Operní panorama Heleny Havlíkové (606) – Ve Studiu Hrdinů zůstala Zelenkova korunovační sláva bez lesku

Zelenka mezi mistrovstvím a korunovační zakázkou

Český skladatel vrcholného baroka Jan Dismas Zelenka se už ve své době, kdy hudební Evropu zaplňovaly desítky, ba stovky schopných komponistů, prosadil především jako mistr kontrapunktu. Zejména ve mších a dalších chrámových dílech vytvořil skvosty, které nás uchvacují dodnes – často ve vysoce ceněných nahrávkách českých souborů, které se záslužně věnují zelenkovské renesanci: Collegium 1704, Musica Florea, Collegium Marianum nebo Ensemble Inégal.

Uvedení latinské holdovací hry Sub olea pacis et palma virtutis (Pod olivou míru a palmou ctnosti) však naráží na hranice dnešního znovuobjevování „staré hudby“, kterou jinak Musica Florea pod vedením Marka Štryncla dokáže znovuoživovat. Připomíná, že ne každá skladba významného autora musí být automaticky mistrovským dílem jen proto, že je stará, zapomenutá a znovu objevená.

Rozsáhlé holdovací melodrama s plným názvem Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona (Královská koruna česká zjevená světu pod olivou míru a palmou ctnosti) vytvořil Zelenka v roce 1723 pro pražské jezuity. Dílo bylo uvedeno v pražském Klementinu u příležitosti korunovace Karla VI. českým králem. Kompozic podobných Zelenkovu holdu vznikaly v osmnáctém století desítky. Měly konkrétní reprezentační a politický účel. Sub olea pacis měla ústy historických a alegorických postav stvrdit prostřednictvím svatého Václava, největšího českého světce a patrona země, genealogicky zdůvodněný habsburský nárok císaře Karla VI. na český trůn při jeho korunovaci v roce 1723.

Pokud se dnes někomu vyčítá postavení „dvorního umělce“ normalizačního režimu, Zelenkova korunovační alegorie připomíná, že tvorba ve službách moci není v dějinách hudby ničím výjimečným. Statečnost, Eucharistická horlivost, Vznešenost, Boží prozřetelnost, Víra, Zbožnost a Spravedlnost vystupují jako nositelky panovnické propagandy, jejímž cílem bylo představit Karla VI. jako právoplatného dědice svatováclavské koruny a ztělesnění křesťanských vladařských ctností.

Zelenka tento úkol splnil s kompoziční profesionalitou. Přesto jde především o skvěle odvedenou reprezentační zakázku – dílo určené ke konkrétní slavnosti, nikoli nutně nadčasové hudební drama. Získat takovou objednávku a uspět při pražských korunovačních slavnostech Karla VI. bylo pro skladatele bezpochyby ternem. Možná právě proto vytvořil hudbu, která účelu korunovačního holdu přesně odpovídala, ale z dobové příležitostné produkce se nemusí vymykat natolik, aby ji bylo možné označit za jeden z vrcholů české, ba evropské hudby, jak bývá toto dílo hodnoceno.

Od svatého Václava k habsburskému dědickému právu

Při uvedení tohoto díla pod vedením Marka Štryncla nesleduje divák ve Studiu Hrdinů souvislý dramatický příběh v dnešním slova smyslu, ale sled historických a alegorických obrazů. V úvodní části se alegorické postavy přou o výklad Statečnosti, která symbolizuje svatého Václava jako ideál křesťanského panovníka.

V prvním dějství se Václav po vítězství nad kouřimským knížetem odmítne nechat oslavovat jako světský vojevůdce, protože triumf přičítá Boží pomoci. Zároveň však nechá potlačit pohanství a zničit modly. Dozvídáme se o jeho cestě k císaři Otovi I. a sledujeme neúspěšnou vzpouru zastánců staré víry.

Ve druhém dějství jsou kurfiřti nejprve dotčeni, že Václav nepřichází včas na říšský sněm. Když však vstoupí do síně v doprovodu andělů, jeho výjimečnost potvrdí sama nebesa a císař Ota I. mu udělí královský titul a předá královské insignie.

Třetí dějství udělá velký historický skok. Po smrti Ludvíka Jagellonského přechází česká koruna na Habsburky a genealogická linie směřuje přes Ferdinanda I., Maxmiliána II., Rudolfa II., Matyáše, Ferdinanda II. a Ferdinanda III. až ke Karlu VI., který spolu s císařovnou přihlížel původnímu provedení v Klementinu.

