Symbolické rozloučení s Karlem Pexidrem
Jako první bod programu zahajovacího koncertu Plzeňské filharmonie zazněl Hymnus pro smyčcový orchestr Karla Pexidra. Jeho počáteční meditativní, hluboce niterní nálada byla dramaturgicky velmi zajímavou volbou jakožto úvod celého večera. Zahájit koncert takovouto zvukovou plochou je jistě z interpretačního hlediska obtížné. Ačkoli hudební tok v prvních taktech stále v detailech hledal svou ideální tvář, brzy se dostal do své optimální pulsace a dynamiky. Celému dílu rozhodně nechyběla přehlednost. Pod jasnou a pevnou taktovkou Chuheie Iwasakiho se z kontrapunktického přediva skladby zřetelně vynášely jednotlivé drobné motivy, které se prolínají celým dílem. Zřetelná byla i lokální a plošná dynamika harmonických vztahů.
Ze zadních řad byla bohužel hůře slyšitelná violoncella, a to právě v těch místech, kdy převzaly hlavní motivy skladby. Jejich zvuk zastiňovala figurace prvních houslí, které byly svým drobným rozladěním a hraním ve vyšší poloze o to nápadnější. Podobný problém byl u díla i s dynamickými kontrasty, které se přes všechnu snahu dirigenta a orchestru plně přes celý sál nepřenesly. Skladba však i přesto vyzněla i díky práci s časem náladově velmi přesvědčivě a efektivně. Právě tento aspekt byl v kontextu skladatelova nedávného úmrtí o to podstatnější a symbolicky se jednalo o úctyhodné rozloučení.
Ardaševova dramatická poetika
Po tomto mimořádném úvodu následoval Rachmaninovův druhý klavírní koncert. V melancholické introdukci spojil Igor Ardašev jak dramatické zatěžkání akordů, tak poté plynulé zrychlení do tempa prvního tématu, kde se zároveň organicky dostal do následného ideálního hlasitostního poměru se smyčci a klavír tak pouze obohacoval orchestrální texturu. Akcenty v sólovém partu na první a třetí době byly také upozaděny, až je téměř pizzicata violoncell a kontrabasů pohltily. Sólista komunikoval se souborem dobře nejen v oblasti dynamických poměrů, ale i v několika místech, v nichž je nejzásadnější složkou souhra. Tempové změny od Un poco più mosso až po dílčí kodu první části expozice proběhly z velké části s impozantní lehkostí. Působivá byla i místa heterofonní faktury. Ačkoli se v oblasti druhého tématu zdálo, že iluze jedné linie bude přetržena, svou pohotovou agogickou reakcí Igor Ardašev udržel obě verze stejné melodie v jednotě. Byla tedy škoda, že v oněch vrcholných bodech koncertu nebyl orchestr zcela spolu. Vždy se jednalo o jeden jasný bod. V průběhu provedení sice vznikaly i větší nesrovnalosti, ty však byly vždy pohotově napraveny. Předešlá zvolená tempa první věty měla za následek velkou dramatickou účinnost její reprízy v zatěžkaném pochodovém pulzu.
Během druhé věty vynikly nádherné patetické dynamické oblouky, pro Rachmaninova tak příznačné. Osvěžujícím interpretačním prvkem byla poněkud větší pohyblivost tempa ve volných plochách, obzvlášť při nástupu středního dílu, kdy kromě změny tónorodu akordické figurace v klavíru na sebe upozornilo i její značné zrychlení a tím i na celou strukturu věty. Za zmínku stojí i průzračně přehledná interpretace Igora Ardaševa. Sólista vytahoval z klavírní textury vše v souladu s kontextem jak na celkové, tak lokální úrovni. Pauzy před a v klavírních vstupech byly až nesnesitelně natahovány a po nich následné pasáže byly o to katarznější. V závěru této překrásné věty skutečně dojalo dynamické odstínění mezi pokládanými akordy na těžkých a lehkých dobách klavírního partu podobné vzdálené odpovědi kostelních zvonů.
