Kdy jste začala zpívat?
Začala jsem asi ve třinácti letech, a to vlastně úplnou náhodou. Nikdo v mém okolí operu neposlouchal, ale já věděla, že se ji chci naučit zpívat. Jedno odpoledne jsem byla na návštěvě u známých a kdesi v domě jsem uslyšela, jak někdo provádí hlasová cvičení. Obcházela jsem jednotlivé byty a snažila se zjistit, odkud ten zvuk vychází. Nakonec jsem ten správný byt našla a zaklepala. Otevřel mi starší pán, který právě dával lekci zpěvu, a já mu řekla, že se to chci také naučit. No a tak se z něj stal můj první učitel.
Hrajete také na nějaký nástroj, nebo byl zpěv vaší první a jedinou volbou?
Prvním nástrojem, na který jsem hrála, byla kytara – ne však klasická; šlo spíše o styl Beatles, Jimiho Hendrixe a podobně. Později jsem trochu hrála i na klavír.
Svět klasické hudby se mi ve skutečnosti otevřel díky baletu, kterému jsem se v mládí hodně věnovala. Měli jsme klavíristku, která nás doprovázela při cvičení u tyče, a ta hudba mě vždycky naprosto fascinovala. Po hodině jsem často zůstávala a prosila ji, aby mi na klavíru něco ukázala. Když se ohlédnu zpět, myslím, že hudba mě zajímala přinejmenším stejně jako tanec. Vždycky jsem velmi citlivě vnímala, co se po hudební stránce v místnosti děje. Balet pro mě byl vlastně vstupní branou ke klasické hudbě a odtud jsem se nakonec dostala ke zpěvu.
Máte francouzsko-americký původ. Co tato kombinace přináší do vašeho uměleckého i soukromého života?
Myslím, že mě to velmi formovalo – pravděpodobně více, než jsem si v mládí uvědomovala. V americké stránce mé osobnosti je něco, co je přímější, otevřenější a praktičtější; a pak je tu stránka francouzská, která možná více souvisí s nuancemi, jazykem, mnohoznačností či abstrakcí – s věcmi, které ne vždy vyžadují úplné vysvětlení.
Domnívám se, že díky více kulturním identitám si člověk – jak v umělecké, tak v osobní rovině – silně uvědomuje, že na věci nikdy neexistuje jen jeden pohled. Předpokládám, že mě tento fakt obohatil i jako interpretku.
Studovala jste na Juilliard School a na San Francisco Conservatory of Music. Můžete prosím porovnat způsob výuky hudby v USA a v Evropě?
Samozřejmě jde o zobecnění, protože každý pedagog i každá instituce jsou jiné, ale myslím si, že v mentalitě skutečně existuje rozdíl. Moje zkušenost z USA byla více analytická a zaměřená na techniku. Velký důraz se klade na to, „jak“ člověk něco dělá: jak funguje hlas, jak se rozvíjí hlas jako nástroj. Je to poměrně strukturované, dalo by se říci až kartesiánské.
V Evropě mi myšlenkový proces připadal o něco intuitivnější a abstraktnější. Uvažování o hudbě se tu více točí kolem jazyka, frázování, barvy zvuku, stylu, citového světa či krásy dané věci.
Jeden přístup se možná více soustředí na techniku a druhý více na interpretaci – což je docela zajímavé, protože ve skutečnosti potřebujete obojí. Řekla bych tedy, že americká strana mi poskytla prostředky a strukturu, zatímco ta evropská mi dodala více citu pro nuance a důvěru ve vlastní instinkt.
Přestěhovala jste se do Evropy. Je pro zpěváka snazší žít a pracovat v Evropě? Pokud ano, proč?
Neřekla bych nutně, že je to snazší. Je to prostě zcela odlišný ekosystém. Na poměrně malém území je soustředěno mnohem více operních domů, což samozřejmě vytváří spoustu příležitostí; zároveň však tímto systémem proudí mnohem více zpěváků z celé Evropy i odjinud. Evropa vlastně nepředstavuje jeden jednotný trh. Francie, Německo, Itálie i Švýcarsko mají svou vlastní síť. Každá země má odlišný způsob práce, jiné tradice, jiné lidi i jiné struktury. USA jsou sice rozlohou obrovské, ale tamní systém v jistém smyslu funguje pod jednou střechou. Myslím tedy, že práce zde vyžaduje odlišnou strategii a schopnost přizpůsobit se. Musíte pochopit, že každé místo funguje trochu jinak – jiné jazyky, kultury, systémy, pracovní doba.
Co je potřeba k tomu, aby se člověk stal dobrým zpěvákem a zůstal jím?
