Zpěvnost stradivárek v objetí romantiky
Vrcholy večera nutno hledat ve sféře interpretační, v mírném odstupu pak zaostala česká premiéra Johna Adamse. V první polovině koncertu ozářila pódium vznešená krása houslistky Karen Gomyo a její emocemi nabitá interpretace Koncertu pro housle a orchestr g moll č. 1 Maxe Brucha. Své sólové vystoupení podala na housle „Aurora, ex-Foulis“ Stradivarius pocházející ze „zlatého období“ tvorby Antonia Stradivariho. Jejich zvuk byl nezapomenutelný.
Bruchův První houslový koncert pochází ze šedesátých let 19. století. Stojí na piedestalu nejlepších romantických houslových koncertů spolu s koncertem Brahmsovým, Čajkovského a Dvořákovým. Je nejstarším z nich a současně také nejkratším. Skromnější délka však neubírá ani na intenzitě jeho obsahu ani na šíři jeho zpěvnosti. Provedení Koncertu pro housle a orchestr č. 1 g moll Maxe Brucha na sledovaném koncertě doložilo jeho pevnou, mimořádně koncentrovanou formu. Česká filharmonie se sólistkou pod vedením Semjona Byčkova docílila, že posluchači plně absorbovali spojitost první věty Vorspiel: Allegro moderato s větou následující (Adagio).
Koncert rozčlenila jediná přestávka mezi částmi Adagio a Finale: Allegro energico, a tak se v programové brožuře prezentované třívětí, autorem posvěcené, stalo slyšeným dvouvětím. Komplex první a druhé věty prodchnula zpěvnost sólových vstupů houslistky i kantilény v orchestru, dirigent Semjon Byčkov popisovanému celku dal tempový prostor k rozeznění.
Mluvíme-li o zpěvném výrazu hry Karen Gomyo, nevztahuje se to jen k melodickým kantilénám. Nadhodnota jejího výkonu plynula také z faktu, že ve vysoké muzikalitě a obsahové intenzitě přednášela i technické vstupy. Publikum podlehlo plně fluidu její hry i osobnosti, stejně tak kráse skladby. Sympatie posluchačů ještě vzrostly, když Karen Gomyo přizvala ke svému přídavku koncertního mistra orchestru Jana Fišera. Spolu zahráli Gavotu: Andante grazioso ze Sonáty pro dvoje housle e moll, op. 3 č. 5 od francouzského barokního skladatele Jeana-Marii Leclaira.
Hudba, která přetrvala malby
Velkou událostí koncertu se stalo provedení slavných Obrázků z výstavy Modesta Petroviče Musorgského v Ravelově instrumentaci z roku 1922. Zlidovělý název „kartínky“ pochází z ruského originálního názvu skladby. I když byly i jiné pokusy Musorgského cyklus instrumentovat, kvality Ravelovy instrumentace nikdy nedosáhly. Zvuk tohoto orchestrálního světového hitu zapříčiňuje detailní Ravelova znalost možností hudebních nástrojů a její praktická aplikace. Zvukomalebnost Ravelovy partitury, její svébytnost a originalita potvrzují důsledek, že klavírní i orchestrální verze si dnes již žijí vlastním životem a že je nesmyslné pokládat otázku, zda je klavírní či orchestrální verze lepší. Tak či tak – hudba neskonale převyšuje malby Viktora Hartmanna, jež se staly inspirací ke vzniku díla. Nebýt hudby, upadly by již obrázky dávno v zapomnění. Musorgskij si k nim vytvořil jednoduše osobní vztah.
Provedení uvedené skladby Českou filharmonií plně potvrdilo její dnešní zařazení mezi nejlepší světové orchestry, Semjona Byčkova pak jako dirigenta světové velikosti. Na pódiu se ve zvukových konstelacích, prostřednictvím hudebních interpretačních prostředků zhmotnily Hartmannovy obrazy. Posluchači virtuálně navštívili jeho výstavu, užili si tedy rokokové Tuilerie, obrázek bohatého bařtipána či roztřeseného chudáka, babu Jagu a domek na kuří nožce jako z Mrazíka, výrazové odstíny Promenád, také však zaznamenali i promyšlené zaostření gradace ve velebné závěrečné větě Velká brána kyjevská. V Katakombách přímo naskakovala husí kůže.
