelnější. Komunita lidí se volně pohybovala prostorem a vytvářela lidské architektury, jimž ale nakonec dominovaly právě výrazy tváří – jako výjevy z Boschových obrazů Posledního soudu: grimasy zkřivené hrůzou, agonie, ale i výrazy kontemplativní, blažené, extatické. Z kolektivní energie se posléze zrodil taneční rituál, který prostoupil až mezi nás, diváky. Na pivovarském nádvoří pak došlo ke katarznímu momentu a uvolnění, zvláště mezi členy této dočasně existující performativní skupiny. Jedinečnost a neopakovatelnost tohoto setkání vytváří naléhavost a intenzitu následného zážitku z choreografického díla, které navrací tanci jeho archaickou a rituální povahu.
KO-KOO-MO: Příběhy z kostek, která žijí jen pár vteřin
Tam, kde INSANE strhávalo kolektivní silou vyvěrající z energie početného kolektivu, nabídlo vzápětí představení Block Theatre finského souboru KO-KOO-MO setkání zcela jiného rázu – mnohem intimnější a koncentrovanější, útočící spíše na naši fantazii a soustředěnost, zatímco INSANE mířilo přímo k emoci a k bezprostřednímu fyzickému i duševnímu chvění.
Finská loutkářka, performerka a manipulátorka s objekty Roosa Halme přivezla na KoresponDance dřevěné kostky – objekty nejrůznějších tvarů –, které pouhýma rukama uváděla do pohybu. A nejen do pohybu: výsledkem tohoto přesně cíleného, soustředěného gesta byla vždy nějaká prchavá instalace, jejíž existence se dala počítat na pouhé vteřiny, ale dojem z ní v naší mysli přetrvával mnohem déle. V jejích rukou kvádry, destičky, hranoly různé tloušťky i výšky, koule, válce či kusy ve tvaru písmene L a kříže roztáčely piruety, koulely se, převalovaly, občas se z vysokých věží i zřítily, jen aby je Halme znovu zachytila a vrátila až na samý vrchol. Vznikaly nejen architektonické struktury, ale doslova celá města, hrady, automobily, vlaky i letadla, zvířata exotická i domácí, lidské hlavy, drobné postavičky – a to vše v nepřetržitém pohybu, jako by jednotlivé objekty spolu komunikovaly, oživovaly prostor a vytvářely stále nové a nové krajiny.
Roosa Halme se kostek dotýkala zlehka, s ekvilibristicky přesnou manipulační jistotou. Výraz její tváře nebyl strnulý soustředěním. Rozzářenýma očima i jemným úsměvem dávala najevo své uvolnění, sebevědomí v tom, co dělá i radost ze hry, jejíž tempo a obsah sama udává. Plynulost celé akce, umocněná hudbou s jazzovými motivy, vytvářela dojem, jako bychom sledovali animovaný film – ale odehrávající se tady a teď, spolu, na jednom místě, v konkrétním čase. Bylo vzrušující sledovat, co se před našima očima rodí, a přitom netušit, jaký další obraz vznikne příště. Moment překvapení z toho, co právě vzniklo, byl mnohdy provázen pobaveným smíchem publika. Roosa Halme v Block Theatre dokázala intenzivně provokovat naši představivost – umožnila nám objevovat v každém tvaru i jeho proměně nový význam. Dřevěné objekty si sice zachovávaly svůj tvar, ale s každým pohybem měnily svůj smysl, jako by počet možných významů v nekonečných konstelacích, strukturách a pozicích byl skutečně nevyčerpatelný.
Miettes: (Ne)všední hrdinství na vratkém drátě
Podobně jako Roosa Halme pracuje s estetikou minimalismu, aby jednoduchý předmět obdarovala maximálním množstvím významů a jejich dalších variací, sází i francouzský umělec a performer Rémi Luchez dlouhodobě na minimalismus – zvláště v zacházení s cirkusovou technikou a s předměty či nářadím, které si na scénu přináší. Rémi Luchez absolvoval Centre National des Arts du Cirque v Châlons-en-Champagne, nejstarší státní cirkusovou školu ve Francii, už v roce 2005. Dvacet let po absolutoriu je stále v plné formě a na turné s inscenací Miettes, kterou vytvořil v roce 2009, poté co v roce 2008 získal prestižní ocenění programu Jeunes Talents Cirque Europe.
V sólu Miettes pracuje pouze s několika mohutnými dřevěnými kolíky, kusem drátu a provizorními nástroji – například kleštěmi na drát. Zápletka je prostá: mlčenlivý podivín se snaží natáhnout drát mezi čtyři kolíky. Je to tichá, téměř banální stavební činnost, bez hudby, světelných či jiných efektů. Brzy pochopíme, že jeho cílem je vytvořit jakýsi improvizovaný most mezi dvěma body, po němž by mohl sám přejít. Pomalu tak vzniká nestabilní, křehká a stále se viklající konstrukce, jejíž přítomnost na otevřené venkovní scéně nabízí celou řadu možných výkladů.
