Dvacet let do dvou a půl hodiny
Když Metropolitní opera 30. prosince 2006 poslala přes satelity přímý přenos Mozartovy Kouzelné flétny, ze slov generálního manažera Petera Gelba bylo zřejmé odhodlání, ale i nejistota, zda se tato nová forma zprostředkování operních inscenací osvědčí. Počet zemí, v první sezoně omezený na USA, Velkou Británii, Japonsko a Norsko, se ovšem začal rychle rozrůstat. Česká republika se k přenosům připojila už od Rossiniho Lazebníka sevillského v roce 2007 – i ve městech, kde operní soubory nepůsobí. Z kinopřenosů v HD kvalitě s prostorovým zvukem 5.1 se záhy stal fenomén.
Za dvacet let Met uskutečnila 182 přenosů, většinou kolem deseti za sezonu. Řada titulů se však v programu objevila vícekrát. Některé byly uvedeny v novém nastudování, u jiných šlo o tutéž inscenaci, přičemž důvodem k novému zařazení bývalo alespoň jiné obsazení nebo jiný dirigent. Při průměrné délce kolem tří a půl hodiny představuje všech 182 večerů přibližně 650 hodin, tedy více než 27 dní nepřetržitého sledování ve dne v noci.
Vtěsnat takový archiv do zhruba dvou a půl hodiny nutně znamenalo radikální redukci. Met zvolila nejsnáze sdělitelný klíč: slavné árie, velké scény a sborová čísla v podání hvězd, jejichž výkony fungovaly jako „výkladní skříň“ Met. Ukázky prokládala sestřihy z přestávkových rozhovorů a pohledů do zákulisí. Výsledkem byla skvostná bonboniéra – jeden atraktivní kus za druhým. Jenže jako jediný chod hostiny může být po čase přece jen jednostranná. Výroční večer připomněl mimořádnou pěveckou úroveň Met, méně už to, jak se za dvě desetiletí proměňovala její dramaturgie, režijní přístup i samotný způsob operních přenosů.
Třiadvacet operních „bonbonů“ v příliš malé krabičce
Výběr pro výroční přenos, který zahrnoval období od roku 2007 po březen letošního roku, byl co do počtu titulů široký. Otevřel ho Peter Mattei jako Figaro v Rossiniho Lazebníku sevillském z roku 2007. Přes Donizettiho Dceru pluku, Mozartovu Figarovu svatbu, Massenetova Werthera a Wagnerovo Zlato Rýna se dostal až k pohřební scéně z Achnatona Philipa Glasse. Následovaly Rossiniho Popelka, Pucciniho Bohéma, sbor Va, pensiero z Verdiho Nabucca, Tosca, závěr Straussovy Salome a poslední scéna Bizetovy Carmen. První část uzavřelo terceto z Růžového kavalíra s Renée Fleming, Elīnou Garančou a Erin Morley.
Po přestávce zahájila druhou část Jízda valkýr z Wagnerovy Valkýry. Následovaly ukázky z Lohengrina s Piotrem Beczałou, árie Una furtiva lagrima z Donizettiho Nápoje lásky, Asmik Grigorian v Un bel dì z Pucciniho Madama Butterfly, Summertime z Gershwinova Porgy a Bess, Florencia en el Amazonas mexického skladatele Daniela Catána a ukázky z Verdiho Rigoletta a Traviaty.
K závěru se program vrátil k jednomu z raných přenosů – závěrečné scéně Čajkovského Evžena Oněgina s Renée Fleming a Dmitrijem Hvorostovským. Celý oblouk uzavřela Lise Davidsen Isoldinou smrtí z lásky z letošního Tristana a Isoldy.
Při pohledu na těch 23 ukázek však vyvstalo základní omezení zvoleného klíče. Drtivou většinu tvořil klasický repertoár od 18. do počátku 20. století. Z oper vzniklých ve 21. století nebyla zařazena ani jedna, ačkoli právě soudobá tvorba, často objednaná přímo Metropolitní operou, se v posledních sezonách stala výraznou součástí její dramaturgie i kinopřenosů.
Tím se z výročního pohledu vytratil důležitý obraz instituce, která začala Live in HD využívat nejen jako distribuční kanál pro nejpopulárnější repertoár, ale také jako cestu, jak nové opery dostat k širokému, milionovému publiku.
