Rituál světla a stínu
Na 9. října byl připraven 8. koncert festivalu Harmonia caeli (Harmonie nebes), věnovaný dvěma slavným vokálním dílům duchovní orientace Leçons de Ténèbres (tzv. Temným hodinkám) francouzského barokního skladatele Françoise Couperina (1668–1733) z roku 1713 (podle katalogu CMBV) a čistě vokálnímu Miserere (mei Deus) tj. Bože, smiluj se, zkomponovanému italským skladatelem, zpěvákem a katolickým knězem Gregoriem Allegrim kolem roku 1638 za pontifikátu papeže Urbana VIII. s určeným pro provozování v Sixtinské kapli, kde také Allegri působil jako zpěvák.
Pro stylové provedení koncertu byl angažován francouzský dirigent a varhaník Gaétan Jarry (rozhovor s ním si můžete přečíst zde), který je jedním z hlavních hostujících dirigentů Orchestru Královské opery ve Versailles. Sólistkami „Temných hodinek“ byly u první a třetí lekce francouzská sopranistka Catherine Trottmann, u druhé a třetí lekce sopranistka portugalského původu Ana Vieira Leite.
Zřejmě na rozezpívání k náročnému programu zvolili umělci nad rámec plánu vokální, jemně provedenou vyváženou skladbu pozdně renesančního autora Tomáse Luise de Victoria (1548–1611) O vos omnes (Ó, vy všichni), která rovněž zhudebňuje velikonoční text, tentokrát na tzv. Bílou sobotu, a patří také do okruhu kajícných nářků, zde však ještě bez vypjatější emocionality, spíše s odstínem smutku.
„Temné hodinky“ mají dlouhou liturgickou tradici tzv. Svatého velikonočního týdne s atmosférou rozjímání a pokání. Krystalizovaly zejména v době ustavení římského ritu během 6.–9. století. Časem se nabalila i symbolika postupného zhasínání čtrnácti svící (v tradici jsou i jiné počty). Poslední patnáctá zůstává svítit jako symbol Krista. Celý rituál je tak odkazem na bytostné slabosti člověka, zrazování Krista jeho učedníky, fakt, že člověk se neobejde bez povýšení vědomí, pokání a aktu milosti Boží. Rituál obvykle končil v pátek večer. Reforma ritu v r. 1955 vrátila předjímání těchto hodinek na předchozí večer, ale tento postup není univerzální.
Text vychází z biblického Pláče Jeremiášova (Lamentationes Ieremiae Prophetae), oplakávajícího zničení Jerusalema a exodus Židů, který je v křesťanské liturgii „překlopen“ i do situace Ježíše Krista. Text byl publikován v latinském originálu v programu koncertu. Incipity s hebrejskými písmeny strukturují celou skladbu a zároveň plní i jakousi ucelenost (my bychom řekli od A do Z). Jsou zajímavé i z hlediska pěveckého. Ještě v gregoriánské tradici se zpěv hebrejských písmen (s celou komplexní symbolikou v pozadí) prováděl ustáleným způsobem. U Couperina jsou incipity písmen zhudebněny rozsáhlými melismaty. Snaha vložit strukturní řád do tématu rozvratu může filosoficky naznačovat i přijetí řádu osudu/Božího řádu, který je člověku bezprostředně skryt.
Barevný dialog dívčích hlasů
První lekci pěvecky provedla Catherine Trottmann. Její hlas ve výškách zpočátku ztrácel alikvoty, teprve po chvíli se stal v návaznosti rejstříků barevně vyrovnanějším a plnějším i ve vyšší poloze. Náročný part vyžaduje kromě znalosti a tréninku dobového stylu velkou hlasovou pohyblivost a ohebnost, čímž Catherine Trottmann bezesporu disponuje. Přednes je implicitně i poměrně dramatický. Posluchače zaujalo také střídání malého dvourejstříkového cembala (V. Bebara) a varhan/pozitivu, které byly zapůjčeny od brněnské JAMU. Gaétan Jarry možná volí změnu zvukového podbarvení střídáním nástrojů podle významu textu (prováděl to tak i u předchozího provedení ve Versailles v tomto roce). Je pravdou, že někteří varhaníci obecně hodně rejstříkují, jiní nikoli. Je to věc vkusu i temperamentu, který Jarry rozhodně nepostrádá. Všechny Lekce končí zvoláním „Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum Deum tuum“ (Jerusaleme, Jerusaleme, obrať se k Hospodinu, svému Bohu). Hudebně Couperin tyto závěrečné výzvy emocionálně dramaticky podtrhuje.