Rémi Luchez se s inscenací Miettes vrátil do České republiky už podruhé. Poprvé vystoupil na pražském festivalu nového cirkusu Cirkopolis v roce 2018, v roce 2026 pak přivezl inscenaci L’Homme Canon, ve které se vzdává tradiční adrenalinové pouťové podívané „létajícího člověka“ a nabízí místo ní intimní, poetické a absurdním humorem prosycené obrazy a situace, jež překvapí i prvky nové magie – například ve chvíli, kdy se zbortí komín postavený z cihel, o nějž se artista opíral, a on sám se náhle vznese v prostoru. Divák brzy pochopí, že Luchez pracuje s kovovým lanem a svou provazochodeckou technikou, ale i tak se necháme na chvíli okouzlit i pobavit tím, jak ochotně jsme na trik naletěli.
S podobným principem se setkáváme i v Miettes – s vzrušujícím napětím z neočekávaného a s momentem překvapení. Ten přichází ve chvíli, kdy Luchez natáhne drát mezi klády, s vypětím sil se na něj vyhoupne a složitě hledá rovnováhu – což je záměrná a velmi vtipná hra s diváky a jejich očekáváním velkolepých triků na provazochodeckém laně. Navíc si opakovaně pod sebou drát kleštěmi přestřihne. Po cvaknutí přichází pád artisty, lana i klád. Luchez následně vytvoří drátem oko, jím protáhne druhý konec drátu, spojí je opět do pomyslného mostu a znovu se pokouší „vydrápat“ nahoru.
Rémi Luchez tvoří cirkus bez efektů a bez okázalosti, v němž diváka okouzlí spíš půvabná lakoničnost postavy než samotné nepravděpodobné výkony. Pro cirkusové umění, jakým je to Luchezovo, je asi nejpřiléhavější camusovské absurdno: artista staví viditelně vratkou, nesmyslnou konstrukci, sám ví, že spadne nebo praskne – a přesto v tom pokračuje s naprostou vážností. Nás jako diváky, kteří sedíme na dvou proti sobě ležících stranách, to fascinuje právě proto, že vidíme člověka, jenž investuje plnou vážnost do gesta, byť je jeho marnost zjevná. To je jádro absurdního hrdinství Rémiho Lucheze. Otevírá tím prostor pro přítomný okamžik plný nejistoty – a právě ta nás baví.
Panopticon: Tělo jako vlastní žalářník
Zatímco představení Miettes Rémiho Lucheze pro mě bylo opakovaným setkáním – příjemným díky bezprostřednímu napojení artisty na přítomné publikum, jeho přímému očnímu kontaktu, nenásilné fyzické konfrontaci i zapojení diváků do závěrečné scény tiché pošty, kterou představení vrcholilo – bylo Panopticon řecké tanečnice a performerky Vasiliki Papapostolou, vystupující pod uměleckým jménem Tarantism, pro mě zcela novou zkušeností s tvorbou tanečně i technicky suverénní umělkyně.
Autorka ve svém sólu pracuje mimo jiné s prvky street dance, zvláště pak čerpá ze stylu poppin, pro nějž jsou příznačné výrazné izolace jednotlivých částí těla, rychlé kontrakce a uvolnění svalů, zastavení i iluze pohybu. Těžiště tohoto pohybového slovníku spočívá v rukou – nebo se to tak alespoň z pohledu diváka jeví, protože právě k rukám je naše pozornost cíleně směrována. Mimo jiné i tím, že si je autorka a interpretka nabarvila do červena. Pracuje s přesnými úhly paží a dlaní, které se pro tělo stávají „mozkem pohybu“, jakýmsi mechanismem kontroly. Určují směr i tempo tělesného pohybu, neustále ho sledují, dotýkají se ho, pošťuchují ho a ohmatávají od hlavy až k patě. Dynamické ruce vyžadují ukázněnost a poslušnost těla, zatímco vnitřní napětí a energie, kterou tanečnice vyzařuje, prozrazují, že uvnitř jí samotné se odehrává zápas. Tělo – i když jen nástroj – se nechce podrobit, hledá únik před rudými dlaněmi i prsty – mrazivým a výmluvným symbolem toho, že „velký bratr nás vidí“.
Pro Panopticon se Vasiliki Papapostolou inspirovala konceptem Panoptika, respektive vězeňské stavby, kterou na konci 18. století navrhl britský filozof Jeremy Bentham. Jejím principem byla prstencová budova s celami po obvodu a centrální strážní věží uprostřed, odkud dozorce viděl do každé cely, aniž by ho vězni mohli spatřit. Vězeň tak nikdy nevěděl, zda je právě sledován, a choval se proto, jako by sledován byl neustále – Bentham díky tomu dosahoval vysoké kázně s minimálními náklady. Ve vyčerpávajícím sóle proměňuje performerka své tělo v pole neustálého dohledu – nikoli však dohledu zvenčí, nýbrž toho vnitřního, kritického, až superkritického. Napětí mezi egem, superegem a podvědomím tak přetavuje přímo v pohyb. Který ale nemá žádné katarzní vyústění a rychlým tempem spěje k pocitu bezvýchodnosti.
