„Pelléas et Mélisande je v historii opery skutečně jedinečným dílem; Debussy složil operu bez árií, obrazových scén či sborových pasáží. Ačkoli dílo úzce odráží dramaturgii mluveného divadla, Debussy – prostřednictvím svého osobitého a sugestivního hudebního jazyka – vdechuje hudbě v rámci drama-tu intenzivní přítomnost, která proniká za hranice jazyka. Díky hlubokému psychologickému vhledu a použití symbolů a metafor vytvořil operní skvost, který nemá ve své dokonalosti a bohatosti výrazu obdoby. Christof Loy má mimořádný cit pro jemné a složité vztahy mezi postavami a dokáže odhalit to, co se skrývá pod povrchem jejich slov. Jsem potěšen, že toto výjimečné dílo ožívá díky jeho režisérské vizi. Věřím, že ve spojení s hudebním vedením Patricka Fournilliera vznikne inscenace, která uchvátí diváky svou krásou, intenzitou a hlubokou lidskostí,“ říká Per Boye Hansen, umělecký ředitel Opery Národního divadla a Státní opery.
Všechno začíná setkáním v lese. Golaud zde objeví neznámou mladou ženu – Melisandu. Neví, odkud přichází, co se jí stalo ani proč pláče. Ví jen, že se jmenuje Melisanda. Odvede ji s sebou a později se s ní ožení. Když ji však přivede do svého rodného sídla, Melisanda se setkává s jeho mladším nevlastním bratrem Pelleem. Mezi oběma postupně vzniká vztah, který jako by ani jeden z nich nedokázal pojmenovat.
Právě nevyslovené se stává hybnou silou příběhu. Pelleas a Melisanda se k sobě přibližují v náznacích, pohledech a mlčení, zatímco Golaudova nejistota postupně přerůstá v podezření a žárlivost. Čím usilovněji se snaží zjistit pravdu o jejich vztahu i samotné Melisandě, tím více se mu vzdaluje. Příběh, který na první pohled připomíná středověkou legendu či pohádku, se tak proměňuje v intimní drama tří lidí neschopných jeden druhému skutečně porozumět.
Opera, která místo velkých gest šeptá
Claude Debussy našel předlohu pro své dílo ve stejnojmenné symbolistní hře belgického dramatika Maurice Maeterlincka. Přestože se během života zabýval několika operními projekty, Pelleas a Melisanda zůstala jeho jedinou dokončenou operou. Dílo stojí na rozhraní romantismu a nastupující hudební moderny a představuje zcela jiný způsob hudebního divadla, než jaký nabízela tradiční opera přelomu 19. a 20. století.
Debussy se vyhýbá velkým áriím i okázalým dramatickým efektům. Hudba vyrůstá z rytmu řeči, proměňuje se společně s psychologií postav a nechává velkou část dramatu zaznít právě v tom, co zůstává nevyřčeno. Orchestr nevystupuje pouze jako doprovod, ale vytváří svět plný prchavých barev, napětí, světla a stínu. Podobně jako impresionistické a symbolistní výtvarné umění své doby Debussy spíše naznačuje, než aby věci jednoznačně pojmenovával.
Christof Loy v Národním divadle
Novou inscenaci připravuje Christof Loy, jeden z nejvýraznějších evropských operních režisérů. V centru jeho inscenace stojí především vztahy jednotlivých postav a jejich vnitřní svět – křehkost, touha, strach, samota i žárlivost.
„Hra se věnuje tématu řeči a mlčení, ale také zamlčování v mezilidských vztazích. Ukazuje, kdy spolu lidé mohou komunikací dospět k porozumění, ale také jak snadno mohou být slova zavádějící či dvoj-značná. A totéž platí i pro mlčení,“ vysvětluje režisér inscenace Christof Loy.
Scénu a kostýmy vytvořil Herbert Murauer, světelný design Valerio Tiberi. Dramaturgem inscenace je Ondřej Hučín a sbormistrem Pavel Vaněk.
Hudba mezi tichem a slovem
Hudebního nastudování se ujme francouzský dirigent Patrick Fournillier. Debussyho partitura klade mimořádné nároky na práci s barvou, dynamikou a propojením orchestru se zpívaným slovem. Hudba nesměřuje k tradičně vystavěným číslům, ale plyne spolu s řečí postav a zachycuje i to, co samy nedokážou vyslovit. V inscenaci účinkují Orchestr Národního divadla a Sbor Národního divadla.
„V Pelleovi a Melisandě Debussy vypráví, aniž by nutně vysvětloval. Snaží se dát zaznít tomu, co slo-vům právě uniká. Ticho, proměnlivé světlo vnitřních krajin, vše, co tvoří tajemný život postav, nachází v jeho hudbě výraz mimořádné přesnosti. Možná právě v tom spočívá základní jedinečnost této opery: hudba tu nikdy není pouze prostředkem dramatického dění. Je jeho hlubokým prostorem. Nejenže po-stavy podporuje v jejich výrazu, ale zároveň odhaluje to, co neříkají… Jako dirigent považuji právě tuto dimenzi pro přístup k Pelleovi a Melisandě za zásadní. Je třeba na-učit se naslouchat a zároveň dát zaznít tomu, co se odehrává za slovy, mezi slovy, někdy dokonce v rozporu s nimi. U Debussyho je totiž ticho stejně důležité jako zvuk a orchestr často vyjadřuje tu vrstvu dramatu, kterou si samy postavy patrně neuvědomují nebo ji ještě nedokážou uchopit,“ uvádí dirigent Patrick Fournillier.
Titulní dvojici ztvární David Oller jako Pelleas a Arnheiður Eiríksdóttir jako Melisanda.
V roli Golauda vystoupí Pavol Kubáň, Jenovéfu ztvární Eva Kroon a Arkela Anders Lorentzson. V roli Yniolda se představí Joshua Alvarez a Vincent Jakub Wimmer, jako Lékař vystoupí Jiří Sulženko.
Nová inscenace tak přinese na jeviště historické budovy Národního divadla dílo, jehož síla neleží ve velkých gestech, ale v tom nejtišším: v pohledu, který trvá o okamžik déle, ve slově, které zůsta-ne nedořečeno, a v pocitu, který postavy nedokážou pojmenovat. Pelleas a Melisanda budou mít premiéry 15. a 18. října 2026 v Národním divadle. Opera bude uvedena ve francouzském originále s českými a anglickými titulky.
