Bohaté variace pohádek a příběhů
V jednom ze svých průvodních slov během koncertu Vittorio Ghielmi uvedl, že anglická hudba tohoto období je „vyprávění pohádek a příběhů“, motivů je podle něj poměrně omezený počet, ale nekonečně se variují. Je to svět mytologie, alegorií a charakterových skladeb, který v podání viol da gamba dokáže oslovit i dnešního posluchače svou bezprostředností, barevností i hlubokou emocionální působivostí.
Cyklus vícehlasých Fantazií Henryho Purcella představil v nejlepším světle samotný vrchol anglické konsortové (ansámblové) hudby. Tato série skladeb pro gambový soubor, kterou teprve jednadvacetiletý skladatel zkomponoval během několika letních měsíců roku 1680, patří k nejkomplexnějším projevům instrumentální komorní tvorby alžbětinské doby. Konsortová hudba původně nebyla hlavně určena pro publikum. Představovala především intimní dialog několika hráčů, kteří spolu takto beze slov rozmlouvali v soukromí měšťanských a šlechtických salonů. Ghielmi se svými spoluhráči dokázal tuto původní podstatu konsortové hudby obdivuhodně přenést i do koncertního sálu. Posluchač neměl pocit, že sleduje vystoupení z hlediště, ale že byl přizván do onoho pomyslného obývacího pokoje a stal se součástí mimořádně přesvědčivého hudebního rozhovoru. Ve druhých dvou Fantaziích v druhé půlce koncertu vynikly kontrasty jednotlivých hudebních celků – pomalé části měly skutečně klidné tempo, zatímco kontrastně rychlé pasáže zaujaly živostí a přesnou artikulací a virtuózním přístupem.
Francouzský nástroj v anglické hudbě
Jak ostatně naznačuje již samotný název souboru, dramaturgie večera se neomezila jen na tradiční repertoár gambového konsortu. Vedle skladeb komponovaných přímo pro violy da gamba zazněla také díla původně určená nástrojům houslové rodiny – od komorní hudby přes orchestrální a operní repertoár až po úpravy skladeb inspirovaných lidovou tradicí. Zásadní roli v této koncepci sehrála volba nástroje pro sopránový part. Vittorio Ghielmi po většinu večera nehrál na obvykle užívanou sopránovou violu da gamba, ale na originální pětistrunnou violu pardessus, laděnou o kvartu výše. Přestože sice nejde o nástroj typický pro anglickou konsortovou tradici, ukázal se jako mimořádně šťastná zvuková volba. Její jasnější, brilantnější tón obohatil barevnou paletu souboru a díky vyššímu rozsahu umožnil přesvědčivou interpretaci skladeb, které by v gambovém obsazení zazněly jen sotva, včetně závěrečné Purcellovy Pavany a Chaconny. (Bylo by to v podstatě nemožné kvůli rozsahu nástroje. Pro standardní sopránovou violu da gamba by tyto skladby, psané pro houslovou rodinu nástrojů, byly příliš vysoko. Pětistrunný kvinton, či pardessus (francouzský nástroj z 18. století), je v podstatě hybridem sopránové gamby (laděný o kvartu výš) a houslí (má kvartkvintové ladění). Lze na něj proto dobře zahrát i houslovou literaturu té doby).
Nejvýrazněji možnosti pardessus de viole vynikly ve skladbě A New Ground Solomona Ecclese ze sbírky The Division Violin (Londýn, 1688). Ghielmi zde s lehkostí přednesl osm virtuózních variací původně houslového partu, v nichž zúročil i svou někdejší houslovou průpravu. Brilantní artikulace, řadové staccato, spontánní glissanda a jemně naznačené irské folklorní inspirace dodaly skladbě nečekanou svěžest a barevnost.
Podobně působivý byl závěr lidově laděné skladby Johna Playforda Paul’s Steeple (The Duke of Norfolk), v níž Ghielmi nenásilně připomněl souvislosti mezi tehdejší anglickou taneční hudbou a temperamentem balkánské či romské tradice. Nebyla to ale samoúčelná stylizace – spíše přirozené rozvíjení hudebního materiálu interpretem, který se folklorním inspiracím věnuje dlouhodobě. V této skladbě zároveň zazářila Réka Nagy, která během večera s naprostou jistotou střídala sopránovou a tenorovou violu da gamba. Přecházet mezi nástroji s odlišnou menzurou a jiným laděním není ani pro zkušené gambisty snadné, o to větší respekt si její výkon zasloužil.
Vittorio Ghielmi Viol Quartet tvořil dokonale sehraný organismus
Vittorio Ghielmi vedl soubor v celém dramaturgicky pestrém programu s naprostou interpretační jistotou, aniž by jakkoli potlačil komorní charakter společné hry. Jeho spoluhráči mu vytvářeli dokonale sehraný rámec, v němž mohl naplno rozvinout svou hudební invenci, přičemž celek působil jako organicky propojený ansámbl. Tenorová a basová viola da gamba poskytovaly pevný, výtečně artikulovaný základ, zatímco alternující sopránová a altová gamba přinášely s pardessus de viole barevně kompaktní a intonačně mimořádně soudržnou vrchní vrstvu. Vzájemný dialog obou skupin vedl soubor s naprostou přirozeností a vytvořil dojem jednolitého, společně dýchajícího zvuku.