Podobně zůstala v pozadí proměna inscenační estetiky. Met stále udržuje na repertoáru desítky let staré tradiční produkce, jakou je slavná Bohéma Franca Zeffirelliho z roku 1981. Pověst Met jako konzervativního operního domu však Peter Gelb začal cíleně narušovat inscenacemi, které reflektují trend výrazných režisérských adaptací. Připomeňme například Lucii di Lammermoor Simona Stonea, přenesenou do dnešního amerického Rust Beltu, někdejšího průmyslového „rezavého“ pásu poznamenaného úpadkem těžkého průmyslu; nebo inscenaci Così fan tutte z přenosu v roce 2018, kterou režisér Phelim McDermott umístil do zábavního parku na Coney Islandu v New Yorku v 50. letech 20. století. V samotném jubilejním sestřihu se sice mihly inscenace Roberta Lepage, Phelima McDermotta, Anthonyho Minghelly, Clause Gutha, Roberta Carsena, Françoise Girarda nebo Yuvala Sharona, ale bez kontextu, který by z jejich rozdílnosti udělal téma. Přitom právě střet tradičních a radikálně aktualizovaných pojetí patří k tomu, co významně spoluvytváří historii Met i přenosů.
Z českého pohledu mohlo mrzet také to, že chyběla ukázka z Rusalky z roku 2014 s Renée Fleming a Piotrem Beczałou. Produkce se objevila jen na okamžik během přestávky v jednom ze záběrů do zákulisí při přestavbě scény.
Hvězdy, rekordy a nápadná prázdná místa
Dramaturgie výročního večera tak byla vystavena na sólistech – ve 23 ukázkách se jich objevilo 35. Z interpretů zařazených do sestřihu patří k nejčastějším protagonistům dvaceti let Piotr Beczała se čtrnácti přenosy, Renée Fleming s dvanácti, Matthew Polenzani a Joyce DiDonato s jedenácti, Roberto Alagna a Eric Owens s deseti. Nechyběli ovšem ani Natalie Dessay, Jonas Kaufmann, Nadine Sierra či Lise Davidsen.
Smyslem této recenze není hodnotit mimoumělecké souvislosti, ale v jubilejním ohlédnutí nápadně chyběli dva lidé, kteří historii přenosů výrazně spoluvytvářeli. Anna Netrebko účinkovala v patnácti přenosech – nejvíce ze všech hlavních sólistů dvacetileté série. Její HD bilance začala Belliniho Puritány a Gounodovým Romeem a Julií v roce 2007. Následovaly čtyři Donizettiho opery – Lucia di Lammermoor, Don Pasquale, Anna Bolena a Nápoj lásky, dále Offenbachovy Hoffmannovy povídky, Massenetova Manon, Verdiho Macbeth, Trubadúr a Aida a Čajkovského Jolanta a Evžen Oněgin (2×). Posledním přenosem s Netrebko byla Cileova Adriana Lecouvreur v lednu 2019. Od zahájení série až do ledna 2019 se neobjevila pouze v sezoně 2017/18; ve třech ročnících byla zastoupena dokonce dvěma přenosy.
Její vazbu na Met přerušila válka na Ukrajině. Po ruském útoku v únoru 2022 vedení divadla podmínilo její další účinkování tím, že se veřejně distancuje od své předchozí podpory Vladimira Putina. Netrebko tuto podmínku nesplnila a další spolupráce s Met tím byla přerušena.
Stejně nápadné bylo, že jubilejní pořad výslovně neuvedl Jamese Levina, který dirigoval dvacet Live in HD přenosů a zejména v prvních letech série byl jedním z jejích určujících hudebních představitelů. Jeho více než čtyřicetileté působení v Met skončilo v roce 2018 poté, co externí vyšetřování podle vedení divadla přineslo věrohodné důkazy o sexuálním zneužívání a obtěžování, a to i vůči mladým umělcům, nad nimiž měl profesní autoritu. Met s ním proto ukončila veškerou spolupráci. (Následný spor Levina s Met skončil v roce 2019 mimosoudním smírem; podle později zveřejněných informací mu Met a její pojišťovna vyplatily 3,5 milionu dolarů, podmínky dohody však zůstaly důvěrné.) Úplně „neslyšitelný“ ale přece jen Levine v bilanci nebyl: dvě vybrané ukázky – Zlato Rýna z roku 2010 a Figarova svatba z roku 2014 – pocházely z představení, která dirigoval.