Všechny obsahové detaily vznikly na základě pregnantní charakterizace všech částí, jejich nápadité artikulace či byly tvarované dynamickou plasticitou jednotlivých nástrojů. Za takové individualizace jednotlivých částí nemusel Semjon Byčkov brát v úvahu jejich tempové vztahy. Jejich jednoduchá nesouměřitelnost pak umožnila nebývalý růst gradace v samém finále. Zde se rozezněl i zvon na závěsném zařízení, umístěný na balkóně. Za mimořádný umělecký zážitek lze poděkovat celému orchestru, Semjon Byčkov vyvolal však především trumpetistu Stanislava Masaryka, hornistku Kateřinu Javůrkovou, hobojistku Janu Brožkovou. Aplaus pro všechny nebral konce.
V rytmickém labyrintu
Po prezentaci oper Johna Adamse, které byly u nás uvedeny na prknech Národního divadla nebo prostřednictvím přímých přenosů v televizi či v kinech, měla Praha také příležitost zažít provedení autorova orchestrálního díla. K české premiéře byla připravena autorova skladba Frenzy: a short symphony z roku 2023.
John Adams popisuje ve svém průvodním slově u příležitosti premiéry v Los Angeles , že „Frenzy je 18minutové orchestrální dílo, které prochází různými obrazovými stavy tohoto pojmu, jak je definován v Oxfordském slovníku angličtiny: ‚rozrušení nebo zmatek mysli, přirovnávaný k šílenství; stav delirantní zuřivosti, nadšení; divoká pošetilost, rozptýlení, bláznivý nápad, posedlost něčím‘. Jedním z těch ‚bláznivých nápadů‘ je pro mě posedlost rozvíjením jedinečných melodických nápadů. Vycházím z krátké citace z jedné pasáže mé nejnovější opery Antony and Cleopatra a provádím tento motivický materiál rozsáhlou zrcadlovou síní, kde jej transformuji, překrucuji, obracím, přetvářím a přebudovávám.“
Skladba vyznívá v duchu autorova popisu. Nutno dodat, že se v ní míchá koktejl vlivu skladatelů evropské vážné hudby první poloviny 20. století. Dobře se to poslouchá. Jsem přesvědčen o tom, že mnohem hůř hraje. Vycházím z přehršle synkopace a metrických proměn, kterými probíhá permanentně toccatová partitura. Z hudby srší energie, nebylo by však od věci připojit větší zklidnění. Ne proto, že se to v evropské hudbě nosí, ale proto, aby bylo zamezeno stereotypu, ke kterému v polovině skladby takto dochází.
Zvukový stereotyp je podněcovatelem opadnutí pozornosti publika. Místo samostatného vystižení harmonie, melodiky či polyfonie je možné shrnout, že na převážné většině časového prostoru skladby dochází k organizaci v duchu tzv. distanční hierarchie. Je tím myšleno, že jednotlivost určité složky je hlavním strůjcem celku (v harmonii to znamená, že se uplatňují stále stejné akordické struktury, stejně tak v melodii apod.). Opery Johna Adamse překládají partitury mnohem snazší technické náročnosti pro orchestr, neslyšel jsem ale všechny. Frenzy Johna Adamse není tak dogmaticky repetitivní hudba jako jeho operní díla. Úspěšně se však snaží zaujmout posluchače bez vizuální podpory. Nová Adamsova skladba byla v Praze přijata se sympatiemi. K úspěchu přispěla nemalou měrou i vynikající Česká filharmonie pod vedením Semjona Byčkova.
Česká filharmonie • Karen Gomyo
7. října 2026, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha
Program
John Adams: Frenzy: a short symphony (2023) (česká premiéra) (18′)
Max Bruch: Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll, op. 26 (25′)
— Přestávka —
Modest Petrovič Musorgskij (arr. Maurice Ravel): Obrázky z výstavy (35′)
Účinkující
Karen Gomyo – housle
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent
