Americká sopranistka Corinne Winters ztvárnila více než tři desítky rolí na pódiích významných operních domů v Americe i v Evropě, úspěchy sklízí na prestižních festivalech a na koncertních pódiích. V rámci udílení Oper! Awards byla vyhlášena nejlepší zpěvačkou roku 2024. Studovala na Peabody Conservatory a Towson University, působila jako rezidenční umělkyně na Academy of Vocal Arts ve Filadelfii. Spolupracuje s řadou uměleckých institucí a otevřela svůj samostatný projekt Corinne Winters Mentorship Project – bezplatný mentorský program, který má pomoci začínajícím pěvcům nastoupit samostatnou profesní dráhu. Operní repertoár Corinne Winters je široký, zásadní místo v její operní kariéře ovšem zaujímá slovanská (mimo jiné Halka Stanisława Moniuszka) a česká operní literatura. Na festivalu Janáček Brno vystoupí 18. října 2026 od 19:00 hodin v Mahenově divadle s českým písňovým repertoárem, který doplní dílo brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda. Na klavír ji doprovodí David Mareček. Jak Corinne Winters říká, váží si intimity, kterou v sobě nese přednes písní. A český repertoár je jí až nečekaně blízký. „V české hudbě je určitá kombinace, která ve mně vyvolává velmi silný ohlas: lyrika a zemitost, krása a melancholie, ale také jakási emocionální bezprostřednost,“ říká Corinne Winters.
V Brně vystoupíte s písňovým recitálem složeným z děl Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Vítězslavy Kaprálové a Ericha Wolfganga Korngolda za doprovodu Davida Marečka. Recitál budete následně nahrávat pro Pentatone. Co je pro vás při interpretaci písní prvořadé – hudební výraz nebo vyjádření textu?
Pro mě se to vlastně nedá oddělit. Vždy začínám textem, protože potřebuji pochopit nejen to, co znamená každé slovo, ale také to, co se skrývá pod povrchem – podtext, který se mluvčí ve skutečnosti snaží sdělit. Nakonec nám ale skladatel prostřednictvím hudby o textu už tolik prozradil. Harmonie, rytmus, tvar fráze, dokonce i ticho mohou odhalit něco, co v básni není výslovně napsáno. To je obzvláště fascinující v písni, protože je tam vše velmi koncentrované. Máte jen pár minut na to, abyste vytvořili celý svět, a každé slovo i každá hudební volba mají svůj význam. Takže bych neřekla, že upřednostňuji text před hudbou nebo hudbu před textem. V ideálním případě si tyto dvě složky navzájem slouží.
Písňová literatura je velmi rozsáhlá, které další autory či písně a cykly ráda zpíváte? Které písně mají, podle vašich zkušeností, u publika největší odezvu?
Francouzská píseň byla mou první láskou – zejména zvuková atmosféra a poezie, s nimiž pracoval Debussy – a vždy jsem milovala intenzitu ruské písně. Českou píseň jsem objevila později (až po operách), takže tato díla jsou pro mě stále relativně nová. Písně Kaprálové mají mnoho společného s Debussym, což mě k nim zpočátku přitahovalo; mají tajemný, ale zároveň elegantní zvukový svět. Dvořákovy Písně milostné jsou naprosto dechberoucí a ztělesňují ten druh slovanské melancholie, který mě přirozeně přitahuje. Existuje také spousta skvělých německých písní, z nichž mé oblíbené jsou Straussovy Čtyři poslední písně, které často zpívám. Ty jsou u publika vždy velmi oblíbené.
Ve vašich vystoupeních v této sezoně má výrazné zastoupení tvorba Leoše Janáčka i česká hudba obecně. V Brně zpíváte Káťu Kabanovou, v Opéra National de Paris budete jako Káťa debutovat a zopakujete ji v Covent Garden. Jak vnímáte hudbu Leoše Janáčka?
Janáček se stal jedním z ústředních skladatelů mého uměleckého života. Na jeho hudbě mě nejvíce dojímá spojení komplexnosti a syrových emocí. Člověk se nikdy nenudí a nikdy nezůstane lhostejný. Fascinuje mě také jeho vztah k jazyku – o to více nyní, když mám základní znalost českého jazyka. Rytmus a kontura řeči jsou s hudbou neoddělitelně spjaty. To, co se zpočátku jeví jako neobvyklé nebo hranaté, se najednou jeví jako zcela nevyhnutelné, když jazyku porozumíte. Také se mi líbí, že Janáček své postavy nikdy nesentimentalizuje. Je v nich obrovská emoce, ale vždy je přímá. Jeho postavy jsou protichůdné, impulzivní, zranitelné, dokonce i obtížné, a on umožňuje, aby všechny tyto vlastnosti koexistovaly. Jako operní herečce mi to dává mimořádně mnoho prostoru k prozkoumání.
Zdá se, že role Káti je pro vás klíčová – debutovala jste s ní v Salcburku a ztvárnila jste ji v řadě prestižních operních domů po celé Evropě. Má pro vás nějaký zvláštní význam? S Českou filharmonií jste zpívala část z Janáčkovy Glagolské mše. Které z Janáčkových děl, se kterými jste se dosud setkala, je vám nejbližší?
