Dobrý den, Alexandře, jsem rád, že jste si našel čas na naše interview, které je určeno čtenářům našeho největšího internetového hudebního portálu Opera PLUS, a jistě jej bude číst i velké množství milovníků hudby, kteří navštíví váš koncert 6. září 2026, kde v Rudolfinu provedete v rámci mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha Čtvrtý klavírní koncert Sergeje Rachmaninova, vaším partnerem na pódiu bude orchestr Filarmonica della Scala za řízení Riccarda Chaillyho.
Můj první, velmi jednoduchý, ale zásadní dotaz. Vím, že vaši rodiče nejsou hudebníci, otec je inženýr a matka lékařka. Jak jste se dostal k hudbě a ke hře na klavír?
To bylo jednoduché. Vedle našeho domu byla hudební škola a my jsme doma měli stejně jako téměř každá rodina v Rusku klavír. Tak mě v pěti letech rodiče přihlásili do hudební školy, byl to nápad rodičů, ne můj.
Po krátké době jste byl v Moskvě přijat na Institut Gněsiných do třídy Eleny Berezkiny a poté vaše cesta vedla na Čajkovského konzervatoři v Moskvě, kde jste studoval pod vedením Sergeje Dorenského. Jak vzpomínáte na oba vaše pedagogy?
S Elenou Berezkinou jsem začínal již na hudební škole, pak jsem u ní studoval na Institutu Gněsiných a i po jeho ukončení jsem za ní chodil s nově nastudovaným repertoárem, aby mi vše zkontrolovala. I dnes s ní vše konzultuji. Je pro mě velmi důležitá, ona mě naučila číst noty, naučila mě pracovat s textem, notovým zápisem, zásadně formovala celý můj hudební vývoj. Tak to funguje již přes patnáct let, tedy i v dnešní době.
V počátcích se mnou repertoár budovala podle toho, jaké technické obtíže jsme potřebovali překonat. Proto mi vybírala nejtěžší repertoár a hledala ten nejsprávnější způsob, to nejlepší řešení, které vedlo k úspěšnému zvládnutí skladby. Postupovali jsme také velmi pomalu, protože to je taková ruská škola. Mohli jsme půl roku sedět a pracovat na jednom taktu, na prvním taktu nějakého díla. Ve výsledku to samozřejmě přináší výsledek a dává vám určitý pocit, že víte, co máte dělat, ale zároveň to omezuje množství hudby, se kterým jste se do té doby setkal.
Sergej Dorensky mě vyučoval poměrně krátce, začal jsem u něj studovat v roce 2019, ale v roce 2020 zemřel. Nicméně to studium byl velmi intenzivní, navštěvoval jsem ho u něj doma téměř každý den, hodně jsme o hudbě i všem jiném hovořili, já jsem mu hrál skladby, které jsem připravoval na koncerty. On byl velmi starostlivý až otcovský, věnoval mi opravdu mnoho času a dával najevo, že ten vztah je i pro něj velmi důležitý.
Studoval jste na Čajkovského konzervatoři i po úmrtí Dorenského v roce 2020?
Krátce jsem ještě na konzervatoř chodil, ale měl jsem již v té době opravdu hodně koncertů, na studium mi čas nezbýval.
Cítíte zodpovědnost, když se podíváte na odkaz historické pianistické a pedagogické linie Dorensky – Ginsburg – Goldenweiser – Siloti, která začíná u velkého Antona Rubinštejna?
Byly to velké osobnosti, ale v mnoha případech nemusí za skvělým klavíristou stát taková slavná historie s velkými jmény. Třeba Vladimír Horowitz takovou linii vůbec nepotřeboval a patřil k nejlepším. Ne, necítím tedy zodpovědnost ve vztahu k těmto svým velkým předchůdcům.
Kdy jste pochopil, že chcete být koncertním pianistou?
Já jsem začal hrát koncerty opravdu velmi brzy, bylo tak poměrně brzy přirozeně jasné, že to bude má práce. Asi tak v jedenácti letech jsem věděl, že budu pianistou.