Během dvacetileté historie Live in HD ovšem mimoumělecké okolnosti zasáhly i přímo do programu přenosů. Největším zásahem byla samozřejmě pandemie covidu, která předčasně ukončila sezonu 2019/20 a tu následující 2020/21 zrušila úplně.
Vedle covidové přestávky byly v celé historii série jen dva už ohlášené tituly nahrazeny jinými. V roce 2014 Met zrušila plánovaný celosvětový HD přenos Adamsovy Smrti Klinghoffera. Samotná představení v divadle ponechala na programu, ale po debatách s Anti-Defamation League dospělo vedení k názoru, že mezinárodní přenos opery by v době sílícího antisemitismu mohl být zneužit k jeho podněcování. Generální ředitel Peter Gelb přitom výslovně zdůrazňoval, že samotné dílo za antisemitské nepovažuje. V programu Live in HD Smrt Klinghoffera nahradil Rossiniho Lazebník sevillský.
Podruhé se program změnil v sezoně 2022/23. Původně ohlášený přenos Verdiho Dona Carla s Annou Netrebko jako Alžbětou byl nahrazen Falstaffem. Don Carlo se v Met ovšem dál hrál, ale s jiným obsazením.
Je pochopitelné, že tak významná kulturní instituce nemůže existovat mimo společenský a politický kontext a musí na něj někdy reagovat. Je však otázka, nakolik mimoumělecká hlediska mají zpětně určovat podobu historické umělecké bilance – tedy které osobnosti a výkony mají být v jubilejním ohlédnutí viditelné a které nikoli. Historický význam konkrétních umělců a jejich práce podle mého názoru stojí za zaznamenání i tehdy, když je jejich pozdější osobní či společenský kontext komplikovaný nebo problematický.
Právě tyto „detaily“ ukázaly, že výroční sestřih nebyl úplnou historickou inventurou, ale dnešním výběrem z archivu. A každý takový výběr nevyhnutelně vypovídá nejen o minulosti, ale i o instituci, která se k ní právě teď vztahuje.
Renée Fleming: tvář přenosů i střídmá průvodkyně
Volba Renée Fleming jako průvodkyně byla logická. S historií Live in HD je spjata nejen svými rolemi, ale také jako častá moderátorka přestávkových rozhovorů. Překvapivě však dostala jen malý prostor pro rozsáhlejší bilanci. V samotném sestřihu se ovšem objevila dvakrát. Nejprve jako Taťána v závěrečném duetu Evžena Oněgina s Dmitrijem Hvorostovským z roku 2007, tedy z úplných počátků série. Maršálka v Růžovém kavalírovi naopak připomněla rok 2017 a dojemné závěrečné terceto s Elīnou Garančou jako Octavianem a Erin Morley jako Sofií. Dvě scény, které od sebe dělí deset let, zároveň přesvědčily, proč se Fleming stala jednou z tváří, s nimiž si publikum tento projekt spojuje.
Kamera jako druhá režie?
Jubilejní průřez měl ještě jednu rovinu: umožnil sledovat, jak se za dvacet let proměňoval způsob živého záznamu oper. Od zdrženlivějšího přístupu a poměrně jednoduchých střihů se Live in HD v určitém období posouvalo pojetí, v němž se zpracování přenosu stávalo téměř „režií na druhou“ – vlastním výkladem inscenace prostřednictvím volby záběru, detailu a rytmu střihu.
Dnešní způsob se ustálil na přesném střihu podle hudby z přibližně desítky kamer a na dynamickém zachycení situací. Detail patří k atraktivním stránkám kinopřenosů: publikum vidí mimiku, drobná gesta i jevištní akci způsobem, který z rozlehlého hlediště Met není možný. Současně tím ale divák přichází o možnost sám si volit, kam zaměří pozornost, a občas se vytrácí i představa o celku. Kamera se navíc někdy přiblíží natolik, že můžeme téměř hodnotit kvalitu chrupu sólistů. To k opernímu zážitku skutečně nepotřebuji.
K charakteristickým znakům formátu patří také přestávkové vstupy do zákulisí. Znovu a znovu obdivuji, s jakou samozřejmostí dokážou pěvci, často ještě udýchaní, odpovídat na otázky bezprostředně poté, co právě absolvovali technicky i výrazově mimořádně náročnou árii nebo scénu. Tyto rozhovory, záběry na přestavby dekorací nebo pohledy na chod jeviště zároveň vytvořily specifický typ blízkosti: publikum v kině získalo pocit, že má k provozu velkého operního domu přístup téměř zevnitř.