Obdivuhodným momentem večera byla schopnost samotného Vittoria Ghielmiho během koncertu naplno využít zvukových charakterů nástroje. Dvakrát během večera změnil sopránový pardessus de viole za sedmistrunnou basovou gambu, na níž s naprostou suverenitou provedl ikonické sólové skladby Tobiase Huma (1579-1645) – kapitána anglického námořnictva, skladatele a jednoho z nejvýraznějších gambistů své doby. Humovy skladby, dochované v tabulatuře, patří k nejpozoruhodnějším příkladům virtuózní sólové hry na violu da gamba. Vyznačují se bohatou akordickou fakturou, která často evokuje zvuk loutny, a zároveň využívají celý výrazový potenciál nástroje. V Ghielmiho podání se jediná viola da gamba proměnila v celé zvukové divadlo: posluchač v ní mohl slyšet sestup armády, rytmus bubnů, napětí bitevní vřavy i slavnostní pochod vracející se z bojiště. Byla to ukázka nejen technické brilance, ale především schopnosti vyprávět prostřednictvím jediného nástroje celý hudební příběh.
Podobný válečný příběh vyprávěl soubor ve skladbě Johna Jenkinse, Newarke Seidge, který se v roce 1648 účastnil šestiměsíčního obléhání pevnosti jako obránce. Zazněly fanfáry, pochody, ryk zbraní, které na konci přejdou v subtilní, ale dech beroucí lamento za padlé.
Pozoruhodná byla zejména práce s dynamikou a časem. Každá skladba vyrůstala z téměř nepostřehnutelných impulzů a stejně citlivě se vracela do ticha, aniž by se vytrácelo hudební napětí. Ansámbl dokázal udržet koncentraci až do posledního doznívajícího tónu. O to větší škoda, že publikum několikrát přehlušilo doznění těchto mimořádně působivých závěrů okamžitým potleskem.
Celý koncertní program s jistotou a citlivostí podpořil basovou linkou Marius Malanetchi. V předposlední fantazii Uppon la mi re anonymního autora ze 16. století doplnil ostinátní pizzicata svých spoluhráčů flažolety na nejvyšší struně d. Zvukový efekt alikvótů v kontextu renesanční hudby působil překvapivě současně. Bylo patrné, že vedle barokního violoncella a violy da gamba se také komponuje a improvizuje. Jeho zásah nebyl samoúčelný, ale přirozeně rozšířil zvukovou paletu souboru a místy připomněl principy soudobé, minimalistické hudby.
I ladění dokázali hudebníci začlenit do přirozeného toku večera
Výjimečnou úroveň měl koncert i po stránce disciplíny celého souboru. Navzdory letnímu horku vyžadovaly historické nástroje jen minimum dolaďování. Pokud bylo nezbytné přeladit některý z nástrojů kvůli odlišnému ladění (scordatuře), dokázali hudebníci tento technický moment citlivě začlenit do dramaturgického toku večera, aniž by byla narušena jeho kontinuita.
Přídavky jen potvrdily mimořádně uvolněnou atmosféru koncertu. Když se Vittorio Ghielmi před druhým přídavkem s úsměvem publika zeptal, zda si přeje přídavek rychlý, nebo pomalý, odpověď z hlediště byla jednoznačná – rychlý. Přestože s humorem namítl, že pozdní hodina by možná snesla něco klidnějšího, respektoval přání posluchačů a soubor zakončil večer temperamentní skladbou Dance by a Huntsman Johna Blowa z opery Venus and Adonis (1683).
Koncert souboru Vittorio Ghielmi Viol Quartet znovu ukázal, že historicky poučená interpretace není muzeální rekonstrukcí minulosti. Pokud se spojí špičkové interpretační umění s promyšlenou dramaturgií a schopností sdílet hudbu jako živý dialog, může i repertoár starý více než čtyři století působit překvapivě současně. Tento večer byl důkazem, že anglická konsortová hudba není uzavřeným světem pro zasvěcené, ale živým jazykem, který má dnešnímu publiku stále co sdělit.
Letní slavnosti staré hudby: Phantasy
30. července 2026 ve 20:00 hodin
Lobkowiczký palác, Císařský sál Jiřská 3/1, Pražský hrad, Praha 1
Henry Purcell: Fantasias 4, 7, 9, 12
Henry Purcell: Dance for the Fairies
Henry Purcell: Pavan and Chaconne
Giles Farnaby: Daphne on the Rainbow
John Playford: The Duke of Norfolk or St. Paul Steeple
Tobias Hume: The Spirit of Gambo
Tobias Hume:The Passion of Musick
William Cranford: Walsingham Variations for 4 Viols
Thomas Weelkes: Young Cupid Hath Proclaim’d
John Blow: Saraband For the Graces
John Blow: Dance of Cupids
John Blow: Dance by a Huntsman
Martin Peerson: Now Robin Laugh and Sing
Anonym: When Daphne from Fair Phoebus Did Fly
Anonym: Bagpipe
Anonym: Upon La Mi Re
Účinkující
Vittorio Ghielmi Viol Quartet
Vittorio Ghielmi – viola pardessus, basová viola da gamba, um. vedoucí
Réka Nagy – sopránová viola da gamba, tenorová viola da gamba
Christoph Urbanetz – basová viola da gamba
Marius Malanetchi – basová viola da gamba