Patříte k nejmladší pianistické generaci, přesto máte za sebou soutěžní úspěchy a množství koncertů po celém světě, vaše koncertní zkušenost je obrovská. Je vám 24 let, přesto, nepřemýšlíte o účasti třeba na soutěži Královny Alžběty, či Cliburnově soutěži?
Určitě nepřemýšlím, přípravu programu potřebného k účasti na soutěži považuji za výrazné repertoárové omezení. Dávám přednost rozvoji repertoáru podle toho, co mě láká a co se chci naučit. I když sám mám z dřívějších let soutěžní úspěchy, považuji soutěže za zbytečné. Soutěže vás významně omezují. A když to porovnáte s tím, co Vám mohou přinést zjistíte, že toho je opravdu málo.
Věnujete se i komorní hře, jaký vidíte rozdíl mezi koncertem s orchestrem, sólovým recitálem a hře v komorním souboru?
Sólový koncert, to je dialog jen mezi mnou a publikem. Na pódium přinášíte svou náladu, své pocity, vytváříte atmosféru a snažíte se navázat blízký kontakt s publikem. Veškerou hudbu a zvuk vytváříte sám, je tedy jen na vás, jakým způsobem publikum zaujmete. Když hraji s orchestrem, je samozřejmě na jevišti mnohem více lidí a mám mnohem menší vliv na to, co se děje. Často si vzpomínám na to, jak jsem poprvé hrál s orchestrem. Bylo mi jedenáct let a byl to Griegův Koncert a moll. A víte, jak začíná. Ty samotné tympány na začátku – je to naprosto strhující pocit, který vám dává pochopit, že na světě existuje něco většího než vy sami. Nějaká síla, přírodní síla. I do dnešní doby mi zůstává pocit, že orchestr je taková tsunami, která se na mě valí. Třeba když hraji Čtvrtý koncert Rachmaninova často cítím, jak je ta hudba o hodně větší než já, větší než dirigent a hráči v orchestru, je větší, než my všichni dohromady.
My můžeme předat jen malou část této hudby. Proto si myslím, že na koncerty s orchestrem lidé chodí především kvůli pocitu určitého sjednocení, kvůli pocitu něčeho velkého, nějaké silné emoce. Na rozdíl od sólového koncertu, který dává mnohem větší pocit intimity, a od komorní hudby, kde platí, že když se dvěma lidem podaří vytvořit tento pocit intimity a sounáležitosti, přináší to přirozeně dvojnásobné potěšení, když jsou tři lidé, tak trojnásobné. Ale zároveň platí, že čím více je lidí na jevišti, tím obtížnější je zachytit společný stav v daném okamžiku a tím méně intimity zůstává. Má to tedy své klady i zápory.
Mnoho cestujete, musíte intenzivně cvičit, je to velké fyzické a psychické vypětí. Jakým způsobem kompenzujete tak náročný život?
Cestování a koncerty? Koncerty jsou právě to nejjednodušší, co existuje. Velmi často dodávají energii a sílu. Když vyjdete na jeviště, necítíte únavu, necítíte žádné nepohodlí v těle. Od dětství je to pro mě nějaký zvláštní svět, který je pro mě mnohem příjemnější než všechno venku, mimo jeviště. Ve skutečnosti mi koncerty dávají čas být sám sebou. Přestože kolem sedí lidé, stejně to považuji za svůj čas, za svůj prostor, který plně ovládám. Můžu dělat všechno, co chci. Zato cestování a hotely jsou samozřejmě nepříjemné. Po tolika letech už to není příjemné ani zábavné.
Máte nějaké hobby? Nebo sportovní aktivity?
Při tom cestování nemám na sportovní a další aktivity mnoho času. Ale rád vařím, rád čtu a rád chodím na procházky. Po koncertech se vždy snažím vyjít z hotelu ven a projít se nočním městem, aby mi z něj zůstaly nějaké vzpomínky, nejen hudební, ale i životní. Je důležité, aby se život naplňoval různými vzpomínkami.
Máte někdy čas navštívit galerii, muzeum, přečíst si knihu či si poslechnout koncert jiných umělců?
