Vynikající umělkyně, jejíž kariéra byla spjata s Ostravou, zemřela tuto neděli. Patřila k tanečním osobnostem, které dokázaly upoutat pozornost diváka ještě předtím, než se daly do pohybu. „Vlasta Pavelcová měla nepřehlédnutelnou jevištní energii, noblesu a schopnost propůjčit baletním postavám silný vnitřní život. Během třiceti let strávených na ostravské scéně se stala jednou z nejvýznamnějších osobností zdejšího baletu a nezapomenutelnou představitelkou lyrických, dramatických i tragických hrdinek. Jako sólistka baletního souboru působila v Ostravě v letech 1950–1976,“ uvedli zástupci Národního divadla moravskoslezského.
Narodila se 14. srpna 1931 v Ostravě-Vítkovicích. K tanci ji to přitahovalo odmalička. Sama později s nadsázkou vzpomínala, že byla velmi živým dítětem a snad tančila už v matčině břiše. Její skutečná cesta k baletu však začala až v patnácti letech, kdy si u rodičů prosadila návštěvu baletního studia Emericha Gabzdyla. Tanec ji okamžitě uchvátil a o rok později se rozhodla, že se mu chce věnovat profesionálně. Po krátkém školení a zkouškách v Praze nastoupila roku 1946 jako elévka do tehdejšího Státního divadla Ostrava. Jejím prvním učitelem, rádcem, choreografem i důležitým životním průvodcem se stal právě Emerich Gabzdyl, někdejší šéf ostravského baletu.
Gabzdyl brzy rozpoznal její mimořádný talent. Již v devatenácti letech jí svěřil jednu z nejnáročnějších rolí klasického repertoáru – Odettu v Labutím jezeře. Její doménou byly především postavy, v nichž se ženská křehkost spojovala s tragikou, vášní a osudovostí. Mimořádná byla také její schopnost udržet divákovu pozornost i ve chvíli, kdy na jevišti zdánlivě nic nedělala. Díky své půvabné tváři a „noblesně tragickému“ výrazu se stávala ideální představitelkou dramatických hrdinek.
Patřila k těm, kteří měli to štěstí a zažili tvořivou atmosféru „Gabzdylovské éry“, díky níž vyrostli ve výrazné tanečníky, jako byla rovněž Marta Drottnerová, Julie Jastřembská, Marcela Martiníková, Karel Jurčík nebo Gabzdylův následovník na šéfovském postu Albert Janíček. V době jejího aktivního působení v divadle ještě alternace nepatřily ke standardní praxi u každého inscenovaného baletu. Díky tomu, že nastudovala role ve 64 inscenacích, měla za sebou stovky odtančených repríz. Diváci ji na jevišti milovali a kritika její výkony velmi oceňovala.
Její repertoár byl mimořádně rozsáhlý. Tančila Odettu a Odilii v Labutím jezeře, Svanildu i Coppélii ve stejnojmenném baletu, Vládkyně Měděné hory v Kamenném kvítku, Dívku v Podivuhodném mandarínovi či Julii v Romeovi a Julii. Byla Růženkou i Dobrou vílou ve Spící krasavici, Sněhurkou, Salome, Haničkou v Májové slavnosti, Princeznou tvrdého srdce v Soli nad zlato, Florellou, Motýlem v Pavoučí hostině nebo Afrodité v Prometheovi. Vytvořila také Desdemonu v Othellovi, Zaremu v Bachčisarajské fontáně a titulní postavy ve Viktorce a Maryčce Magdónové.
„Opravdovou osobnost na taneční scéně člověk pozná nejbezpečněji v okamžiku, kdy ‚nic nedělá‘. Kdy netancuje ani nehraje, kdy je mimo vlastní pohybovou akci na jevišti. Málokterý tanečník nebo tanečnice dokáže v takovou chvíli udržet divákovu pozornost a zájem. K tomu málu však nesporně patří Vlasta Pavelcová. Těžko přesně říci, proč. Snad už svým samotným vzhledem, krásným jevištním obličejem, svým ‚osudovým‘, noblesně tragickým typem. Snad hloubkou svého prožitku, který je o to působivější, že je vytvářen velmi střídmými prostředky… sebemenší detail, nejzdrženlivější hnutí, pohled očí dolétne neomylně až do poslední řady na galerii. Snad svým citem pro míru, pro křehké a slovy sotva zachytitelné nuance… Mimoto však ještě něčím podstatným navíc, co dělá z tvůrce neopakovatelnou individualitu,“ vyznal se v roce 1962 v kritice na její výkon v roli Viktorky respektovaný taneční publicista Vladimír Vašut.
Významné místo v její kariéře zaujímala role Sulamit v Legendě o Josefovi Richarda Strausse. Za její ztvárnění byla roku 1959 oceněna na Světovém festivalu mládeže ve Vídni. Ve stejném roce obdržela státní vyznamenání Za vynikající práci a roku 1972 byla jmenována zasloužilou umělkyní. Nejvyššího profesního uznání se jí dostalo v roce 2002, kdy převzala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru baletu a pantomimy.
S kariérou se rozloučila v roce 1975 rolí Ingrid v Peeru Gyntovi. „Myslím si, že člověk má skončit na vrcholu, a to jsem udělala. Žila jsem krásný život s manželem, synem, prací na beskydské chatě a její zahradě, řezbařím a divadlo a tanec mi nechybí. Zajímám se o život kolem sebe, dokonce i internetu přicházím na chuť, potěšila mě Thálie jako uznání mé práce,“ svěřila se v roce 2007 v rozhovoru pro periodikum Senior tip.
Vlasta Pavelcová spojila celou svou uměleckou dráhu s rodnou Ostravou. Ostravskému baletu věnovala své mládí, tvůrčí síly i nejvýznamnější role. Když byla později dotázána, zda by si znovu vybrala stejnou cestu, její odpověď byla jednoznačná. Povolání baletky označila za velikou řeholi, ale zároveň za něco nádherného: „Kdybych se mohla narodit podruhé, chtěla bych být znovu tím, čím jsem byla – tanečnicí v Ostravě.“
Vlasta Pavelcová se narodila 14. srpna 1931 v Ostravě a zemřela tamtéž 26. července 2026. Čest její památce.
(Zdroj: Národní divadlo moravskoslezské, Ostravský divadelní archiv)