Především sebereflexe. Musíte se naučit naslouchat samotnému nástroji, a ne svému „egu“ či umělecké touze. Někdy to, co chcete zpívat, a to, co váš hlas skutečně zvládne, není tak docela totéž. Proto považuji za klíčové být naprosto upřímná a vnímat svůj vlastní nástroj i tělesné pocity. A také si myslím, že je velmi důležité mít kolem sebe dobrý tým. Už velmi dlouho spolupracuji se svými pedagogy a hlasovými kouči – Césarem Ulloou a Joan Dornemann. Takové vztahy jsou skutečně výjimečné, protože představují „uši zvenčí“ – uši, kterým důvěřuji; jsou to lidé, kteří můj hlas znají léta, pamatují si, jak zněl na začátku a jak se vyvíjel. I když se s nimi nevídám pravidelně, je důležité, aby si mě několikrát do roka poslechl někdo důvěryhodný a poskytl mi zpětnou vazbu.
A nakonec instinkt. Ten si musíte opravdu chránit. Tato branže s sebou přináší odmítání, tlak a určitou tíhu – a velmi snadno se může stát, že to vše začne přehlušovat váš vlastní vnitřní hlas. Ale právě tento instinkt je součástí toho, co z vás vůbec udělalo umělce, takže si jej musíte stůj co stůj chránit.
Co je hlavním zdrojem inspirace při rozvoji vaší umělecké tvorby?
Velmi mě inspiruje umění: literatura, rozličné hudební žánry a především výtvarné umění – když vidím obraz, často v něm slyším hudbu nebo mě napadají konkrétní skladatelé, a platí to i naopak; v mém hudebním vnímání hraje vizuální stránka rozhodně silnou roli.
Ale inspirací jsou i životní zkušenosti. Fascinuje mě, když v určité životní fázi ztvárníte nějakou roli a po letech se k ní vrátíte s úplně jiným pochopením. Ta role se nezměnila, ale vy ano: váš citový svět se vyvinul, změnilo se vaše uvažování; zkušenosti s mezilidskými vztahy, radostí, ztrátou či zklamáním – to vše si nesete s sebou. A právě to podněcuje zcela nové pojetí a interpretaci daného díla.
Když dostanete k nastudování novou skladbu, jak k ní přistupujete? Liší se postup, pokud jde o hudbu současnou, nebo o dílo již dobře známé?
Začínám textem. Vždycky. Text je semínkem, z něhož skladatel vypěstuje rostlinu a kolem ní pak vytvoří celý les, celý ekosystém. Musím tedy nejprve pochopit, co dalo vzniknout onomu zvuku.
U velmi známých děl spočívá výzva v tom, že musíte (dočasně) odhlédnout od všech interpretací, které už máte naposlouchané, a pokusit se přistoupit k partituře – pokryté stovkami vrstev barvy – tak, jako by to bylo čisté plátno.
U současné hudby je to často přesně naopak: kolem skladby existuje jen minimum tradice, obvykle neexistují žádné nahrávky a vy musíte skutečně sami přijít na to, jaká barva kam na papír patří.
Chodíte stále na hodiny zpěvu?
Ano, chodím – ne sice v režimu pravidelných týdenních lekcí, ale se svým týmem průběžně konzultuji.
Samostatná práce je podle mě klíčová – zpěv je umění založené na vnitřních pocitech a já potřebuji být sama se sebou a vnímat, co se v mém těle děje. Hlas je však neustále se proměňující nástroj a vnitřní sluch bývá dosti nespolehlivým společníkem, takže je velmi důležité mít k dispozici „vnější uši“, s nimiž se mohu poradit (ať už jde o učitele, hlasového kouče nebo klavíristu). S Césarem Ulloou spolupracuji už od dob studií a tato kontinuita je pro mě nesmírně cenná.
Jak pečujete o svůj hlas?
Snažím se to zbytečně nekomplikovat. Nejdůležitější je pro mě hydratace, spánek a celkové zdraví (výživa a sport). Má disciplína spočívá v dodržování určité rutiny.
Kromě toho se snažím nebýt přehnaně úzkostlivá. Nechci žít v neustálém strachu, že je můj hlas tak křehký, až si nemůžu dát kousek sýra, skleničku vína nebo dělat cokoli normálního. Jsem přesvědčená, že čím víc se o svůj hlas obáváte, tím citlivější se stáváte vůči každé drobnosti. Koneckonců v této profesi už tak existuje dost věcí, které vás mohou dohnat k šílenství.
Jaký je pro vás rozdíl mezi zpěvem v opeře a pěveckým recitálem?
Samozřejmě mám ráda obojí, ale na komorní atmosféře recitálu je něco nesmírně výjimečného.
Zejména u žánru „mélodie“ mám pocit, že každá píseň je takovou malou operou. Poezie je v nich tak bohatá, že jediné slovo v sobě může skrývat celý svět příběhů, významů a citové hloubky. Během dvou či tří minut dokážete vytvořit celý vesmír, zcela se do něj ponořit a vzápětí přejít do jiného. Recitál má v sobě cosi tvárného a spontánního – obvykle jste na pódiu jen vy a klavírista, takže vzájemná komunikace mezi hudebníky je velmi bezprostřední a silná.
Opera je v jistém smyslu pravým opakem: máte jeden souvislý příběh, do něhož se na celý večer naplno ponoříte – není čas se ani nadechnout. Všichni – zpěváci, orchestr i publikum – společně vstupují do tohoto světa; je to skutečná týmová práce, při níž musíte neustále vnímat ostatní členy souboru, aby vše fungovalo, jak má.
