„Skutečnost, že jsme o určité skladbě či koncertu nevěděli, nebo že se nedočkaly uznání, neznamená, že jde o špatná díla, nebo že si zaslouží méně lásky publika a interpretů. Někdy měla partitura prostě smůlu,“ říká Alena Baeva. A tak díky jejímu přístupu může publikum probádávat nové a nové hudební kraje. V Praze ovšem přednese jeden z nejznámějších houslových koncertů vůbec. Jak podotýká, nikdy se neomrzí, vždy je pro ni nový a úžasný. „Každé vystoupení, na němž jej hraji, je pro mě vždy výjimečnou událostí,“ prozrazuje.
V Praze vystoupíte s Houslovým koncertem D dur Ludwiga van Beethovena, budete jej hrát v říjnu i v Paříži, připravujete album Beethovenových houslových sonát. Jak byste charakterizovala svůj vztah k Beethovenovu dílu? Které z nich je vám nejbližší?
Jsou skladatelé, jsou velcí skladatelé a pak je tu Beethoven – on je svůj vlastní vesmír. Je to neuvěřitelně lidský skladatel. Je fascinující, jak se jeho životní příběh promítl do jeho hudby – boje, pochybnosti, bolest, radost. Pravděpodobně nikdo nedokázal toto vyjádřit tak revolučním způsobem a posunout výrazové prostředky za dosavadní limity. Jeho hudba zní vždy nesmírně moderně, jde až na hranici. Neustále překvapuje, pokaždé probouzí ochotu vnímat něco nového a neznámého. Beethoven byl hluboce duchovní, pevně věřil v Boha. Je to slyšet a je zřejmé, že chtěl vyjádřit most mezi lidským světem a neznámem.
Moje cesta s Beethovenem začala, když mi bylo šest let a hrála jsem písničku, kterou hrají mladí houslisté. Je opravdu roztomilá a moc se mi líbila. Pak ale následovala dlouhá pauza, než jsem začala hrát jeho romance a houslový koncert, na to navázala Jarní sonáta a další sonáty. Jeho koncert jsem chtěla hrát, až budu starší a zralejší – asi tak v třiceti, říkala jsem si. Ale někdo mi navrhl, abych ho hrála v Anglii, když mi bylo 25, a já řekla: „Tak dobře,“ protože je potěšení pracovat na této hudbě, žít s ní. Beethovenův houslový koncert je tou nejúžasnější cestou. Je vždy nový. Každá produkce, na níž jej hraji, je pro mě opravdu výjimečnou událostí. Nejen proto, že je velmi náročný, ale také proto, že je to setkání s něčím, co je mnohem větší než náš život – jsou to naše zápasy. Hrát tento koncert je pro mě transformativní zážitek. Velký vliv na mě měly Beethovenovy smyčcové kvartety. V jednom období jsem je poslouchala dnem i nocí. Patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo napsáno.
Poprvé budete spolupracovat se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK, co pro vás tato spolupráce představuje?
Velmi se těším na setkání s orchestrem, protože jsem o něm slyšela samé úžasné věci. S maestrem Tomášem Netopilem jsem již spolupracovala při práci na Straussově houslovém koncertu v Itálii, a moc jsme si to užili. Myslím, že máme velmi podobné hudební priority. První zkouška je vždy něčím velmi výjimečným, takže se opravdu nemůžu dočkat, až společně objevíme a znovuobjevíme toto dílo.
V České republice budete v této sezóně častěji – jste také rezidenční umělkyní Janáčkovy filharmonie Ostrava, kde jste zahájila sezónu již v září Brahmsovým koncertem. V sezóně tu vystoupíte opakovaně, mj. také se svým manželem, vynikajícím klavíristou Vadymem Kholodenkem. Jak jste svoji rezidenci v Ostravě připravovala a na co se může publikum těšit?
Jsem Janáčkově filharmonii velmi vděčna, že mi dala volnost při výběru repertoáru. Všechny koncerty s orchestrem a komorní dua, která v této sezóně v Ostravě hraji, naprosto zbožňuji. Zejména samozřejmě Beethovena. Budu hrát ale i další skladby a první houslový koncert Szymanowského patří k mým nejoblíbenějším. Je stále velmi nedoceněný.
S manželem jste nahráli i album Fantasy (Alpha Classics 2024). Jak probíhá vaše manželská hudební spolupráce?
Když spolu hrajeme, nevnímám ho jako svého manžela, ale jako svého hudebního partnera, partnera v duu a skvělého klavíristu. Naše hudební partnerství začalo před 20 lety. V roce 2006 jsme byli oba studenti a od té doby je naše spolupráce nesmírně plodná. Odehráli jsme spolu takovou spoutu repertoáru, objevili jsme tolik míst a koncertních sálů. Je vždycky radost hrát s tak skvělým hudebníkem. Pokaždé se od něj hodně naučím. Jako houslistka nemohu být vděčnější za to, že mám příležitost objevovat hudbu a spolupracovat s tak úžasným pianistou. Je to nesmírně důležité, protože my houslisté máme jen čtyři struny a potřebujeme širší podněty od pianisty, dirigenta nebo orchestru, abychom se mohli učit a mít širší rozhled.
Věnujete se i dílům méně známých, či dokonce pro široké publikum úplně neznámých autorů. Čím si vás získali?