Přibližně třicetiminutové sólo se odehrává v potemnělém, jen střídmě nasvíceném prostoru black boxu, který festival KoresponDance zajistil ve zbrusu novém prostoru určeném primárně pro umělecké rezidence, nazvaném Archa. Jde o jeden ze sálů nově otevřeného Hubu 800 – Kulturně-kreativního centra Vysočiny, sídlícího v areálu zámku Žďár nad Sázavou, jehož cílem je podpořit vznik nových projektů prostřednictvím uměleckých rezidencí, workshopů, výstav, koncertů a mezioborové spolupráce. Black box umožnil sólu Panopticon nechat vyznít detaily pohybu, které byly výmluvné samy o sobě – místy snad až příliš doslovné. I proto působí nadbytečně krátký černobílý film promítaný v polovině představení, v němž autorka a tanečnice vede dialog sama se sebou, se svým vnitřním já. Snímek o stupeň sráží celkový dojem z jinak silného tanečního díla. Papapostolou tak paradoxně dokazuje, že nejúčinnějším žalářníkem není strážní věž, ale vlastní tělo, které si dohled internalizovalo natolik, že o vnější dozor už dávno nejde.
Čtyři představení, čtyři různé jazyky těla i objektů – a přesto jedno společné poselství: setkání se neodehrává tam, kde jsme, ale tam, kde se navzájem dovolíme vidět. KoresponDance letos znovu potvrdil, že nejsilnějším divadlem není to, které sledujeme, ale to, které nás samotné mění v jeho součást.
Festival KoresponDance 2026
17.–19. července 2026
Zámek Žďár nad Sázavou
Recenzované projekty:
Alban Richard (EN): Insane
17. července 2026, 17:00 hodin
I. nádvoří, Pivovarský dvůr, sádky a II. nádvoří, Zámek Žďár nad Sázavou
Realizační tým
Umělecké vedení: Alban Richard
Choreografie: Hana Turečková Polanská, Agáta Jarošová Perez, Viktor Černický
Stáž: Lada Jasanská, Magdalena Vykydalová
Vedoucí produkce pro uvedení na KoresponDance: Eva Dryjova
Vedoucí produkce za Oases: Mathieu Hillléreau
Účinkující
Adéla Lánová, Anna Pilná, Barbora Rakušanová, Dáša Kubíková, Denis Mitrović, Denisa Šedá, Dita Kloudová, Ema Pešková, Eva Pešková, Eva Šimurdová, Hana Chalupníková, Ivana Smrčková, Jakub Pešek, Jana Prokopová, Jiřina Fraiová, Jovanka Mamulová, Kristýna Novotná, Libuše Sobková, Markéta a Markéta Straková, Maxim Augusta, Monika Krátká, Naděžda Novotná, Petr Smrčka, Petra Novotná, Petra Vykydalová, Veronika Trefná
Roosa Halme: Block Theatre
17. července 2026, 17:30 hodin
IV. nádvoří, Zámek Žďár nad Sázavou
Realizační tým
Kai Ruohonen, Roosa Halme, Annukka Ketola
Rémi Luchez: Miettes
17. července 2026, 18:45 hodin
IV. nádvoří, Zámek Žďár nad Sázavou
Realizační tým
Asociace Des clous
Autor a performer: Rémi Luchez
Umělecká spolupráce: Pierre Déaux
Světelná spolupráce: Hervé Gary
Produkce: compagnie Pré-O-Ccupé
Koprodukce: Le Manège, scène nationale de Reims; Le Carré Magique, scène conventionnée de Lannion-Trégor; Open-Arts – Théâtre Le Quai, Angers / With the support of: Jeunes Talents Cirque Europe 2008; Conseil Général des Yvelines; La Merise-ACT de Trappes; Créat’Yve, a network of theatres in the Yvelines; le Théâtre de Villepreux ; la Ville de Sainte Tulle ; La Cascade, Maison des arts, du clown et du cirque de Bourg Saint Andéol; Le Sirque – Pole Cirque de Nexon en Limousin; La Salamandre de Vitry-le-François.
Vasiliki Papapostolou aka Tarantism: Panopticon
17. července 2026, 21:00 hodin
Kulturně-kreativní centrum Vysočina, Konvent 800, Zámek Žďár nad Sázavou
Realizační tým
Choreografie, performance, text: Vasiliki Papapostolou aka Tarantism
Hudební a zvukový design: Christopher Nas
Světelný design: Emma Gasson
Video: Klaus Shehaj