Jaká hudba je hudbou vašeho srdce – ať už jako zpěvačky, nebo jako posluchačky – a proč?
Z pozice posluchačky je to rozhodně hudba instrumentální. Miluji komorní hudbu a vše, co je čistě instrumentální. Vokální hudba totiž – jelikož je to nyní i moje profese – zapojuje i můj analytický mozek: vnímám techniku, jazyk, frázování… je vlastně docela těžké tuto část mozku zcela vypnout. U instrumentální hudby se mohu opravdu uvolnit a nechat promlouvat srdce.
Jste manželkou tenoristy Benjamina Bernheima. Je výhodou mít partnera ze stejného oboru?
Jak asi víte, život operního pěvce s sebou nese dost specifický rytmus. Cestování, nepravidelný rozvrh, citové vypětí – když oba děláte totéž, je příjemné, že si to všechno nemusíte navzájem vysvětlovat. Samozřejmě to také znamená, že je třeba sladit dva poměrně složité kalendáře. Ale myslím, že je úžasné mít někoho, kdo chápe vzestupy i pády spojené s tímto životním stylem a profesí.
Dáváte přednost slavným koncertním síním, nebo menším sálům, kde vám publikum může věnovat více pozornosti jakožto umělci?
Miluji malé sály, protože spojení s publikem může být neuvěřitelně osobní. Můžete se lidem v hledišti skutečně podívat do očí a vnímat jejich reakce – téměř cítit, jak s vámi celý prostor dýchá. Je to zážitek, při němž se člověk více odhaluje, protože lidské pouto je mnohem hmatatelnější a bezprostřednější.
Ale mám ráda i rozlehlé prostory – a to paradoxně kvůli opačnému pocitu: hledíte ven a vidíte jen tmu. Víte, že před vámi sedí obrovské množství lidí, ale zároveň se na pódiu cítíte velmi chráněni, jako byste byli ve své vlastní malé bublině. Ve spojení s ostatními, a přitom v bezpečí. Mám skutečně ráda oba tyto světy, potřebuji to.
Zpíváte skladby napsané ženami? V programu závěrečného koncertu Lednicko-valtického hudebního festivalu bohužel žádná skladatelka nefiguruje.
Ano, zpívám – i když bych si přála mít k tomu více příležitostí.
Do programu jsem zařadila například skladby Clary Schumann či Lili Boulanger; existuje totiž obrovské množství děl, která zůstávají mimo běžné koncertní programy. Přála bych si, aby se tato hudba stala součástí „standardního repertoáru“ a nebyla vnímána jako jakási „zvláštní kategorie“. Někdy je tím nejlepším způsobem, jak něco normalizovat, to prostě normalizovat.
Vystupovala jste už někdy v České republice?
Ano, asi před rokem jsem zpívala ve Smetanově síni v Praze, což byl pro můj profesionální debut v České republice opravdu výjimečný zážitek. Můj vztah k Praze však sahá mnohem hlouběji do minulosti: když mi bylo šestnáct let, strávila jsem týden v české rodině v rámci výměnného programu pro studenty pražské konzervatoře a o několik měsíců později přijeli tito čeští studenti k nám do New Yorku. Návrat po letech v roli profesionální zpěvačky je tedy pro mě velmi výjimečný. Je to místo, které je spojeno s konkrétním okamžikem mého života.
Podruhé do České republiky přijíždíte zazpívat na závěrečném koncertě Lednicko-valtického hudebního festivalu, který se koná v nádherných prostorách zámku Valtice. Je pro vás důležité místo konání koncertu, nebo váš výkon nejvíce ovlivňuje město či samotné publikum?
Všechny tyto faktory mají na výkon vliv. Místo s historií v sobě nese mnoho – cítíte tíhu minulosti, architekturu i energii událostí, které se zde odehrály před vámi – a to vše se nějakým způsobem promítá do přítomného okamžiku koncertu. Obrovský vliv má však i město a především publikum. Jakmile vstoupíte do sálu, pocítíte určité spojení, které je pokaždé zcela jiné v závislosti na lidech, kteří před vámi sedí. Každé publikum má svůj vlastní způsob soustředění i svou vlastní energii – a to okamžitě vnímáte. Místo tedy vytváří určitou atmosféru, ale teprve publikum činí daný večer tím, čím je. Právě v tom spočívá kouzlo živého vystoupení.
Zbyde vám po koncertě čas trochu poznat Jihomoravský kraj? Jaké jsou vaše další plány?
Tentokrát bohužel moc ne. Tyto dny jsou trochu hektické, protože kvůli vystoupením v curyšské opeře (Opernhaus Zürich) neustále pendluji mezi Českou republikou a Švýcarskem – momentálně létám téměř každý den. Takže k mé lítosti tato cesta příliš času na poznávání okolí nenabízí.
Po koncertě ve Valticích se budu připravovat na řadu vzrušujících debutů: ve Vídeňské státní opeře, Opéra national de Paris a Opéra de Monte-Carlo. Moc se na to těším.
Děkuji vám za krásný a inspirativní rozhovor.