Druhá lekce byla, dle mého názoru, s rozmyslem svěřena Aně Vieira Leite. Začíná písmenem Vau – Et egressus est a filia Sion omnis decor eius (A odešla od dcery Sionu veškerá její nádhera). Text pokračuje připomínkou na bývalé dny, ztracenou minulost. Jerusalem „těžce zhřešil“ (peccatum peccavit), tj. celá tato Lekce je niternější a kajícnější. Zatímco první popisuje vnější situaci, druhá je reflexí a tomu odpovídala i volba barevnějšího hlasu Any Viery Leite. Má sice soprán, ale s mezzosopránovým zabarvením. Zároveň nepostrádá i stříbřité výšky.
Třetí lekce v dramaturgii zesiluje a zosobňuje prožívanou bolest, ke které volá i svědectví ostatních „O vos omnes (O, vy všichni…). Tomu odpovídá i zmnožení hlasů do dvojhlasu a nárůst dynamiky i podpory předepsaného bassa continua. Dramatičtější výraz třetí Lekce nenajdeme v každé zaznamenané interpretaci, zejména pokud je realizována samostatně, ale je dramaturgicky v textu i hudebně opodstatněný. Oba hlasy se dobře doplňovaly.
Hranice historické interpretace
Je obtížné rozhodnout, kde jsou limity tzv. historicky zdůvodněné interpretace. Samotný Couperinův přístup je dvojlomný. Na jednu stranu navazuje na dlouhou niternou tradici kajícného rituálu, na druhou stranu jeho styl s prvky barokní extáze a zároveň rokokové zdobnosti při zachování struktury rituálního textu obsahuje potenciální rozpor. Ten může být jak produktivní, tak matoucí.
Díky tradičnímu textu, který je užit, se jedná o poměrně rozsáhlé, a přitom výrazově jednolité dílo. Možná by jej ozvláštnilo trocha zdivadelnění ve smyslu barokní symbolické hry světla a stínu v realizaci „hodinek“. Mohlo by se i využít reálné zhasínání svící do potemnění, protože dnešní interpreti většinou mají podsvícené party. Možná by přidalo tajemnosti i trochu kostýmního zahalení jdoucí naproti smyslu rituálu a tomu, že skladatel napsal skladbu neurčitě pro dva vysoké hlasy, dobově to tedy mohli být i muži.
Allegriho ikonické Miserere
Druhá skladba, Allegriho Miserere, byla provedena v minimálním obsazení pěti hlasy (3 ženské, 2 mužské) pro logickou interpretaci vícehlasu. Vzhledem k akustice kostela to bylo dostačující, i když bývá Miserere prováděno sborově. Jestliže Couperin vychází více ze subjektivity, Allegri se opírá o římskou tradici střídání chorálního přednesu a polyfonie, která dodává skladbě konzervativní výraz.
Jak Couperinovy Lekce, tak Allegriho Miserere patří do repertoáru provozovaného v Opeře ve Versailles. Skladba je prokazatelně původně a capella pro Sixtinskou kapli. Možná její historie vedla k přepisům, a tím i údajně ex post zaneseným opakujícím se vysokým c3, které nakonec skladbu proslavily.
Na realizaci mne zaujalo stylové provedení chorálních recitativních sól, a to zejména v tenoru a barytonu. Všechna, snad očekávaná, kritická vysoká c zazněla bezchybně. Pro stylově citlivé ucho je ale zřejmé, že jde o jakýsi manýristický „dodatek“. Zároveň tento rozsah, spolu s extrémnějšími basovými hloubkami dodává skladbě vnitřní prostor. Soubor zvolil navíc podporu instrumentálním zdvojením spodní vokální linky, což dodalo skladbě zvukovou vyváženost, ale nebylo součástí autorského záměru.
Provedení obou klíčových skladeb získalo velký obdiv a dlouhý potlesk publika.
Festival stále vzkvétá. Postupně získal dostatek finanční podpory, aby mohl angažovat špičkové domácí i zahraniční soubory a volit dramaturgii, která dobře zapadá do zámeckého prostředí. Bonusem je velmi kultivovaný a přátelský servis umělcům i publiku, který nejen potěší, ale dodává festivalu punc skutečně mezinárodní kulturní události.
Harmonia Caeli
9. října 2026, 19:00 hodin
Kostel sv. Jakuba staršího, Lednice
Program
François Couperin: Leçons de Ténèbres I, II, III
Gregorio Allegri: Miserere
Tomás Louis de Victoria: O vos omnes
Účinkující:
Gaétan Jarry – umělecký vedoucí, varhany a cembalo
Catherine Trottmann – soprán
Ana Vieira Leite – soprán
Členové Akademie Královské opery zámku Versailles (FR)
Marie Zaccarini – soprán
Camille Brault – mezzosoprán
Baptiste Bonfante – tenor
Thierry Carlier – baryton
Jiří Vejvoda – průvodní slovo