Není na tom nic zvláštního. Myslím, že pro téměř všechny hudebníky je zajímavé hrát vynikající hudební díla. Skutečnost, že jsme o určité skladbě či koncertu nevěděli nebo že se nedočkala uznání, neznamená, že jde o špatné dílo, nebo že si zaslouží méně lásky publika a interpretů. Někdy měla partitura prostě smůlu. V životě skladatele se může stát cokoli a mnoho skladeb se ztratilo. Například Karłowicz tragicky zahynul při nehodě v horách, když mu bylo pouhých 32 let. Těch několik skladeb, které napsal, je naprosto brilantních. Jeho orchestrální hudba a houslový koncert jsou úžasné – jsou postromantické, fascinující a strhující. Je opravdu radost objevit něco takového. Houslový koncert Richarda Strausse je skvělý. Když měl premiéru, kritici psali, že konečně vzniklo dílo, které nahradí Bruchův koncert. Strauss však Brucha nenahradil, protože jeho skladba je pro houslisty desetkrát obtížnější. Rozmanitost repertoáru je nekonečná – proces objevování je nekonečný. Myslím, že to je poslání hudebníka: přinášet lidem hudbu, kterou si zamilují.
Hrála jste či setkala jste se s díly českých skladatelů, například Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Bohuslava Martinů?
Ano, samozřejmě, se všemi skladateli, které jste zmínila! A Janáček – jeho sonátu miluji. Od Martinů jsem hrála několik skladeb. Je to fantastická hudba té nejvyšší kvality. Všechno se mi absolutně líbilo. Od Suka jsem zatím nic nehrála, ale vím, že existuje jeho velkolepé dílo pro sólové housle a orchestr. Velmi krásné. Hudební kultura v České republice se rozvíjí s nevšední krásou a výrazem, který se dá jen těžko s něčím srovnat. Dvořák je jedním z mých nejoblíbenějších skladatelů, protože někdy používá minimalistické prostředky k vyjádření velmi důležitých myšlenek. Naprosto miluji Dvořákův koncert. A jeho Romance F dur je jedním z klenotů repertoáru.
Věnujete se také komorní hudbě, jaké místo zaujímá ve vašem repertoáru?
Komorní hudba je jádrem hudební tvorby a patří k věcem, které mě na mém povolání baví nejvíc. I když jsem unavená nebo přetížená, v mém životě se vždy najde prostor, kde si mohu oddechnout díky komorní hudbě. Snažím se hrát komorní hudbu, jak jen to jde, ale samozřejmě to nestačí. Většinou ji hraji v létě nebo několikrát během sezóny. Moc mě baví hrát s pravidelnými partnery, ale i poznávat nové hudebníky, protože jde o komunikaci mezi lidmi na nejvyšší úrovni. Ve skutečnosti velmi často vnímám sólovou hru s orchestrem tak, jako bych hrála komorní hudbu. Pro mě je to ideální způsob hudební tvorby: když si lidé navzájem naslouchají a reagují na sebe.
Váš diář je plný – jen do konce roku vystoupíte na řadě koncertů v několika zemích Evropy – v Belgii, Francii, Finsku, Velká Británii, Německu – s rozličným repertoárem. Jak si koncipujete a rozvrhujete svůj harmonogram?
Mám velkou podporu od své agentury. Jsou to odborníci na správu kalendářů hudebníků a plánujeme to společně. Mám skvělý tým – dva agenty a koordinátora, který se stará o veškerou logistiku, protože já bych to nezvládla. Jsem za tuto pomoc velmi, velmi vděčná, protože díky tomu mám více času snít, vymýšlet plány a připravovat programy. Život koncertního hudebníka – to je moje velké štěstí. Cestování mi nevadí, ale je náročné, zabírá hodně času. Na nic jiného už moc času nezbývá. Hodně používám Google Kalendář. Mám spoustu nápadů; vždy se je snažím zapsat. Pokud zvládnu třeba jen 1 % toho, co jsem si naplánovala, už to považuju za skvělé.
Jaké je vaše rodinné zázemí? Pocházíte z hudební rodiny?
Moje matka je Tatarka, což je velmi rozšířená etnická skupina. Moji prarodiče byli také Tataři. Můj otec pochází z východní Evropy – je to směs ruských, polských a ukrajinských kořenů. Oba studovali hudbu a milovali ji. Když jsem se narodila, museli se ale věnovat něčemu jinému, v tehdejším Sovětském svazu to byla poměrně těžká doba. Bylo obtížné vydělat peníze, zuřila občanská válka. Nikdy nezapomenu, jak jsme asi v mých sedmi letech četli z listu Bachovy triové sonáty – z kapesní partitury na pianinu doma. Máma si stěžovala, že je to těžké na čtení, zatímco táta hrál na kontrabas.
S manželem vychováváte tři děti – jak je obtížné skloubit umělecký život dvou tak vytížených umělců s rodinným životem?
S Vadymem máme jedno společné dítě. Krásnou pětiletou holčičku. Mám síť pomocníků, bez nich bych nedokázala vychovávat tři děti. Jsem velmi vděčná svým rodičům, že rádi tráví s mými dětmi čas a pomáhají mi. Moje matka je úžasná, měla jsem také chůvy a další pomoc. Velmi často jsem s matkou cestovala, protože je důležité mít důvěryhodnou osobu, které můžete svěřit miminko nebo dítě, když jste na pódiu. V tomto ohledu mám obrovské štěstí. Moje dvě starší děti jsou ve věku 16 a 18 let. Sleduji, jak rostou, a podporuji je. Jsou to úžasní, naprosto úžasní mladí lidé. V příští generaci vkládám velkou důvěru.
Děkujeme za rozhovor!
