Intenzivní a syrová podívaná nové inscenace Národního divadla Perpetuum Havel se zarývá pod kůži nejvíce, když tělo performera překračuje režijní rámec a skrze improvizaci se dostává do intimních, křehkých, místy až katarzních poloh. Barokní filozof Baruch Spinoza v teorii afektu promýšlí tělo jako neustále se proměňující podle toho, co na něj působí a do jakých vztahů vstupuje. Afekt nechápe pouze jako emoci, ale jako schopnost těla jednat ve vztahu s druhými těly a prostředím. Také performer Roman Zotov-Mikshin v režii Petra Boháče je v permanentním vztahu ke scéně a věcem kolem sebe. Scéna a předměty jsou partneři, překážky nebo slouží k sofistikovaným transformacím těla. Význam díla tak vzniká skrze vztahy mezi tělem, věcmi, materiálem, rytmem a prostorem a vytváří univerzální obraz člověka zmučeného represivním systémem a zároveň jeho schopnosti mu vzdorovat.
Co však, jestli tato tvorba významu díky specifickým podmínkám nekončí na hranicích těla, scény a věcí? Co se, řečeno jinak, stane ve chvíli, kdy od těla na scéně přejdeme k politickému rámci, který inscenaci obklopuje? Jestliže je tělo v představení citlivě vystavené vztahům, tlakům a silám, které jej proměňují, nabízí se otázka, zda stejně komplexně zacházíme i s mocí, která vězně vytváří. Zde se otevírá rozpor mezi univerzálním konceptem samotné inscenace a mnohem konkrétnější, užší politickou mapou, kterou kolem ní vytváří program, doprovodné texty a veřejná recepce.
Máme za to, že žijeme ve svobodném a spravedlivém světě, že patříme na Západ k civilizovaným a liberálním zemím. Tady mi připadá zajímavé, jak snadno se tyto „hodnotové superlativy“ propojují, jako by jeden neznatelně přecházel v druhý, jako by jeden byl nějak „totéž“, co ten druhý: svoboda, spravedlnost, civilizovaný, liberální. Víme, že tento systém není bez povážlivých trhlin, ale silně věříme, že je stále tím nejlepším možným. Je přece založen na modernistickém univerzalismu: právo má platit pro každého stejně, stejně jako si každý zaslouží žít svobodně a důstojně. Jenže tento sebeobraz nebyl nikdy úplný a dnes se udržuje stále obtížněji. A brzy přejdu k tomu proč.
Dílo a jeho triumfální cestu sleduji od počátku a hodně o něm přemýšlím. Úvahy o něm mne přivedly k otázce:
Jakou povahu má politické umění ve chvíli, kdy jeho hlavní politická výpověď dokonale souzní s konsenzem instituce, festivalu, kritiky i publika, které je přijímá? Lze takto koncipované politické umění číst jako subverzivní sílu?
Režisér inscenace, Petr Boháč, svou uměleckou poetiku charakterizuje jako hledání „nevyzkoušených divadelních postupů, transgresivních impulsů a ve společnosti rezonujících témat“ a její hlavní ideu spatřuje v nutnosti „překračovat a porušovat zákazy, které si člověk neustále na sebe klade“. To je dost možná nejpřesnější měřítko, kterým lze Perpetuum Havel poměřovat.
Zvedněme takto hozenou rukavici, a pokusme se o dialog nejen s dílem, ale i s kontextem, v němž operuje, s institucí, tvůrci, kritiky a diváky, kteří se na vytváření jeho významu podílejí.
Režisér ve vztahu k Perpetuum Havel rovněž, jinde,konstatuje, že úkolem umění je „vést s politikou dialog“. Půjde však nutně o dialog emancipační? Nemůže naopak skutečný konflikt zahlazovat, udržovat člověka uvnitř legitimních, tedy shora společensky chráněných, zón? Zbývá tu uměleckému dílu dech k prozkoumání, případně ke zpochybnění, mocenských podmínek, v nichž se vzájemný dialog odehrává? Jsou tyto otázky v některé době podstatnější, než v dobách jiných? Není v některých dobách určitá forma rezistence v rámci tohoto dialogu nezbytná? Havel nás, zejména v Moci bezmocných, učí rozpoznávat mechanismy konformity, autocenzury a předběžného přizpůsobení v tzv. post-totalitním prostředí. Neopomene však zdůraznit, že s mechanismy, jako je autocenzura, se setkáváme i uvnitř prostředí, které samo sebe považuje za svobodné. Třeba i v prostředí, jako je to naše.