Jiný zvuk než v hledišti
Za podstatnější limit než obraz považuji zvuk. Pro kino se nevysílá prostý akustický záznam toho, co slyší člověk sedící v sále. Met pracuje s desítkami mikrofonů a zvukař v reálném čase upravuje poměr hlasů a orchestru, ekvalizaci, dozvuk i kompresi; do kin pak přichází prostorový zvuk v systému Dolby Digital 5.1. Výsledkem je zvuková podoba vytvořená pro přenos, v níž jsou sólisté vůči orchestru výrazněji exponováni. To může vytvářet očekávání, že podobný poměr pěvců a orchestru uslyšíme i v divadle – jenže to z podstaty akustiky v hledišti není možné. Při porovnávání výkonů, jak je slyšíme v kině a přímo v divadle, je dobré na tento rozdíl nezapomínat.
Fenomén, který změnil operní publikum
Rozměr projektu nejlépe vystihují čísla. Met uvádí více než 33 milionů prodaných vstupenek a přes 2 200 kin ve více než 70 zemích. Přenosy si vytvořily vlastní věrné publikum a staly se samozřejmou součástí operního provozu daleko za hranicemi New Yorku. V době, kdy se na počátku 21. století znovu vedly debaty o budoucnosti opery a její schopnosti oslovovat nové publikum, nabídlo Live in HD velmi konkrétní odpověď: zájem existuje, a je možné, že právě špičkové produkce Met otevřely mnohým divákům cestu k opeře.
Pravidelnou součástí přenosů je také připomínka, jak finančně náročný je provoz operního divadla, a průvodce přenosů vyzývá diváky, aby Met podle svých možností finančně podpořili.
Met ovšem své kinopřenosy nepředstavuje jako náhradu živého divadla. Moderátoři důsledně připomínají, že ani technicky sebelepší přenos nemůže nahradit bezprostřední zážitek z opery přímo v hledišti – a diváci jsou vybízeni, aby navštěvovali a podporovali své místní operní soubory. Právě tuto kombinaci globálního dosahu a respektu k živému divadlu považuji na celém projektu za přínosnou.
Model převzaly i další operní a baletní domy. Také u nás můžeme sledovat přenosy a záznamy londýnského Royal Ballet and Opera a k uvádění operních přenosů se znovu vrátilo například Kino 35 Francouzského institutu. Přesto je pozoruhodné, o kolik silnější publikum si u nás vybudovala právě Met, i když jiné nabídky bývají obsazením stejně špičkové a inscenačně někdy zajímavější. Met totiž špičkovou kvalitu svých produkcí dokázala propojit se sofistikovaným marketingem a dlouhodobě budovanou značku Live in HD.
Vstupenky do kina sice nejsou levné, ale v porovnání s cestou do New Yorku, Londýna nebo Paříže otevřely pravidelný kontakt s velkými světovými scénami nesrovnatelně širšímu okruhu publika. Vedle DVD, streamovacích platforem a dalších záznamů rozšířily možnost soustavně sledovat a porovnávat, jak se opera ve světě diriguje, režíruje, scénograficky řeší a obsazuje. A někdy mívám radost, že navzdory nesrovnatelným ekonomickým podmínkám vzniknou i u nás inscenace, které mohou svou nápaditostí produkce z prestižních světových scén dokonce předčít.
Možná právě to je po dvaceti letech nejdůležitější bilance projektu. Jubilejní večer mohl do dvou a půl hodiny vměstnat jen zlomek obrovského archivu a zvolil především atraktivní přehlídku hvězd. Skutečný význam Live in HD je ale širší než součet slavných árií. Přenosy proměnily operní geografii: z jedné newyorské scény vytvořily pravidelně dostupné světové jeviště a milionům diváků daly možnost být součástí operního provozu, který by jinak znali jen zprostředkovaně. A to je fenomén, který jakoukoli jubilejní bonboniéru přesahuje.
Dvacet let Met v kinech: Oslava výročí / Twenty Years of the Met in Cinemas: An Anniversary Celebration
Metropolitan Opera, New York – jubilejní program projektu Met: Live in HD
Kinopřenos 19. září 2026 ve Světozoru
Průvodkyně: Renée Fleming. Délka přibližně 2 hodiny 30 minut. Výběr 23 ukázek z přenosů let 2007–2026.
Program jubilejního sestřihu:
1. Gioachino Rossini: Il barbiere di Siviglia – „Largo al factotum“ (2007), Peter Mattei – Figaro; dirigent Maurizio Benini, režie Bartlett Sher.