Dobovému publiku bylo dílo prostoupené symbolikou srozumitelné jako přirozený jazyk slavnosti. Dnes nás inscenátoři vybavili podrobnou synopsí, překladem a tabulkou alegorií s vysvětlením jejich významů, barev a atributů. Bez této pomoci by se současný divák v množství postav, ctností, historických přesunů a panovnických rodokmenů orientoval jen obtížně.

Úplnost jako zásluha i past

Hudební části Sub olea pacis zazněly v posledních desetiletích opakovaně. Výjimečnost nového projektu Marka Štryncla spočívala v tom, že tvůrci uvedli dílo kompletně, včetně dochovaných činoherních pasáží, tanečních scén a živých obrazů. Bylo tak možné získat ucelenější představu o žánrové celistvosti jezuitské školské korunovační hry, nikoli pouze Zelenkovu hudbu vytrženou z původního divadelního rámce.

Tehdejší provedení v pražském Klementinu kombinovalo hudbu, činohru, tanec a alegorické výjevy v podobě tříhodinové výpravné podívané – dnešními slovy velké korunovační show. Podle dochovaných údajů se na ní podílelo více než 140 účinkujících, převážně studentů jezuitského gymnázia, mezi nimiž nechyběli příslušníci významných šlechtických rodů.

Také ve Studiu Hrdinů šlo v poměrech souboru Musica Florea o mimořádně početný aparát: šest sólistů, třináct členů sboru, patnáct tanečníků, devět interpretů mluvených rolí a pětadvacet hráčů orchestru, tedy celkem osmašedesát účinkujících. Přes tento počet však dojem výpravné slavnosti nevznikl. Neustálé spouštění opony po jednotlivých scénách navíc tříhodinovou inscenaci tříštilo do sledu výstupů. Úplnost se sice ukázala jako zásluha, zároveň však také jako past. Představení nedokázalo diváka provést rozsáhlou alegorickou stavbou tak, aby se historický experiment zároveň proměnil v živé divadlo.

Klementinum namalované na prospektu

Režijní a choreografická koncepce Kateřiny Bobkové-Valentové a Hany Slačálkové vycházela z promyšlené snahy přiblížit se dobovým principům. Bobková-Valentová vycházela ze svého studia jezuitského školského divadla, Slačálková ze znalosti historického tance.

Scénografický rámec tvořil zadní prospekt s namalovaným průčelím Klementina. Kostýmním základem byly jednoduché bílé řízy, k nimž se přidávaly pláště, šerpy, pokrývky hlavy a další doplňky v symbolických barvách. Pomáhaly rozlišovat množství historických i alegorických postav, které střídali pěvci a členové Divadelního spolku Lauriger.

Poučenost však při vlastním provedení zůstávala spíše v rovině záměru a zasvěceného výkladu v programové brožuře. Barokní gestika vyžaduje mimořádnou přesnost linie a rytmu, dokonalou koordinaci s hudbou i schopnost naplnit konvenční pohyb konkrétním afektem. Když není dostatečně zvládnutá, působí strnule. Opakování omezeného rejstříku postojů, vztažených paží a předepsaných gest postupně působilo mechanicky.

Oživení přinášely alespoň tance souborů Baroque Balance a Impudici. Ani ony však nedokázaly spojit jednotlivé obrazy do souvislého divadelního proudu. Syrový prostor Studia Hrdinů navíc kontrast mezi zamýšlenou okázalostí a skromností prostředků ještě zdůraznil. Přes velký počet lidí na jevišti se dojem monumentality ani slavnostního rituálu nedostavil.

Zelenkova hudba bez energie

Právě hudební stránka byla největším zklamáním. Marek Štryncl přitom zná toto Zelenkovo dílo velmi dobře. Jeho nastudování hudebních částí je dostupné na nahrávce Supraphonu z roku 2001, která získala Cannes Classical Award. Stejně jako koncertní uvedení na Pražském jaru v roce 2004 ukázalo, jakou může mít Zelenkova hudba energii, barevnost a tah.

Tentokrát však orchestr Musica Florea i sbor Collegium Floreum působily nejistě a málo kompaktně. Svou roli mohla hrát velmi suchá akustika Studia Hrdinů, která zvuk ochudila o prostor, rezonanci a slavnostní lesk. Zelenkovy fanfárové pasáže se nerozevíraly do reprezentativní nádhery a lyrická čísla postrádala měkkost a barevné odstínění.

Akustikou však nelze vysvětlit nepřesnosti v intonaci a zejména v souhře ani absenci detailního vypracování. Chyběla rytmická pružnost, dynamičtější členění a napětí mezi jednotlivými čísly.

