Když Richard Wagner v srpnu 1876 zahájil první Bayreuthské slavnosti, nechal ve speciálně vybudovaném Festspielhausu třikrát uvést celý cyklus Prsten Nibelungův. Umělecky šlo o událost evropského významu, finančně však o katastrofu. Divadlo poté zůstalo šest let zavřené a další ročník se uskutečnil až v roce 1882, kdy zde měl světovou premiéru Parsifal.
Festival se přitom ve svém hlavním operním programu držel mimořádně úzkého repertoáru. Takzvaný „bayreuthský kánon“ tvoří deset Wagnerových zralých děl – Bludný Holanďan, Tannhäuser, Lohengrin, Tristan a Isolda, Mistři pěvci norimberští, čtyři části Prstenu Nibelungova a Parsifal. První tři dokončené opery – Víly, Zákaz lásky a Rienzi – do něj nikdy zahrnuty nebyly.
Rienzi nebyl komponován jako Gesamtkunstwerk
Často se uvádí, že Wagner svá raná díla pro Bayreuth přímo zakázal. Oficiální materiály slavností však upozorňují, že seznam deseti Bayreuthských kanonických oper není stanoven skladatelovým testamentem ani zakládací listinou Nadace Richarda Wagnera. Vychází především z Wagnerových dopisů bavorskému králi Ludvíku II. z roku 1882 a z tradice, kterou po jeho smrti udržovala rodina.
Rienzi přesto do Wagnerovy představy Bayreuthu dlouho nezapadal. Monumentální pětiaktová opera vznikla podle vzoru francouzské grand opery a obsahuje uzavřená hudební čísla, balet, rozsáhlé průvody i velké sborové scény. Právě od této estetiky se Wagner později odvrátil, když rozvíjel vlastní koncepci hudebního dramatu. Navíc sám Richard Wagner toto dílo několikrát upravoval a přepisoval. Je tedy i na rozhodnutí inscenačního týmu, kterou použije verzi.
Paradoxem zůstává, že Rienzi byl ve své době Wagnerovým prvním skutečně velkým úspěchem. Premiéra 20. října 1842 v Drážďanech mu otevřela cestu do významných operních domů a zásadně pomohla jeho kariéře. V Bayreuthu však opera dosud nikdy nezazněla. K jejímu zařazení do jubilejního programu bylo zapotřebí rozhodnutí správní rady nadace.
Vzestup a pád lidového tribuna
Děj opery Rienzi, der Letzte der Tribunen se odehrává v Římě 14. století. Cola di Rienzo vystoupí proti znepřáteleným šlechtickým rodům, které město uvrhly do násilí a chaosu. Získá podporu obyvatel, obnoví pořádek a stane se tribunem lidu. Postupně však podlehne vlastnímu velikášství, ztrácí spojence i přízeň davu, a nakonec zahyne v troskách hořícího Kapitolu.
Právě oblouk od populárního osvoboditele k osamělému vládci stojí v centru nové inscenace. Alexandra Szemerédy a Magdolna Parditka zasadily příběh do časově neurčené budoucnosti a sledují, jak moc člověka proměňuje a jak se demokratické uspořádání může téměř nepozorovaně posunout k autoritářství. Podle ředitelky slavností Kathariny Wagner režisérky s mimořádnou tvrdostí ukazují, jak může moc člověka zkazit a přivést k šílenství.
Premiéra přepisuje i další festivalovou tradici. Až dosud v Bayreuthu režírovaly ženy pouze tehdy, pokud patřily k Wagnerově rodině – Cosima Wagner a její pravnučka Katharina Wagner.
Opera zatížená nacistickou propagandou
Výběr Rienziho je citlivý také kvůli pozdějšímu spojení díla s Adolfem Hitlerem. Jeho přítel z mládí August Kubizek ve vzpomínkách tvrdil, že mladý Hitler po představení opery v Linci hovořil o své budoucí historické úloze a později měl sdělit, že „V oné hodině to začalo.“ Kubizekův popis vznikl s velkým časovým odstupem, proto jej nelze považovat za bezpečně doložitelný fakt.
Rienzi bývá rovněž označován za Hitlerovu nejoblíbenější operu. Ředitel Muzea Richarda Wagnera Sven Friedrich však upozornil, že pro takové tvrzení neexistuje spolehlivý pramen. Nepochybné je, že dílo pro Hitlera mělo význam a jeho předehra byla využívána při říšských sjezdech NSDAP. Opera sama ovšem vznikla téměř sto let před nástupem nacismu a nekončí triumfem vůdce, nýbrž jeho politickým i osobním pádem.
Nová kapitola na Zeleném pahorku
Uvedení opery Rienzi na Zeleném pahorku proto není jen zvláštností ani rozšířením programu o jeden opomíjený titul. Bayreuth jím poprvé zpochybňuje hranici, kterou po generace udržoval mezi „raným“ a „zralým“ Wagnerem. Současně se vrací k dílu, jež bylo skladatelovým prvním triumfem, později jej vytlačil vlastní autor a ve 20. století jej zatížila nacistická propaganda. Právě tato rozporuplnost z něj činí pro 150. výročí symbolickou volbu. Festival tím ukazuje, že ani dlouhá tradice nemusí zůstat neměnná – a že dědictví lze připomínat nejen jeho oslavou, ale také kritickým přehodnocením.
