Bennewitzovo kvarteto patří už více než čtvrt století k nejvýraznějším komorním souborům české hudební scény. Ačkoli dnešní čtveřice není totožná se zakládajícím obsazením, současní členové Jakub Fišer, Štěpán Ježek, Jiří Pinkas a Štěpán Doležal převzali štafetu s mimořádnou interpretační inteligencí, respektem k tradici a chutí hledat nové cesty v kvartetním repertoáru. Během let si vybudovali pověst ansámblu, který dokáže spojit kultivovaný zvuk s analytickou přesností, a přitom se vyhýbá jakékoli muzeální strnulosti. Jejich dramaturgie přirozeně propojuje Haydna, Dvořáka či Janáčka s hudbou 20. a 21. století, a spolupráce se skladatelem Slavomírem Hořínkou nebo mezzosopranistkou Markétou Cukrovou ukazuje, že komorní hudba je pro ně živý prostor dialogu a objevování.
Informace o vzniku Bennewitzova kvarteta nejsou veřejně dohledatelné. Můžete přiblížit, jak soubor v roce 1998 na Akademii múzických umění vznikl a kdo tehdy tvořil jeho zakládající sestavu? Je někdo z vás u souboru od samého začátku?
Jakub Fišer: Soubor vznikl v roce 1998 z iniciativy profesora Václava Bernáška, tehdy ještě pod názvem Kvarteto HAMU. Já jsem se připojil jako poslední ze současných členů, v roce 2013.
Štěpán Ježek: Profesor Bernášek tehdy oslovil Jiřího Němečka a mě, k nám se přidali violistka Jitka Hosprová a violoncellista Lukáš Polák. Z původní sestavy jsem tedy zůstal už jen já.
Jiří Pinkas: Štěpán Doležal nastoupil v roce 2000, ještě v průběhu natáčení prvního CD. Já jsem přišel o rok později, po několika předchozích změnách na místě violisty.
Štěpán Doležal: Když jsem přišel, kvarteto už normálně pracovalo a zrovna se natáčelo, takže nebyl čas na dlouhé rozkoukávání. Člověk si sedl, otevřel noty a začal hrát.
Současná sestava působí velmi stabilně. Co bylo vaší osobní motivací stát se součástí Bennewitzova kvarteta?
Jakub Fišer: Když jsem v roce 2013 dostal nabídku, lákala mě možnost věnovat se komorní hudbě skutečně do hloubky a dlouhodobě. Kvartetní hra vyžaduje mimořádnou míru soustředění, odpovědnosti i vzájemné důvěry, a právě to pro mě bylo přitažlivé.
Štěpán Ježek: Na začátku jsme hlavně cítili, že tu hudbu opravdu chceme hrát: hodně jsme zkoušeli, jezdili na kurzy a postupně tomu přizpůsobovali celý život. Tehdy jsme asi úplně netušili, jestli se nám to podaří.
Jiří Pinkas: Rozhodující pro mě byla možnost soustavné práce na repertoáru, nikoli pouze příležitostného koncertování. Kvarteto umožňuje sledovat, jak se interpretace vyvíjí v průběhu let a stovek provedení, což sólová nebo nahodilá komorní spolupráce zpravidla nenabízí.
Štěpán Doležal: Chtěl jsem dělat komorní hudbu naplno, ne jednou za čas vedle něčeho dalšího. Když člověk cítí, že ostatní mají stejnou chuť pracovat, není moc co řešit.
Název vašeho souboru odkazuje na Antonína Bennewitze. Jak jste k tomuto jménu dospěli a co pro vás dnes symbolicky představuje? Je pro vás tento název stále živý, nebo jej spíše vnímáte jako převzatý od vašich předchůdců?
Jakub Fišer: Snažíme se, aby to nebylo jen jméno vytištěné na plakátu. Když už jej neseme, máme také určitou povinnost připomínat, kdo Bennewitz byl a co po něm v české hudbě zůstalo.
