Jaroslav Šonský se narodil 15. července 1946 v Jičíně. Dětství a hudební začátky měl spojené s Lomnicí nad Popelkou, kde se od pěti let učil hře na klavír u Bohumily Bendové, přímé potomkyně hudebního rodu Bendů, a od sedmi let studoval housle u Jaroslava Krásy. V letech 1960 až 1966 absolvoval pražskou konzervatoř ve třídě Břetislava Ludvíka, následně v letech 1966 až 1970 pokračoval na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze u Alexandra Plocka. Po absolutoriu se soukromě věnoval komorní hudbě u violisty Ladislava Černého. V letech 1969 až 1970 působil v České filharmonii, během vojenské služby v letech 1970 až 1971 byl sólistou Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a poté hrál v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu. Od roku 1974 se účastnil mistrovských kurzů u Tibora Vargy, Nathana Milsteina a opakovaně u Semjona Snitkovského, později také u dalších významných pedagogů. K jeho uměleckým vzorům patřili Josef Suk, David Oistrach a Henryk Szeryng, stejně jako duo Semjon Snitkovsky a Leonora Josiović.
V roce 1975 odešel do Švédska, kde nalezl osobní i uměleckou svobodu a postupně se stal respektovanou osobností tamního hudebního života. Rozvíjel sólovou, komorní, pedagogickou i organizační činnost a systematicky prosazoval českou hudbu. Po příchodu do Švédska založil a vedl smyčcový orchestr v Motale, působil také v Norrköpings Symfoniorkester a pro tento orchestr pracoval i jako manažer. V roce 1978 založil Epos trio ve složení Anders Peterson, Jaroslav Šonský a Ingemar Ohlsson. Soubor absolvoval mistrovské kurzy mimo jiné u Hanse Leygrafa, Amadea Baldovina a Norberta Brainina a v letech 1983, 1984 a 1985 se na pozvání Menahema Presslera účastnil kurzů v kanadském Banff Centre. V letech 1987 až 1988 Jaroslav Šonský vyučoval na univerzitě v Brandonu. Od roku 1991 koncertovalo trio v sestavě Jaroslav Šonský, Gesine Tiefuhr a Jan Diesselhorst pod názvem Epos Trio – Berlin. Ve stejném období vystupoval také s Leonorou Josiovič, v letech 2001 až 2009 spolupracoval s brazilskou klavíristkou Patrícií Bretas, s níž desetkrát vystoupil v Brazílii a koncertoval v řadě evropských zemí i v České republice, a od roku 2008 rozvíjel spolupráci s francouzskou klavíristkou Sylvaine Wiart. Po předčasném úmrtí violoncellisty Jana Diesselhorsta vystupoval s Gesine Tiefuhr také v programu pro housle a cembalo. Spolupracoval rovněž s českou varhanicí Irenou Chřibkovou a maďarskou cembalistkou Borbálou Dobozy. Jako sólista vystupoval mimo jiné pod vedením Vladimíra Válka, Leoše Svárovského, Stanislava Vavřínka, Gerarda Oskampa, Jormy Panuly, Ilariona Ionescu-Galatiho a Vojciecha Rajského a hrál na francouzský mistrovský nástroj Jeana Baptisty Vuillauma.
Během kariéry koncertoval sólově i v komorních sestavách ve 24 zemích Evropy, Severní a Jižní Ameriky, Asie a Afriky a nahrával pro významné rozhlasové stanice. Vystoupil také při mimořádných společenských a státních událostech. V roce 1995 hrál pro švédského krále při jeho první oficiální státní návštěvě České republiky a v lednu 2003 vystoupil na zámku Bellevue v Berlíně při poslední oficiální zahraniční státní návštěvě bývalého českého prezidenta Václava Havla. Dlouhodobě se soustředil především na komorní hudbu a na propagaci českého repertoáru, zejména tvorby Bohuslava Martinů a Bedřicha Smetany. Podílel se na projektech International Martinů Circle a Martinů Revisited a prosadil také uvedení Čtvrté symfonie Bohuslava Martinů v Norrköpingu. Jako manažer se zasloužil o zahraniční turné Norrköpings Symfoniorkester do České republiky, Rakouska a Maďarska v roce 2000 a do České republiky a na Slovensko v roce 2009. V roce 2008 se podílel rovněž na několikadenním českém zaměření festivalu Budapešťské jaro.
Po změně politických poměrů v roce 1989 výrazně rozšířil své aktivity mezi Českou republikou a Švédskem. Znovu pravidelně koncertoval v Česku, zval české hudebníky do Švédska a ve spolupráci s českým velvyslanectvím a Českým centrem organizoval koncerty, festivaly a další kulturní projekty. Hudbu a kulturu považoval za významný prostředek diplomacie a svými aktivitami podporoval také nově vzniklou demokracii ve vlasti. Za dlouhodobou a nezištnou propagaci České republiky, české hudby a kultury v zahraničí obdržel v roce 2003 cenu Jana Masaryka – Gratias Agit, udělovanou Ministerstvem zahraničních věcí České republiky. Byl rovněž členem vedení mezinárodní sekce Společnosti Bohuslava Martinů a dlouholetým spolupracovníkem Severské společnosti, pro jejíž členy přednášel o hudbě severských skladatelů.
V roce 2009 se Jaroslav Šonský stal jednou z osobností dokumentárního filmu České kořeny ve Švédsku. Na vzniku širšího cyklu České kořeny, věnovaného Čechům, kteří před rokem 1989 odcházeli za svobodou, se podílel od jeho počátků. Poskytl projektu podporu, hudební nahrávky, odborné rady i svůj umělecký pohled a přispěl k jeho obsahovému a uměleckému směřování. Jeho nahrávky doprovázely také další díly série vznikající v různých zemích.
V roce 2012 založil v Praze dvanáctičlenný smyčcový soubor Martinů Strings Prague, jehož cílem bylo navazovat na nejlepší tradice české smyčcové školy a reprezentovat je doma i v zahraničí. Soubor, složený mimo jiné z hudebníků mladší střední generace působících v orchestrech Národního divadla a Státní opery v Praze, koncertoval v České republice, Švédsku, Maďarsku, na Slovensku i v dalších zemích. K výrazným událostem patřilo vystoupení pro 700 diplomatů v sídle OSN v Ženevě při připomínce stého výročí založení republiky v roce 2018. Martinů Strings Prague se zařadil mezi přední české komorní soubory a pokračoval také v propagaci díla Bohuslava Martinů, jehož hudbě Jaroslav Šonský věnoval podstatnou část své umělecké a organizační práce.
Po návratu do České republiky v roce 2023 zůstal Jaroslav Šonský občansky i kulturně aktivní. Celý život spojoval vysoké interpretační nároky s důrazem na rovnocenné partnerství v komorní hudbě, zpěvnost, muzikalitu a promyšlené uchopení jednotlivých skladeb. Jeho hra byla oceňována pro citovost a slovanský zvuk. Hudbu nevnímal pouze jako uměleckou disciplínu, ale také jako prostředek mezilidského porozumění a kulturního dialogu. Mezi kolegy, přáteli i posluchači měl pověst laskavého, respektujícího, vřelého a statečného člověka.