Ano, rozhodně. Poslouchám velmi mnoho hudby, stále mám na uších sluchátka. Poslouchám hudbu. Problém s galeriemi je, že když jsem přes den v jiném městě, vždy zkouším nebo hraji koncert. Proto je velmi těžké najít dobu, kdy je galerie otevřená a já mám čas. Ale snažím se. Mám rád architekturu, chodím po městech, čtu knihy a snažím se co nejvíce nasávat okolní svět.
Jste z Moskvy, rodilý Rus. V roce 2022 jste odešel a žijete v Berlíně. Váš nesouhlas s válkou na Ukrajině je všeobecně známý a ve světě respektovaný. Přesto, není vám líto, že nemůžete vystupovat doma, před vaším publikem?
Upřímně řečeno, je mi líto, že nemohu vidět svou rodinu. To mě mrzí, protože už čtyři roky jsem nebyl v Moskvě ani v Rusku. Je to smutné, protože je nemohu navštívit. Víte, upřímně řečeno, od dětství jsem se vždy cítil dobře ve svém hudebním pokoji. Vždy mi bylo dobře s klavírem a vždy mi bylo dobře o samotě.
Teď je můj klavír v Berlíně, já jsem v Berlíně a to je můj domov. Nepotřebuji žádný jiný domov než svůj klavír a svou hudbu. Možná to bude znít nevlastenecky, ale na druhou stranu to můžete slyšet od každého hudebníka, vědce nebo sportovce: když se člověk své činnosti věnuje tak intenzivně, stává se jeho vlastí v podstatě ona samotná. Hudba se v určitém smyslu stala mou vlastí. Mám možnost ji nosit s sebou. I když jsem na turné, nemám pocit, že nejsem doma. V průběhu let si člověk na hudební svět zvykne natolik, že jsem doma tam, kde se zrovna nacházím.
Trvale žijete v Berlíně, jak vnímáte tu odlišnost prostředí a mentalitu německé metropole?
Je vůbec Berlín tak německé město? Vždyť tolik Němců z Berlína odchází, protože s ním nechtějí mít nic společného. Je to velké nádraží, velké město se všemi možnými národnostmi, neuvěřitelně přívětivé a otevřené. Je tu všechno pro všechny.
Nebyl problém najít si v Německu nové přátele?
Samozřejmě, mnoho mých známých ruských hudebníků se také přestěhovalo do Berlína. Německá mentalita je jiná. Mně je tam ale dobře, protože lidé, kteří mě obklopují, jsou všichni neuvěřitelně ponořeni do hudby a v určitém smyslu je hudba také jejich mentalitou. Je to takový uzavřený kruh, v němž všichni žijí ve vlastním světě.
Když studujete novou skladbu, co máte raději, Počáteční seznamování, poznávání skladby, či finální detailní práci na konečném tvaru?
Především ještě předtím, než otevřu noty, vždy rád poslouchám nejrůznější interpretace a nahrávky.Upřímně řečeno, poslouchat hudbu miluji mnohem více než ji hrát. Poslech hudby je moje velká vášeň. Miluji poslouchat, či se učit nový, nebo neznámý repertoár – poslechnete nahrávku a vidíte, že těch nahrávek je málo, že to nikdo nehraje, tak si sednete a přemýšlíte, co můžete Vy udělat, co můžete z té hudby vytvořit. Je to, jako byste vynalézal něco nového. Mám velmi rád první kroky. Rád poprvé otevírám dílo, rád ho poprvé čtu z listu. Je v tom něco jako nová vůně, něco nového. Je v tom něco velmi romantického.
Kolik potřebujete času, než nastudujete třeba Schumannův Klavírní koncert?
Těžko říct. Asi měsíc, možná dva. Ale například třetí koncert Rachmaninova jsem se naučil za měsíc a hned jsem ho hrál na koncertě a poté ještě mnohokrát. V určitém okamžiku jsem ale pochopil, že nemám dost času, abych se mu více věnoval. Nedaří se mi ho hrát tak, jak bych ho hrát chtěl. Nemám ani nějaký vnitřní pocit, že tu hudbu skutečně znám. Vyřadil jsem ho z repertoáru. Chtěl jsem ho zapomenout, aby ho zapomněly moje ruce i hlava, a abych se k němu mohl vrátit znovu. V určitém smyslu jsem pochopil, že měsíc nestačí, rok nestačí, dva roky nestačí. Je rozdíl mezi tím umět dílo zahrát, a mít z něj vnitřní uspokojení. A toto vnitřní uspokojení dodnes nepřišlo, i když už uplynulo sedm let. Za měsíc se dá dílo naučit, ale ani za sedm let nemusí člověk dospět k tomu, co v něm hledá.