Štěpán Ježek: Nebyl to výsledek marketingového brainstormingu, ale nabídka z Bennewitzova rodiště, která nám dávala smysl. V Přívratu jsme potom hráli také při odhalení jeho pomníku, takže pro nás to jméno získalo docela konkrétní tvář i místo.
Jiří Pinkas: Bennewitzův význam spočívá nejen v jeho vlastní interpretační a pedagogické činnosti, ale také v odkazu jeho žáků, kteří stáli u zrodu Českého kvarteta. Právě touto cestou zasáhl do vývoje české kvartetní tradice velmi podstatně.
Štěpán Doležal: Jméno nám nabídli představitelé obce Přívrat, kde se Antonín Bennewitz narodil. Přijali jsme jej jako vědomé přihlášení k tradici české houslové a komorní školy, nikoli pouze jako historickou značku.
Když pracujete na novém repertoáru, jak se do společné interpretace promítají vaše individuální hudební zkušenosti a estetické preference? Má každý z vás oblast, kterou do kvarteta přináší výrazněji než ostatní?
Jakub Fišer: Každý z nás přirozeně slyší některé aspekty partitury citlivěji než jiné. Podstatné je tyto rozdíly nevnímat jako překážku, ale jako možnost vytvořit interpretaci, která bude vrstevnatější, než kdybychom všichni uvažovali stejně.
Štěpán Ježek: Já často přemýšlím o harmonii, barvě a významu jednotlivých hudebních gest a mívám potřebu o tom také poměrně dlouze mluvit. Ostatní zase někdy správně poznají okamžik, kdy už by bylo užitečnější začít hrát.
Jiří Pinkas: Při práci se často soustředím na přesnost zápisu, artikulaci, intonaci a vzájemné poměry hlasů. Důležité však je, aby se jakýkoli detail nakonec stal součástí celkové hudební logiky.
Štěpán Doležal: Mě většinou zajímá, jestli hudba drží pohromadě, má správný tah a jestli fráze skutečně někam směřuje. Někdy je potřeba věci dlouze rozebrat a někdy prostě zahrát osm taktů znovu a lépe.
Každý z vás působí i mimo kvarteto – například Jakub Fišer dříve pracoval i jako koncertní mistr Prague Philharmonia. Jak se vám daří skloubit náročné individuální závazky s intenzivní společnou prací Bennewitzova kvarteta?
Jakub Fišer: Z Prague Philharmonia jsem odešel krátce po svém příchodu do kvarteta. V současnosti učím na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy. Pedagogická práce mě nutí přesněji formulovat, proč určitý interpretační nebo technický postup funguje, což se promítá i do kvarteta.
Štěpán Ježek: Také učím na Gymnáziu a Hudební škole hlavního města Prahy a vedle toho na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze, takže hledání společného termínu je někdy opravdu složité. Učení je ale cenné i pro naši vlastní práci, protože člověka nutí znovu promýšlet věci, které už považoval za samozřejmé.
Jiří Pinkas: Působím na volné noze a věnuji se komorním, orchestrálním i sólovým projektům. Kontakt s různými typy repertoáru a spoluhráčů přináší podněty, které lze následně využít při práci kvarteta.
Štěpán Doležal: Hraji ve Státní opeře, takže sladit všechny kalendáře bývá opravdu složité. Zkušenost s operou nám ale zároveň dává širší představu o hudebním výrazu, práci s časem i o tom, jak instrumentální gesto souvisí s hlasem a dramatickou situací.
Vaše dramaturgie často kombinuje klasický repertoár s hudbou 20. a 21. století. Jak společně hledáte rovnováhu mezi tradicí, experimentem a osobními preferencemi jednotlivých členů?
Jakub Fišer: Snažíme se, aby program nebyl pouhým sledem kontrastních skladeb, ale měl vnitřní logiku. Spojení může vzniknout prostřednictvím formy, hudebního jazyka, historických souvislostí nebo společného emocionálního tématu.