Srovnání se Štrynclovým starším nastudováním je nevyhnutelné právě proto, že laťku nastavil sám tak vysoko. O to překvapivější bylo, jak málo jistoty, soustředění a hudebního vzruchu nové provedení nabízelo.

Hlasy bez opory, latina bez rétoriky

Sólové obsazení zahrnovalo zkušené interprety. Pěvecké kvality tenoristy Martina Javorského, basisty Jaromíra Noska nebo sopranistky Dory Pavlíkové znám z mnoha přesvědčivých vystoupení. V akustice Studia Hrdinů však zůstávaly hlasy suché a nemilosrdně odkryté. Výkony postrádaly jistotu, technickou obratnost koloratur i výrazovou plastičnost. Výrazněji se neprosadili ani Anna Hlavenková, Kamila Mazalová a Vincenc Ignác Novotný. Nedostatky však nelze přičítat pouze jednotlivým pěvcům. Sólisté byli součástí celku, který jim neposkytoval dostatečnou oporu v přesné souhře, společném tempu ani jasně vystavěném dramatickém oblouku.

Nejslabší složkou inscenace byly mluvené části. Ponechání textu Matouše Zilla v latině bylo při snaze přiblížit se dobové podobě pochopitelné, ba žádoucí. Vyžadovalo však dokonale zvládnutou výslovnost, rytmus řeči, práci s hlasem a rétorickou přesvědčivost. Právě rétorická stránka byla pro jezuitské školské divadlo zásadní.

Projev členů souboru Lauriger však často působil školácky. Latinský text se nestal nositelem významu, ale zůstával namáhavě artikulovaným sledem slov, jehož délka ještě zpomalovala už tak rozvolněné tempo inscenace.

Celkově bylo zřejmé, že by tak rozsáhlý a nepochybně náročný projekt potřeboval podstatně delší a důkladnější přípravu.

Badatelský čin, nikoli živé divadlo

Kompletní uvedení Sub olea pacis et palma virtutis umožnilo poznat původní spojení hudby, činohry, tance, alegorie a panovnické reprezentace. Ukázalo Zelenkovu skladbu jako součást rozsáhlého politického a divadelního rituálu, nikoli pouze jako řadu árií, recitativů a sborů. Současně však odkrylo rozdíl mezi badatelsky poučeným záměrem a jeho jevištní realizací. Historická znalost sama o sobě ještě nevytváří přesvědčivé divadlo a snaha o autenticitu použitých prostředků nenahrazuje interpretační přesnost, tempo, energii a schopnost strhnout publikum.

Jako živé hudební divadlo však inscenace neobstála. Postrádala vnitřní napětí, slavnostní vzmach i interpretační jistotu, které by dnešního diváka provedly složitou alegorickou stavbou. Badatelské a dramaturgické ambice inscenace byly zřejmé, výsledek však neodpovídal ani nárokům Zelenkovy partitury, ani pověsti Marka Štryncla a souboru Musica Florea. Projekt by si zasloužil důkladné dopracování a akusticky příznivější prostor. Teprve potom by se mohlo ukázat, zda je možné Zelenkovu korunovační hru obnovit nejen v úplnosti, ale také jako skutečně živé divadlo.

Jan Dismas Zelenka: Sub olea pacis et palma virtutis conspicua orbi regia Bohemiae Corona. Melodrama de Sancto Wenceslao ZWV 175
(Královská koruna česká zjevená světu pod olivou míru a palmou ctnosti. Melodram o svatém Václavovi)
29. července 2026, 19:30 hodin
Studio Hrdinů, Praha

Inscenační tým
Hudební nastudování: Marek Štryncl
Režie: Kateřina Bobková-Valentová, Hana Slačálková
Choreografie: Hana Slačálková
Výtvarník: Václav Krajc
Sbormistryně: Kristýna Šmídová
Svtelný design: Mojmír Ledvinka
Překlad, příprava textu a titulky: Magdalena Jacková, Iveta Pastyříková

Účinkující
Anna Hlavenková – soprán
Dora Pavlíková – soprán
Kamila Mazalová – mezzosoprán
Vincenc Ignác Novotný – tenor
Martin Javorský – tenor
Jaromír Nosek – bas
Martin Bažil – titulní mluvená role
Collegium Floreum
Divadelní spolek Lauriger
Baroque Balance
Divadelně-taneční soubor Impudici
Musica Florea
Marek Štryncl – dirigent