V debatě Systém a antisystém z cyklu Českého rozhlasu Promyslet Havla[1]Alice Koubová a Pavel Barša tuto otázku směrem k dnešku aktualizují: tematizují možnosti jednotlivce, který se ocitne v opozici vůči systému, i podmínky, za kterých systém ztrácí svou moc. Koubová při interpretaci Havla upozorňuje na to, že člověk předem ví, co by mohl neposlušností ztratit, a své jednání tomu přizpůsobuje. V dnešních podmínkách jde především o kariéru, dobré místo, udělení grantu nebo možnost zůstat součástí určitého profesního a společenského diskurzu. Systém nemusí nic výslovně zakazovat. Stačí, že člověk přibližně ví, co může vyslovit a co už jeho pozici zkomplikuje. Člověk už si rozmyslí, o čem mluvit bude a nebude, kdy se mu vyplatí, za co se postavit.
Národní divadlo charakterizuje postavu v Perpetuum Havel coby „politického vězně jako symbol vzdoru“. Vězeň na scéně může být kdokoli. Havlovo Perpetuum mobile zde přestává být konkrétní zkušeností českého disidenta. Stává se obrazem člověka uzavřeného do systému kontroly. Tvůrci přitom dle vlastních slov zasazují Havlův text do současnosti a čerpají ze svědectví běloruských a ruských politických vězňů, z Aj Wej-weje nebo ze slov ruských vězňů pronesených v soudních síních. A pak tady máme program, internetové stránky projektu, galerie současných vězňů převzatých od Amnesty International, rozhovory, PR Národního divadla, doprovodné texty, mediální výstupy a kritickou recepci. To vše přeci nejde u takto explicitně politického projektu přejít máchnutím ruky a označit za pouhý obchodní obal, který lze od výsledného díla odfiltrovat. Konkretizuje přeci, jak tento univerzální symbol „vzdoru“ čteme.
Zde vzniká potenciální dramaturgický rozpor. Projekt osciluje mezi dvěma různými ambicemi. Jednou je velmi konkrétní zkušenost ruského, a zejména běloruského politického věznění a přímý vztah performera právě k tomuto kontextu. Druhou je univerzální výpověď o politickém vězni jako takovém. Obě polohy jsou jistě legitimní, ale každá vytváří jiný nárok. Pokud by dílo bylo čistě o zkušenosti běloruských a ruských vězňů, nemělo by smysl požadovat reprezentaci vězňů celého světa. Jenomže ve chvíli, kdy se tato konkrétní zkušenost prostřednictvím Havlova odkazu, Amnesty International a její mezinárodní galerie vězňů svědomí rozšiřuje do obecné výpovědi o současné geopolitice, začne být podstatný i princip, podle něhož se tato pomyslná mapa světa konstruuje. Program představuje téměř čtyřicet současných vězňů z Ruska, Běloruska, Kuby, Číny, Turecka, Saúdské Arábie, Kambodže či Íránu.
Obžalobu ruského, běloruského, čínského nebo íránského režimu západní ani české kulturní publikum však nepotřebuje příliš vysvětlovat. Jde o bezpráví, na jehož odsouzení se instituce, kritici i převážná část publika předem shodnou. Esteticky tak může inscenace překračovat hranice, zatímco její politický rámec se pohybuje v relativně bezpečném prostoru.
Koho jsme se tedy naučili rozpoznávat jako politického vězně?
Palestinští humanitární pracovníci vězněni Izraelem, běžní Palestinci drženi bez obvinění a soudu nebo izraelští občané, kteří odmítnou nastoupit vojenskou službu proto, že nechtějí participovat na okupaci a násilí vůči Palestincům, se totiž do tohoto seznamu nedostali. Stejně jako člověk na Ukrajině, který z důvodu svědomí odmítne vzít do ruky zbraň. Amnesty International například výslovně označila izraelského odpírače Yuvala Pelega[2], ale i další odpírače vojenské služby za vězně svědomí. Peleg nakonec v izraelském vojenském vězení strávil pět oddělených období.
Itamar Greenberg, strávil za odmítání služby 197 dní ve vojenském vězení.[3] Palestinského humanitárního pracovníka Mohammeda al-Halabiho Amnesty rovněž označila za vězně svědomí; v únoru 2025 byl po téměř devíti letech v izraelském vězení propuštěn.[4] A do této slepé skvrny patří i děti. Na jaře 2026 držel Izrael ve vojenské detenci téměř 350 palestinských dětí, přibližně polovinu z nich bez obvinění a soudu.[5] OSN zdokumentovala[6] případy (ukrajinských) mužů, kteří se pokusili uplatnit výhradu z důvodu svědomí a byli svévolně několik dní zadržováni; čtyři z nich byli podle zprávy biti, dušeni a vláčeni po podlaze. OHCHR zároveň upozornil, že právo na výhradu z důvodu svědomí zůstává během mobilizace nepřiměřeně omezené. To nijak nemění skutečnost, že Ukrajina čelí ruské agresi. Ukazuje to ale, že od člověka v konfliktu se státní mocí nemusíme odvracet zrak jen proto, že jeho svědomí narušuje narativ strany, s níž sami solidarizujeme. A také to ukazuje na to, jak z programu díla mizí ti, kteří jsou mučeni a zavíráni státem, se kterým naše vláda čile spolupracuje, i přes jeho neakceptovatelnou politiku.
A tady se celý problém rozšiřuje.
Po roce 1989 jsme si v českém prostředí zvykli uvažovat o Západu jako o prostoru liberální demokracie, právního státu a univerzálních lidských práv, vůči němuž stojí autoritářské režimy, jejichž násilí je třeba pojmenovávat. Tento obraz tvořil důležitou součást polistopadového sebechápání a Havel se stal jedním z jeho symbolů.
Jako by se však tato přehledná mapa spolu s Gazou rozpadla…
Ne proto, že by přestala existovat ruská, běloruská, čínská nebo íránská represe. Co se rozpadá, je nárok jedné části světa vystupovat jako samozřejmý a neutrální nositel univerzálních hodnot. Rozdílný přístup západních států k Ukrajině a Gaze už během roku 2024 komplikoval jejich vztahy se státy globálního Jihu a oslaboval schopnost přesvědčovat je o univerzálnosti pravidel, na něž se Západ odvolává. Globální Jih přitom samozřejmě není jednotný blok ani automatická morální protiváha Západu. Přináší ale zkušenosti kolonialismu, nerovného rozložení moci a západních vojenských intervencí, které západní vyprávění o vlastní univerzalitě komplikují. Gaza pouze učinila tento již přítomný rozpor mimořádně viditelným. Stejně tak už nelze jednoduše číst Írán pouze jako autoritářský režim, který vězní své odpůrce. To samozřejmě dělá. Od 28. února 2026 ale zároveň probíhá konflikt zahájený společnými americko-izraelskými útoky na Írán. Íránský občan tak může být současně vystaven represi vlastního státu a vojenskému násilí zvenčí. Jednoduché schéma autoritářského režimu a demokratického Západu jako jeho lidskoprávního korektivu přestává stačit. Ani politická represe nekončí automaticky na hranici států, kterým říkáme demokracie. Ve Spojených státech byl propalestinský aktivista a držitel trvalého pobytu, Mahmoud Khalil, zadržen imigračními úřady a strávil více než tři měsíce v detenci.[7] V Británii Amnesty International uvádí přes 3 300 zatčení v souvislosti s pokojnými protesty proti zákazu Palestine Action a více než 1 200 obvinění podle protiteroristické legislativy.[8] Amnesty požaduje zrušení obvinění u lidí stíhaných pouze za výkon práva na pokojný protest a svobodu projevu. Kategorie politické represe a vězně svědomí proto nekončí na hranici západní demokracie.
Právě proto je v našich podmínkách dnes mimořádně obtížné vytvořit univerzálně koncipované politické dílo o věznění, aniž by, byť třeba podvědomě, nepřevzalo jednu z již existujících geopolitických map moci.
Takto se v českém prostředí možná překrývají dva rozdílní Havlové. Prvním je Havel jako univerzální etická výzva, jejíž nedílnou součástí je nárok obracet kritiku moci také proti slabostem našeho civilizačního okruhu. Citlivě vnímat, kdy si člověk rozmýšlí, o čem mluvit bude a nebo raději nebude. Druhým pak je Havel jako součást českého polistopadového geopolitického sebeobrazu: Havel jako návrat na Západ, NATO, liberální demokracie a lidská práva. Havel jako prezident silně věřil v západní politické instituce a jeho politická dráha je zároveň těsně spojena s rozšířením NATO a se západním bezpečnostním rámcem po studené válce. Kritický dialog s Havlem neznamená jeho odmítnutí, ale může znamenat použití jeho nedůvěry k moci také vůči moci, které sám důvěřoval, jak k tomu sám nabádá na několika místech v Moci bezmocných. Zde začíná být významný také jazyk, který nekriticky přejímáme. Jejich vězení je represe. Naše vězení je bezpečnostní opatření. Jejich invaze je agrese. Naše může být nazvána intervencí. Jejich propaganda je propaganda. Naše se může skrývat pod neutrálněji znějícími pojmy. Tento rozpor částečně otevírají i texty, které projekt Perpetuum Havel rámují.
Tomáš Glanc, známý rusista, chápe Havlovo vězení velmi široce. Ve svém textu připomíná vězeňskou zkušenost napříč různými epochami a režimy a Havlovu pantomimu interpretuje jako obecně lidský přesah zkušenosti uvěznění. Když přechází k současnosti, jeho pozornost se však soustředí především na Rusko a Bělorusko. Na závěr píše o člověku, který nemůže zavřít oči před skutečností „ať je jakákoliv“. Článek najdete zde: Tomáš Glanc: Političtí vězni
Martin C. Putna (v textu Martin C. Putna: Slovo beze slov za vězně bez slávy) zase upozorňuje na nebezpečí, že slavný Havel zastíní jiné, bezejmenné „vězně bez slávy“. Připomíná především současné Bělorusko a dovolává se principu „stejné péče“ o trpící části společného těla.. Jejich univerzalistický nárok tak opět otevírá problém, co rozhoduje o tom, kteří ze zapomenutých vězňů se stanou viditelnými, a kteří nakonec z narativu, jejž vyprávíme, vypadnou.
Hodně mne zaujala také téměř jednomyslně vstřícná avignonská recepce díla. Doufala jsem, že někdo z francouzských kritiků toto téma alespoň náznakem otevře. Většina z nich však zůstane u chvály díla, jeho přesahu či nadšení ze samotného výkonu Romana Zotova-Mikshina, které s nimi plně sdílím. Sceneweb[9] oceňuje směs síly a zranitelnosti a chápe anonymního vězně jako představitele mnoha obětí totalitních režimů. La Chronique[10] mluví o náročném, silném a stále aktuálním díle, které překračuje osobu Havla a otevírá otázku svobody. WebThéâtre[11] inscenaci vytýká určitou demonstrativnost, ale její politický rámec ani zde není podroben zásadnější polemice; text končí oceněním díla jako připomínky boje odpůrců diktatur. A konečně La Terrasse[12] ji čte přímo jako odsouzení násilí páchaného na politických vězních opět bez zásadnější polemiky. Není zajímavé, jak málo se v této recepci problematizuje samotná politická konstrukce?