Štěpán Ježek: Ideální program by neměl působit jako seznam skladeb, které jsme si každý zvlášť přáli zahrát. Baví nás, když se starší a novější hudba navzájem nasvítí a posluchač v obou najednou uslyší barvy, kterých by si samostatně třeba nevšiml.
Jiří Pinkas: Při sestavování programu sledujeme konkrétní vztahy mezi skladbami – práci s motivem, harmonií, zvukem nebo způsobem zacházení s kvartetní sazbou. Chronologická vzdálenost sama o sobě ještě neznamená estetickou neslučitelnost.
Štěpán Doležal: Program musí především fungovat jako celek a udržet pozornost od začátku do konce. Kontrast je dobrý, pokud má důvod. Samotná pestrost ještě dramaturgii nedělá.
Hrajete rádi světové premiéry nových skladeb? Máte svého oblíbeného skladatele, nebo spolupracujete rádi s různými žijícími autory?
Jakub Fišer: Světové premiéry nejsou hlavní částí naší činnosti, ale pokud nás nová skladba přesvědčí, věnujeme se jí velmi rádi. Důležitá je pro nás možnost skutečného dialogu s autorem a pocit, že dílo může dlouhodobě žít i po premiéře.
Štěpán Ježek: Významná je pro nás spolupráce s naším kamarádem Slavomírem Hořínkou. Jeho Songs of Immigrants s námi zazněly od Berlína přes Washington až po Jižní Koreu – a Slávek s námi absolvoval alespoň část tohoto putování osobně.
Jiří Pinkas: Se Slavomírem Hořínkou jsem studoval na konzervatoři v Pardubicích, takže naše spolupráce má i osobní historii. Světová premiéra Songs of Immigrants se uskutečnila v berlínském Konzerthausu a skladbu jsme následně uvedli na řadě dalších míst.
Štěpán Doležal: U nové hudby je zajímavé, že ještě neexistuje zavedený způsob, jak ji hrát, takže si člověk nemůže nic usnadnit tradicí. Zároveň ale musí mít skladba co říct. Samotný údaj „světová premiéra“ dobrý koncert nezaručí.
Bennewitzovo kvarteto je oceňováno pro kultivovaný zvuk a vyrovnanou souhru. Jak byste popsali svou společnou estetiku – a mění se v čase podle toho, jak se vyvíjíte jako hudebníci i jako čtveřice?
Jakub Fišer: Naši estetiku nevytváříme podle předem stanovené představy o charakteristickém zvuku Bennewitzova kvarteta. Snažíme se spíše přizpůsobit zvuk, artikulaci i způsob frázování stylu a vnitřnímu světu konkrétní skladby.
Štěpán Ježek: Po tolika letech by bylo trochu podezřelé, kdybychom zněli pořád stejně. Některé základní návyky si neseme s sebou, ale doufáme, že Haydn, Dvořák, Janáček nebo Schnittke u nás nejsou jen různé skladby zahrané jedním univerzálním kvartetním zvukem.
Jiří Pinkas: Výrazně nás ovlivnil Rainer Schmidt z Hagenova kvarteta, především důrazem na citlivé vnímání harmonie a jejího významu pro intonaci, barvu i časování. Tento princip zůstává, jeho konkrétní zvukový výsledek se však neustále proměňuje.
Štěpán Doležal: Společný zvuk se nedá jednou vyrobit a potom už jen udržovat. Mění se s repertoárem, s námi samotnými i s tím, co jsme mezitím zažili a odehráli.
Na koncertě v Mladé Boleslavi v rámci festivalu Rok na 4 doby představíte program spojující Haydna, Dvořáka, Schnittkeho a Respighiho. Jak jste hledali dramaturgickou linku, která propojí tak rozdílné hudební světy do jednoho večera?
Jakub Fišer: Haydn představuje základní gramatiku smyčcového kvarteta, z níž další skladatelé různým způsobem vycházejí. Dvořák tuto tradici naplňuje mimořádnou zpěvností, Schnittke ji reflektuje z perspektivy 20. století a Respighi nakonec rozšiřuje čistě instrumentální svět o lidský hlas a poezii.