Káťa je bezpochyby mou nejvýraznější rolí. Stejně tak to cítím i u Madama Butterfly (a u Violetty na začátku mé kariéry), ale Káťu v posledních letech ztvárnilo méně sopranistek, takže se tato role stala prostředkem, jak se vyjádřit způsobem, který dosud nikdo neviděl. Jako dílo zbožňuji Její pastorkyňu, ale Káťu znám nejintimněji, a proto je pravděpodobně mému srdci nejbližší. Myslím, že na této postavě mě nejvíce fascinuje její mimořádná zranitelnost a potřeba být zcela a naprosto sama sebou. Je na ní něco bolestně upřímného; nikdy ji však nechci ztvárnit pouze jako tragickou oběť. Je v ní obrovská životní síla – představivost, smyslnost, duchovnost, touha – a částečně právě proto se její situace stává tak nesnesitelnou. Právě vnitřní rozpory v ní (a v dalších postavách, které zbožňuji, jako je Butterfly) mě inspirují nejvíce.
Česká hudba zaujímá ve vaší kariéře významné místo. Interpretujete ji na operních jevištích i koncertních pódiích. Například s tenoristou Pavlem Černochem jste v roce 2025 zpívala na festivalu Smetanova Litomyšl (mimo jiné díla Bedřicha Smetany a Leoše Janáčka), ve Vídeňské státní opeře jste vystoupila v Dvořákově Rusalce. Jak vnímáte českou hudbu a co vás na ní oslovuje? Které další české skladatele byste ráda zařadila do svého repertoáru?
Česká hudba se stala důležitou součástí mé umělecké identity, ale na začátku mé kariéry to nebylo něco, co bych vědomě plánovala. Lidé si všimli přirozeného souznění mého hlasu a temperamentu s českou hudbou, a toto souznění se v průběhu let jen prohlubovalo. V české hudbě je určitá kombinace, která ve mně vyvolává velmi silný ohlas: lyrika a zemitost, krása a melancholie, ale také jakási emocionální bezprostřednost. U Dvořáka se může projevovat neuvěřitelná rozlehlost a touha; Janáček může být mnohem soustředěnější a psychologicky bezprostřednější. A pak je tu česká lidová tradice, která prostupuje velkou částí repertoáru. Zajímá mě také to, abych pomohla posluchačům mimo Českou republiku objevit, jak bohatá je česká hudba nad rámec těch několika děl, která již znají. Například v rámci budoucího nahrávacího projektu zazpívám závěrečnou scénu z opery Eva od Foerstera, což je skladatel, kterého bych ráda prozkoumala hlouběji.
Jak se Vám zpívá v češtině?
Moc se mi to líbí, i když bych nikdy neřekla, že je to snadné. Čeština se od angličtiny velmi liší, a to jak gramaticky, tak výslovností a její osvojení rozhodně vyžadovalo trpělivost. Zpočátku mi zabíralo spoustu energie už jen to, abych správně vyslovila všechny souhlásky, ale teď mi moji čeští přátelé říkají, že „ř“ zní jako od rodilého mluvčího, což považuji za obrovský kompliment! Zejména u Janáčka znalost jazyka mění úplně všechno. Jeho hudba je tak úzce spjata s českou řečí, že porozumění jazyku vám pomáhá pochopit i hudební výraz. Chtěla jsem se dostat dál, než jen k fonetickému naučení role a dosáhnout bodu, kdy skutečně chápu, co říkám, z hloubky jazyka, čehož – i když ještě nemluvím plynule – se mi, myslím, podařilo dosáhnout.
Cítíte se lépe na jevišti nebo na koncertním pódiu?
Opera je pro mě přirozenější prostředí, protože jako introvertka ráda splynu s postavou. Jsou tu kostýmy, fyzický svět inscenace, kolegové, orchestr a celý dramatický oblouk, do kterého se mohu vžít. Koncerty a recitály jsou mnohem více na očích. Není tu žádná postava ani inscenace, za kterou bych se mohla schovat – jen klavírista, text, hudba a publikum. I když v srdci vždycky zůstanu „jevištním zvířetem“, té intimity si opravdu vážím.
Váš repertoár zahrnuje ikonická díla Giuseppe Verdiho, Giacoma Pucciniho a Wolfganga Amadea Mozarta, stejně jako skladby Samuela Barbera, Clauda Debussyho a Stanisława Moniuszka. Které další skladatele nebo díla byste ráda studovala a jak byste chtěla svůj repertoár rozšířit?
V této fázi mé kariéry mě tolik nezajímá rozšiřování repertoáru jen proto, abych si přidala další role. Mnohem více mě zajímá hledání hudby a postav, které mi skutečně sedí – hlasově, dramaticky i psychologicky. Zjistila jsem, že mě obzvláště přitahuje repertoár, v němž je vnitřní život postavy velmi detailně vykreslen a vztah mezi jazykem a hudbou je zásadní. To je jistě jeden z důvodů, proč se pro mě Janáček stal tak důležitým skladatelem, stejně jako Puccini, Čajkovskij a Strauss. Repertoár vnímám čím dál tím více jako něco, co by se mělo vyvíjet organicky. Nemám žádný seznam rolí, o kterých bych si myslela, že musím zpívat. Raději zůstanu zvědavá a nechám svůj hlas, svůj život a nabídky, které mě inspirují, aby samy určily, kam se vydám dál.