Politické umění samozřejmě může připomínat bezpráví, na němž už existuje společenská shoda. Tiše jsem však doufala, že tvůrci půjdou za subverzivní silou umění, která pro mě začíná jinde: ve chvíli, kdy naruší způsob, jakým vlastní společnost rozlišuje mezi legitimní a nelegitimní mocí, mezi obětí a nepřítelem, mezi „naším“ násilím a násilím „jejich“. Politický vězeň totiž nevzniká mimo svět. Za jeho vězněním stojí právní systém, ekonomické vztahy, zahraniční politika, obchod se zbraněmi, bezpečnostní aliance, historické vztahy moci, okupace i podpora jiných států. Chceme-li o politickém vězení uvažovat univerzálně, nestačí sledovat celu a žalářníka. Je nutné vidět také síť a mechanismus moci celého systému. Pokud se totiž kolem díla začne vrstvit stejnosměrný kontext, může vzniknout obraz světa, který potvrzuje existující přesvědčení publika i společnosti samé. Systém pak už nemusí nikomu poroučet, co má říkat. Stačí, že lidé přibližně vědí, co vyslovit mohou a co už by je vyřadilo z dobré společnosti.
Samotné Perpetuum Havel tuto polemiku unese. Jeho bezejmenný vězeň je univerzálnější než PR, které jej obklopuje. Může být běloruskou disidentkou, ruským odpůrcem války, íránskou aktivistkou, palestinským humanitárním pracovníkem, ukrajinským odpíračem vojenské služby i izraelským odpíračem. Avšak pro nás všechny, kteří dnes tvoříme uvnitř i vně institucí nebo komentujeme současné dění, tak zůstává otázka, jakým způsobem dnes vytvářet politické umění tak, aby nebylo pouze potvrzením našeho světa, jejž pokládáme za morální, ale bylo otevřené ke kritickému promýšlení. Havel jako bezpečně kanonizovaný symbol odporu vůči režimům, které považujeme za špatné, je totiž snadno přijatelný. Mnohem obtížnější je použít jeho kritiku také tam, kde bychom mohli spatřit trám ve vlastním oku.
Děkuji tvůrcům díla, že otevřeli prostor, kde je možné diskutovat o těchto komplexních otázkách. O tom, zda o takovéto polemiky vůbec někdo stojí, nebo je čte, třeba zase příště.
[1] Dostupné z: https://www.mujrozhlas.cz/promyslet-havla/system-antisystem-pavel-barsa-alice-koubova-o-moznostech-jednotlivce-proti-systemu
[2] Dostupné z: https://www.amnesty.org/en/documents/mde15/0354/2025/en/
[3] Dostupné z: https://www.amnesty.org/en/latest/campaigns/2025/03/i-couldnt-wear-a-uniform-that-symbolizes-killing-and-oppression-israeli-activist-who-refuses-to-serve-in-the-israeli-army/
[4] Dostupné z: https://www.amnesty.org/en/latest/news/2025/02/israel-opt-release-of-palestinian-aid-worker-after-nearly-nine-years-of-unjust-imprisonment-ends-appalling-miscarriage-of-justice/
[5] Dostupné z: https://www.unicef.org/press-releases/demolition-homes-schools-and-childhood
[6] Dostupné z: https://ukraine.ohchr.org/sites/default/files/2024-12/PR41%20Ukraine%202024-12-31.pdf (pp. 21–22)
[7] Dostupné z: https://www.reuters.com/legal/government/mahmoud-khalil-sues-columbia-for-alleged-failure-protect-pro-palestinian-2026-09-14/
[8] Dostupné z: https://www.amnesty.org/en/documents/eur45/1035/2026/en/
[9] Dostupné z: https://sceneweb.fr/petr-bohac-perpetuum-havel/
[10] Dostupné z: https://la-chronique.fr/perpetuum-havel-une-proposition-insolite-exigeante-qui-nous-interroge/
[11] Dostupné z: https://www.webtheatre.fr/Perpetuum-Havel-conception-et-mise-en-scene-Petr-Bohac-coauteur-Roman-Zotov
[12] Dostupné z: https://www.journal-laterrasse.fr/a-la-manufacture-dans-perpetuum-havel-le-danseur-comedien-roman-zotov-mikshin-selance-a-corps-perdu-dans-une-denonciation-des-violences-faites-aux-prisonniers-politiques/