Následující pauza mezi druhou a třetí větou byla netradičně krátká, až dostávala charakter předepsání attacca. Toto rozhodnutí sice zvýšilo kontrast vůči předchozí větě, zároveň však narušilo její klidné doznění. Třetí věta měla velmi živou dynamickou složku, v níž opět zajiskřily patetické oblouky, ale také hlasitostní rozdíly v kontextu formových dílů. Zdařilé energetické hockety mezi sólistou a orchestrem poukázaly na kvalitní komunikaci Igora Ardaševa s orchestrem a Chuheiem Iwasakim. Věta si i přes svou značnou hybnost v interpretaci zachovala působivou agogickou práci. Po triumfální kodě následovalo trojité vytleskání Igora Ardaševa. Ačkoli by se jeho provedení dalo místy označit v porovnání například se Svjatoslavem Richterem či Krystianem Zimermanem za poněkud umírněné, jeho silnou stránkou byl dramatický agogický pohyb, dobrá komunikace s dirigentem a orchestrem a neuvěřitelná přehlednost materiálu. Publikum si od sólisty vyžádalo dva přídavky.
Od folklorní lyriky k triumfálnímu vyústění
Na závěr večera byla provedena Symfonie č. 3 Mieczysława Weinberga. První věta se nesla v tempu poněkud volnějšího allegra, což posílilo zpěvnost folklorních témat. Toto mělo bohužel také za následek rozbití jedinečné a v provedení dobře vyvážené instrumentální kombinace v dechové sekci, neboť hráčům někdy nestačil dech. Když po lidově nevinné expozici začaly do hudebního toku vtrhávat militaristické motivy, dynamický kontrast se mezi těmito plochami zdál poněkud nedotažený. Avšak při zpětném pohledu to mělo za následek, že předešlé agresivní vložky svou slabší dynamikou pozvedly účinnost hlavního kulminačního bodu celé první věty. I když plynulost předávaného motoru ve smyčcích nebyla vždy přesvědčivá, v kontextu celé věty se tato lokální drobnost ztratila a rytmický spád byl obecně velmi přesný. Za zmínku jistě stojí celá dechová sekce žesťů, která svým provedením dala vstupní větě podstatné rysy. V oblasti barvy je potřeba zmínit ještě dynamicky krásně vyvážený závěrečný akord, který dodal kodě zvukovou impresi majestátních varhan.
Druhá věta nezačala v souvislosti s větou první v příliš osvěžujícím tempu. Toho bylo ale v průběhu prvního dílu rychle dosaženo. V této větě také přítomné náladové střihy již vyzněly v plné míře kontrastně i dynamicky. V melancholické části kody se opět navrátila varhanní barva vytvořená moderními technikami a vyvážeností ve smyčcích, až byla škoda, že se na tento úsek více nezpomalilo.
Smyčce dále excelovaly ve třetí větě střídmým užitím vibrata, jež dodalo hudebním plochám jedinečnou a klidnou tvář, která se v závěrečných tichých akordech věty očištěně navrátila. Byla tedy škoda, že ačkoliv bylo obsazení smyčců mohutné, stále byly na nechtěných místech přikryty sekcí dechovou. Zda to bylo pouze v závislosti na umístění diváka, těžko soudit, ale i diváci na balkoně a v zadních řadách měli podobný pocit.
Čtvrtá věta byla zahájena ve strhujícím tempu a dala tak celému večeru uspokojivý závěr. Svým výrazem stála v protikladu k Hymnu Karla Pexidra a dala večeru triumfální rozuzlení po dlouhé, zádumčivé cestě.
Je nutné také podotknout, že volba repertoáru nese v sobě napříč poněkud vážnou a symbolickou náladu. Tím byl tento koncert skutečně výjimečný a ve spojení s úžasnou formovou a motivickou přehledností zajištěnou Chuheiem Iwasakim si divák prošel hudební katarzí.
Plzeňská filharmonie: Rachmaninov & Ardašev & Iwasaki
8. října 2026, 19:00 hodin
Měšťanská beseda, Plzeň
Program
Karel Pexidr: Hymnus pro smyčcový orchestr
Sergej Rachmaninov: Koncert pro klavír a orchestr č. 2 c moll, op. 18
Mieczysław Weinberg: Symfonie č. 3 h moll, op. 45
Účinkující
Igor Ardašev – klavír
Plzeňská filharmonie
Chuhei Iwasaki – dirigent
