Letošní 25. jubilejní festival Theatrum Kuks zahájil dvorní soubor Geisslers Hofcomoedianten ve středu 19. srpna 2026 pozoruhodnou inscenací, kterou připravili společně s Musicou Floreou. Skladatel Jan Jirásek na libreto kmenové dramaturgyně Geisslers Hofcomoedianten Heleny Koblischkové napsal rozsáhlé hudebně-scénické dílo Divadlo světla s podtitulem opera o muži, který rozsvítil barokní Prahu. Premiéra proběhla 14. června 2026 na festivalu Smetanova Litomyšl, díky němuž byla mimo jiné produkce realizována. Na festivalu Theatrum Kuks svým způsobem šlo o premiéru také, neboť se odehrála v jednom z dějišť díla – z důvodu počasí sice ne přímo na Kuksu, jak bylo v plánu, ale v nedalekém Dvoře Králové nad Labem v Hankově domě.
Barokní Praha a slavnosti světla
Další takovou premiérou bude uvedení v Praze, tedy v druhém dějišti, kde se příběh Divadlo světla odehrává. Bude to v Divadle Hybernia v úterý 15. září 2026 a milovníci barokní podívané by si ji neměli nechat ujít. Je to inscenace plná velice nápadité a vizuálně líbivé jevištní akce – a to nejen díky všem sjednoceným uměnám, které se běžně na opeře podílí, ale především díky znamenité světelné scénografii, kterou jedinečně vytvořili studenti Světelného a audiovizuálního designu pro živá umění Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze pod vedením Pavly Beranové.
A nejde jen o světelné technologie – ačkoli třeba závěrečné zjevení slavné operní postavy je nepochybně to nejlepší, co jsem na jevišti za několik posledních let viděl. Režisér inscenace Petr Hašek, umělecký šéf souboru Geisslers Hofcomoedianten, na tom má velký podíl, protože do světelné podívané zapojil celý herecký soubor i další složky scénografie – jmenovitě scéna Jána Tereby a kostýmy Jitky Nejedlé. Těch zdrojů světla přímého i nepřímého, těch nápadů, jak do Divadla světla zapojit prostor, stíny a materiály – to je to hlavní scénické drama, které se nám po ty bezmála dvě hodiny před očima odehrává. A nepomíjí, ale naopak graduje k tomu již zmíněnému závěrečnému zjevení.
Velký podíl na zdaru má vedle pohybové souhry i choreografie a komorní orchestr souboru Musica Florea, který od violoncella řídí Marek Štryncl. Živé okteto (housle, viola, violoncello, kontrabas, flétna, hoboj, klávesy a bicí) doplňují reprodukované pasáže komorního orchestru a sboru. Plynule se prolínají a dodávají hudbě Jana Jiráska rozmanitost i opulentnost. Přesto je to zvláštní kontrast – na jedné straně špičkoví klasičtí hudebníci, které na scéně doplňuje hostující sopranistka Eva Hartová, a na druhé straně neškolené hlasy Geisslers Hofcomoedianten i s jejich pitoreskní, karikaturní až dryáčnickou poetikou. Ta vyznívá lépe v pohybových a tanečních sekvencích, méně už ve zpívaných a mluvených částech.
Divadlo světla jako opera
Divadlo světla vychází volně ze stejnojmenného románu francouzské spisovatelky a někdejší pražské knihkupkyně Anne Delaflotte Mehdevi (francouzsky Le Théâtre de Slávek, 2018). Na pozadí velkých divadelních i společenských událostí v Praze (a trochu i za jejími hranicemi) v 18. století se odehrává fiktivní příběh pražského Čecha Slávka Sýkory, kterého divadelní mecenáš a vizionář František Antonín Špork nejprve při nehodě zmrzačil a poté oslovil, aby se Slávek stal jeho světelným scénografem.
Struktura Divadla světla je mozaika a žánrově spíše muzikál s libozvučnou hudbou a deklamačním libretem. Ústřední mužské postavy Špork a Slávek jsou vlastně sošné: zarytě trvají na svých pozicích a jejich interakce posouvá sice jejich životní příběhy, ale nikoli je samotné. Geisslerovská poetika na hraně persiflážního a ironického znevažování historie a karikatury barokních skřetů a trpaslíků tomuto výsledku napomáhá. Dějiny se tu podávají jako takové leporelo – letem světem barokní Prahou a trochu Kuksem – a tak trochu jako fragmentární jingly: zmiňují se slavná jména, slavná místa, objevují se i fetiše šporkovského Kuksu, například sbor zpívá:
To je Kuks hraběte Šporka,
buď zde vítán jako host,
modlitba i lázeň horká,
smrt a život pojí most…
Jo, jo, most…
…jestli nevíš kudy kam,
já ti dobrou radu dám,
dřív než zvolíš mínus nebo plus,
zkus Kuks!