Štěpán Ježek: Zjednodušeně řečeno: Haydn postavil dům, Dvořák jej zabydlel, Schnittke prověřil jeho nosné zdi a Respighi v něm nakonec zhasl. Právě ten pohyb od jasně formulovaného kvartetního řádu k atmosféře Il Tramonto, tedy Soumraku, nám připadal velmi přirozený.
Jiří Pinkas: Spojujícím prvkem je práce s hudební pamětí: každý z autorů určitým způsobem navazuje na tradici a současně ji proměňuje. Program tak není založen pouze na kontrastu čtyř stylů, ale na různých podobách dialogu s minulostí.
Štěpán Doležal: Nechtěli jsme čtyři skladatele vystavit vedle sebe jako ve vitríně. Program postupně mění perspektivu a barvu, ale pořád v něm zůstává společná řeč, zpěvnost a napětí mezi tím, co známe, a tím, co nás překvapí.
Respighiho Il Tramonto i Dvořákovy písně vyžadují těsnou souhru mezi hlasem a kvartetem. Jak se rodí vaše společná interpretace s Markétou Cukrovou a co je pro vás na této spolupráci nejpodnětnější?
Jakub Fišer: Základem je vzájemné naslouchání a respekt k tomu, jak Markéta pracuje s textem, barvou hlasu a přirozeným tempem fráze. Nesnažíme se ji pouze doprovázet, ale vytvářet s ní jeden společný komorní organismus.
Štěpán Ježek: Markéta má velmi osobitý cit pro význam slova a zároveň dokáže reagovat na sebemenší změnu v kvartetu. Když se spolupráce podaří, přestane být jasné, kdo koho vede – což je v komorní hudbě většinou dobré znamení.
Jiří Pinkas: Hlas pracuje s dechem, artikulací a časem jiným způsobem než smyčcový nástroj. Naším úkolem je tyto rozdíly přesně vnímat a vytvořit dostatečně pružný prostor, v němž může text zůstat srozumitelný a hudební struktura současně neztratí kontinuitu.
Štěpán Doležal: Musíme si navzájem věřit a nesnažit se každou vteřinu kontrolovat. Když všichni skutečně poslouchají, spousta věcí se vyřeší sama a hudba začne přirozeně dýchat.
Na čem jako kvarteto aktuálně pracujete a jaké projekty, repertoár nebo spolupráce vás čekají v nejbližších sezonách?
Jakub Fišer: Do sezony 2026/2027 vstupujeme s novou nahrávkou Dvořákova Smyčcového kvartetu C dur op. 61 a výběru jeho písní s Markétou Cukrovou. Čeká nás také debut ve Varšavské filharmonii a řada dalších koncertů v Evropě i ve Spojených státech.
Štěpán Ježek: V listopadu debutujeme v Library of Congress ve Washingtonu, kde s klavíristou Arsentiyem Kharitonovem uvedeme mimo jiné Medtnerův Klavírní kvintet. V červnu nás pak čeká Madrid a koncert na čtyři Stradivariho nástroje ze španělské královské sbírky – což je typ nabídky, při které se příliš dlouho nerozmýšlí.
Jiří Pinkas: V březnu absolvujeme turné po Nizozemsku, v dubnu vystoupíme v Liederhalle Stuttgart, v květnu nás čeká debut v Helsinkách a v červnu Mozartfest Würzburg. Sezona tedy přinese velmi rozdílné sály, programy i interpretační situace.
Štěpán Doležal: Čekají nás také dva německé koncerty s violistkou Veronikou Hagen a v červnu kompletní cyklus Beethovenových kvartetů společně s Mandelringovým a Arisovým kvartetem v Kempenu a Duisburgu. Práce je před námi dost, ale jsou to přesně projekty, kvůli kterým má smysl tu práci dělat.