Klavírní koncerty s orchestrem hrajete velmi často. Jak reagujete, když cítíte, že máte odlišný umělecký názor, než dirigent?
Velmi často hraji s velkými dirigenty, například s Riccardem Chaillym. Má velmi silný názor na nejrůznější věci, ale já jsem vyrostl na jeho nahrávkách, na jeho Mahlerovi. A pokaždé, když mi něco říká, je pro mě obrovskou radostí vystoupit na koncertu s tak velkým hudebníkem. Přesto jsem si jistý, že se tam moje osobnost neztratí, protože jsem to stále já, stále jsou to moje ruce. Ať dělám cokoli, budu to já. Proto když cítím, že dirigent nebo orchestr mi nejdou vstříc, jdu vstříc já jim. Je to prosté.
Vyvíjí a mění se v průběhu let či měsíců váš pohled na skladby, které hrajete, nebo je nastudujete a snažíte se udržet pokud možno definitivní verzi shodnou s počátečním nastudováním?
Mám to jinak. Na jevišti se snažím rozhodovat v daném okamžiku. Velmi rád vyjdu na scénu a rozhoduji se, co bude dnes správné. Opět mě to naučila komorní hudba. Co je v hudbě nejcennější? To, že existuje jen jednu sekundu, jen jeden okamžik a vzápětí už není. Proto je třeba tento okamžik využít tak, jak to člověk v dané chvíli cítí. Pocit, že všichni na jevišti tvoří hudbu každou vteřinu, a ne že jste ji vytvořil rok předtím nebo měsíc předtím ve třídě, ale že jste vyšel na scénu a hudbu skutečně vytvořil, to je velmi silný a inspirující pocit.
Jaké jsou vaše další repertoárové plány? Repertoár na koncerty si volíte sám?
Čeká mě mnoho koncertů. V této sezoně se také budu více věnovat komorní hudbě. Čekám na to s velkým těšením. Mám různé repertoárové plány, je toho opravdu mnoho, protože repertoár je nekonečný.Svůj program si mohu určovat zcela sám. Samozřejmě, když hrajete s orchestrem, lidé často chtějí slyšet Čajkovského první koncert nebo druhý koncert Rachmaninova.Je to dobrá hudba. Ale když jde o můj sólový koncert, samozřejmě přicházím s vlastním programem. A když jde o koncert s orchestrem, vždy mám možnost říci, že bych chtěl něco jiného. Takže ano, z velké části je to zcela moje volba.
S ohledem na váš život, přál byste si něco změnit, udělat jinak?
Nevím. V dětství jsem se asi měl naučit více repertoáru. Protože samozřejmě, když mám nějaký repertoár, který jsem se naučil do osmnácti let, je to tak hluboko v hlavě a v rukou, že je to vlastně součást mé osoby, součást mé osobnosti. Myslím, že všechno, co se učím nyní, už nikdy nepronikne do mé hlavy tak hluboko jako to, co jsem se učil v dětství. Takže jsem měl věnovat více času, poslouchat více hudby, učit se více hudby a objevovat více různých věcí.
Jak se těšíte na váš pražský koncert?
Pražské publikum zatím ještě málo znám. Hrál jsem u vás jen jeden koncert, takže pro mě je to pocit, že vidím něco nového. A to, že hraji relativně málo známý koncert a že toto publikum je pro mě nové, ve mně vyvolává pocit něčeho jedinečného, něčeho, co se právě rodí a co – doufám – bude trvat mnoho let. Proto se velmi těším.
Alexandře, děkuji vám za čas, který jste se mnou strávil a my se moc těšíme na setkání s vámi a vaší hudbou.
Děkuji.