2. Gaetano Donizetti: La fille du régiment – „Au bruit de la guerre“ (2008), Natalie Dessay – Marie, Alessandro Corbelli – Sulpice; dirigent Marco Armiliato, režie Laurent Pelly.
3. Wolfgang Amadeus Mozart: Le nozze di Figaro – „Voi che sapete“ (2014), Isabel Leonard – Cherubino; dirigent James Levine, režie Richard Eyre.
4. Jules Massenet: Werther – „Pourquoi me réveiller“ (2014), Jonas Kaufmann – Werther; dirigent Alain Altinoglu, režie Richard Eyre.
5. Richard Wagner: Das Rheingold – „Bin ich nun frei? Wirklich frei?“ (2010), Eric Owens – Alberich; dirigent James Levine, režie Robert Lepage.
6. Philip Glass: Achnaton – pohřeb Amenhotepa III. (2019); dirigentka Karen Kamensek, režie Phelim McDermott.
7. Gioachino Rossini: La Cenerentola – „Non più mesta“ (2014), Joyce DiDonato – Angelina; dirigent Fabio Luisi, režie Cesare Lievi.
8. Giacomo Puccini: La bohème – „Sì. Mi chiamano Mimì“ (2025), Juliana Grigoryan – Mimì, Freddie De Tommaso – Rodolfo; dirigentka Keri-Lynn Wilson, režie Franco Zeffirelli.
9. Giuseppe Verdi: Nabucco – „Va, pensiero“ (2024), sbor Metropolitní opery; dirigent Daniele Callegari, režie Elijah Moshinsky.
10. Giacomo Puccini: Tosca – „Vissi d’arte“ (2018), Sonya Yoncheva – Tosca; dirigent Emmanuel Villaume, režie David McVicar.
11. Richard Strauss: Salome – závěrečná scéna (2025), Elza van den Heever – Salome, Gerhard Siegel – Herodes; dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie Claus Guth.
12. Georges Bizet: Carmen – závěrečná scéna (2010), Elīna Garanča – Carmen, Roberto Alagna – Don José; dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie Richard Eyre.
13. Richard Strauss: Der Rosenkavalier – závěrečné terceto (2017), Renée Fleming – Maršálka, Elīna Garanča – Octavian, Erin Morley – Sophie; dirigent Sebastian Weigle, režie Robert Carsen.
Přestávka
14. Richard Wagner: Die Walküre – Jízda valkýr (2019); dirigent Philippe Jordan, režie Robert Lepage.
15. Richard Wagner: Lohengrin – „In fernem Land“ (2023), Piotr Beczała – Lohengrin, Günther Groissböck – král Heinrich; dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie François Girard.
16. Gaetano Donizetti: L’elisir d’amore – „Una furtiva lagrima“ (2018), Matthew Polenzani – Nemorino; dirigent Domingo Hindoyan, režie Bartlett Sher.
17. Giacomo Puccini: Madama Butterfly – „Un bel dì“ (2024), Asmik Grigorian – Cio-Cio-San; dirigentka Xian Zhang, režie Anthony Minghella, režijní a choreografická spolupráce Carolyn Choa.
18. George Gershwin: Porgy and Bess – „Summertime“ (2020), Golda Schultz – Clara; dirigent David Robertson, režie James Robinson.
19. Daniel Catán: Florencia en el Amazonas – „Escúchame“ (2023), Ailyn Pérez – Florencia Grimaldi; dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie Mary Zimmerman.
20. Giuseppe Verdi: Rigoletto – „Cortigiani, vil razza dannata“ (2022), Quinn Kelsey – Rigoletto; dirigent Daniele Rustioni, režie Bartlett Sher.
21. Giuseppe Verdi: La traviata – „Follie! Follie! … Sempre libera degg’io“ (2022), Nadine Sierra – Violetta, Stephen Costello – Alfredo; dirigent Daniele Callegari, režie Michael Mayer.
22. Petr Iljič Čajkovskij: Eugene Onegin – závěrečná scéna (2007), Renée Fleming – Taťána, Dmitri Hvorostovsky – Oněgin; dirigent Valery Gergiev, režie Robert Carsen.
23. Richard Wagner: Tristan und Isolde – „Mild und leise“ / Isoldina smrt z lásky (2026), Lise Davidsen – Isolde; dirigent Yannick Nézet-Séguin, režie Yuval Sharon.
