Do programu byla zařazena Symfonie č. 9 C dur “Velká” z roku 1826 od Franze Schuberta a Koncert pro klavír a orchestr č. 3 C dur z roku 1921 Sergeje Prokofjeva. Vznik obou skladeb tedy dělí bezmála sto let. Obě sehrály ve své době podobné role. Odměřily totiž nosnost určité stylové cesty.
Schubert ve své poslední symfonii aplikoval Beethovenův princip rozlehlých motivických frází s častým opakováním významných fází uvedeného procesu, a docílil tak neobvyklé délky díla přes 40 minut. Časové rozkročení skladby bylo v kontextu jeho dřívější tvorby zcela mimořádné a bohužel také určující pro pořadatele koncertů, kteří tak dlouhou skladbu odmítali zařadit do programu.
Premiéry Symfonie č. 9 se Schubert již nedožil, zemřel dva roky po jejím dokončení v roce 1828. Jako o beethovenském můžeme zde mluvit také o melodicko-harmonickém jazyku díla. V souvislosti s beethovenskou kompoziční metodou se zde najde méně melodií poukazujících k typickému žánru Franze Schuberta – ke komorní písni. Schubertův kompoziční výkon v jeho vrcholné symfonii je mimořádný. Dokazuje též schopnost adaptace autorovy hudební řeči do jiných strukturálních konotací, což je překvapivé. Beethovenova kompoziční metoda tedy žila dále i po Beethovenově smrti.
Stejně jako Schubert, též Prokofjev ve svém Koncertu pro klavír a orchestr č. 3 C dur vzývá ducha klasicismu. Ve svých tonalitu relativizujících melodicko-harmonických inovacích, proměnlivém rytmu nebo až impresionisticky laděné instrumentaci odměřuje stav, podle kterého lze posuzovat, zda klasický vzor v první čtvrtině 20. století ještě zůstává aktuální, či naopak podléhá zkáze pod tíhou moderní hudby. Či jinak, zda Prokofjevův Třetí klavírní koncert zůstává stejně přehledný jako jakýkoliv klavírní koncert Mozartův. Je zřejmé, že uvedené úvahy vnesly do problematiky interpretace nemalé množství podnětů, jež museli všichni protagonisté večera zohlednit.
Rozdělovala-li dramaturgie koncertu jeho průběh na dvě poloviny rozhraničené přestávkou, lze o velké diferenciaci mluvit i v oblasti interpretačního pojetí. Dirigent Iván López Reynoso sledoval v Prokofjevově partituře pojivost nástrojových sestav, k tomu se pak vázal též sólový výkon pianisty. V Schubertově klasicistní symfonii dirigent, v kontrastu s tím štěpil nástrojové barvy a přisuzoval tak jednotlivým hlasům jejich individualitu.
Perfekce provedení jednotlivých orchestrálních hráčů, jejich směřování k rytmické i intonační přesnosti, komorní cítění ve vzájemné souhře, to vše bylo hlavním strůjcem názoru, že provedení Schubertovy symfonie se stalo vrcholem večera. Potvrdilo, že interpretace klasicko-romantické hudby je silnou stránkou orchestru Prague Philharmonia.
Za zvláštní pozornost stojí pojetí výrazu volné věty Andante con moto, které přesvědčivě oddělilo její beethovenskou závislost od Schubertovy originální invence. Uvedeného interpretačního postupu docílil dirigent s orchestrem pomocí strmých dynamických kontrastů v součinnosti s variační technikou věty.
Nelze však tvrdit, že provedení Prokofjevova Třetího klavírního koncertu stálo v hlubokém stínu interpretace Schubertovy partitury. Dirigent Iván López Reynoso mu dal patřičnou energii četných pochodových rytmů, lyriku kantilén i zvláštní osvětlení zvukových zákoutí, z nichž do ležících moderních akordů sděluje sólový klavír své monology. Za nadšené interpretace zmíněného díla se vyjevovaly ty nejživotnější stránky tvorby skladatele, jež zapříčiňují, že právě neoklasicky přijatelně traktované skladby se na pódiích objevují nejčastěji.
V barevných variantách se tak v interpretaci vyjevily střípky z autorova dětství či mládí (např. klavírní sonáty Ze starých sešitů, miniatury Prchavé vidiny, Symfonie č. 1 D dur „Klasická“ a mnoho jiných). Partitura hýřila barvami, ale bohužel místy překrývala hru sólového pianisty. Není to vinou pouze hutné dynamiky doprovodného tělesa, Prokofjevova partitura se místy snaží o rachmaninovský rozmach. Není však žádným tajemstvím, že v Rachmaninových koncertech je klavír místy také překrýván orchestrem. Vidím tedy problém též v partituře samé.
Kreace pianisty Andrew von Oeyena měla svěží mladický ráz, bravurní prstovou techniku, a především eruptivní akcentaci vystihující energický obsah skladby. S dirigentem našel společné obsahové pojetí, a tak se jejich vzájemná spolupráce nesla v duchu tempové i agogické jednoty. Plastickou informaci o uměleckém profilu pianisty přinesl však až jeho přídavek. Zde se také projevila silná stránka jeho umělecké osobnosti. Zahrál slavný Svit luny z Bergamské svity Clauda Debussyho. Vynikajícím způsobem zde vystihl poezii Debussyho klavírní dikce, opřenou o jemně diferencovaný vztah mezi melodií a doprovodem, stavěnou akordickými řadami v nízké dynamice a obohacenou další proměnlivou texturou ve skladbě. Takové interpretační příležitosti mu Prokofjevův koncert nabídnout nemohl. Pražské publikum se se sympatickým mužem loučilo jen velmi nerado. Těšíme se na jeho sólový recitál.
Prokofjev. Schubert
29. září 2026, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha
Program
Sergej Prokofjev: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 C dur, op. 26
Franz Schubert: Symfonie č. 9 C dur, D 944 – „Velká“
Účinkující
Andrew von Oeyen – klavír
Prague Philharmonia
Iván López Reynoso – dirigent