(Heslo Zkus Kuks je reklamní upoutávka pro turisty.) Je to celé prozaické, staticky deklamativní a rozkouskované na úlomky dějin. Připomínalo mi to estetiku instagramových příběhů.
Špork je protivný, arogantní egoista, například když říká Slávkovi: „Nemám totiž čas, odjíždím do Kuksu užívat si svůj bezstarostný život! Leda že bys chtěl jet se mnou. Lázně Kuks jsou ti otevřeny, stejně jako moje brány.“ A proč by nám mělo záležet na osudu Slávka? Ze stejného důvodu, proč nám záleží na princi z vánoční pohádky? (Je mladý, trochu zranitelný, tedy potřebuje ochránce či ochránkyni a je to jediný kluk na ženění v příběhu.) A pak jsou tu epizodní postavy: Slávek se setká s židovskou dívkou (to poznáme podle projekce hebrejských nápisů a podle hudebního nápěvu v lydické stupnici) a zamilují se (to poznáme tak, že si dívka vyhrne sukni, sedne si na protagonistu a kopulují za zvuků reprodukovaných zpěvů, a pak se ještě víc vysvlékají a dělají orientální erotické polohy). Slávek to pak i dozná: „A pohltila mě zcela, zcela, zcela.“
Vůči Šporkovi, s nímž je osudově spjatý, Slávek také vlastně nenabízí žádné ctnosti, kterými by si nás získal – a jeho světelné umění, o kterém se zpívá, mluví, hraje a tančí, za něj v převážné míře obstarává herecký ansámbl. Jako jevištní postavy jsou to živé světelné nástroje, ale ty by snad měly mít přece i svůj ekvivalent v dramatickém ději – například jako Slávkovi spolupracovníci nebo jako Slávek sám a jeho mnoho úkonů, které musí pro uskutečnění světelné podívané provést. Bohužel toto dramatické propojení tu chybí, takže Slávek jako dramatická osoba se vznáší nad děním, podobně jako se nad ním vznáší i aristokrat Špork. Konflikty mezi nimi zůstávají novelisticky, literárně lyrické a nedramatické. Když například Špork o Slávkově židovské partnerce prohlásí: „Ne, ne, ne, ne, to nemá být, to nemůže se vyplnit, ta dívka musí odejít, to zákonem je dané“. Když Slávkův protiargument („Láska je víc než zákon“) nezabere, nastane hádka, která vyvrcholí tím, že se Slávek pokouší Šporka zlomit kompromitujícími informacemi: „Co třeba vaše knihovna?! Jak byste vysvětlil tu sbírku kacířských knih a to, že dáváte potají tisknout další zakázané spisy?“ Jinými slovy Slávek vytáhl kompromitující materiál a je z něho vyděrač. Historicky to smysl dává, dramaticky ne. A ta neokrášlená próza bez přesahu či transcendence melodramatickému umění opery neprospívá. Proto Divadlo světla žánrově vnímám spíš jako muzikál – vyprávěné a scénické leporelo z dějin Prahy v 18. století.
To podstatné
To podstatné na Divadle světla je právě ono divadlo světla. Scénicky jde – pokud čtenář dovolí slovní hříčku – o velkolepé posvícení, které jednak posvěcuje světelné umění i pečlivou scénografickou a jevištní práci týmu a jednak dělá z inscenace barokní svátek. Tak jako Händel napsal Hudbu k ohňostrojům a Vodní hudbu, tak Jan Jirásek s Helenou Koblischkovou a jejich inscenátoři vytvořili slavnost světla. Je to strhující spektákl, kde je stále na co se dívat a čím se bavit – a v tom je to esteticky baroko vytvořené prostředky 21. století. Uvedení si nenechte ujít a po barokním způsobu a kvůli perspektivě si pořiďte místa uprostřed a s jistým odstupem, ať máte Divadlo světla před sebou jako hrabě Šporka jako na dlani.
Theatrum Kuks: Divadlo světla – opera o muži, který rozsvítil barokní Prahu
19. srpna 2026, 20:30 hodin
Hankův dům, Dvůr Králové nad Labem
Inscenační tým
Hudba: Jan Jirásek
Libreto a dramaturgie: Helena Koblischková
Light design: Pavla Beranová, Filip Blažek a LAD-LA DAMU
Zvuk: Eliška Kaderová
Hudební nastudování: Marek Štryncl
Choreografie, asistentka režie: Kamila Mottlová
Režie: Petr Hašek
Účinkující
Slávek Sýkora: Vojtěch Franců
František Antonín Špork: Petr Šmíd
Operní diva: Eva Hartová
Matka: Claudia Eftimiadisová
Eva, židovka: Eva Henel Burešová
Němá tanečnice: Kristýna Matěj Dámová
Genius Loci: Bartoloměj Veselý, Lucie Valenová, Martin Bohadlo, Martin Holzknecht, Aleš Pospíšil
Geisslers Hofcomoedianten
Musica Florea
