Na pódiu Besedního domu prvotně upoutaly pozornost vypreparované varhany, přesněji jejich spodní část s vymontovanými píšťalami, neboť se změnou majitele (původně patřily Janáčkově akademii múzických umění, nyní přešly do majetku Filharmonie Brno) dochází k jejich dlouho potřebné kompletní rekonstrukci. Koncert byl věnován památce houslisty Jana Stanovského, koncertního mistra filharmonie v letech 1978–1992, který nedávno zemřel.
Haydnova symfonie přinesla lehkost, hravost a radost
Orchestr nastoupil na prostorově omezené pódium v obsazení 12, 10, 8, 6, 5 a bylo to hned znát, neboť zněl od počátku bohatě a sytě, a to jak v pregnantních forte plénech, tak v pianových pasážích. Vycházely mu výborně všechny dynamické kontrasty i zjemnění. Symfonie č. 84 Es dur Josepha Haydna je jednou z šesti tzv. „Pařížských symfonií“, které Dennis Russell Davies v Brně postupně uvádí. Z jeho strany šlo i v tomto případě o vytříbenou klasickou interpretaci, při které se viditelně bavil, skoro jako rozverný mladík. Nálada se plně přenesla na orchestr a brzy i na posluchače.
První věta Haydnovy symfonie byla značně mozartovská, zejména v mollových vpádech ve forte, upomínajících na Mozartovu Symfonii g moll KV 550. Ve volné druhé části zaujal barevně homogenní kánonický ansámbl dřevěných dechových nástrojů nad ostinátní basovou dominantou. Také vysoké corni alto zasvítily čistě, měkce a dynamicky umírněně. Třetí věta přinesla bodrý menuet se zemitými smyčci a větou závěrečnou bylo vivace s bravurními houslemi a pečlivě vypracovanou vtipnou akcentací. Mými dominantními dojmy z provedení symfonie byly lehkost, bezstarostnost a radost.
Adèsův Air: Výborná sólistka, ale hudba bez očekávané katarze
V programu po Haydnovi následoval Air pro housle a orchestr, skladba z roku 2022 současného britského skladatele Thomase Adèse. Adès je rezidenčním skladatelem České filharmonie, renomovaným a často hraným autorem. Byl jsem takříkajíc ve stavu „vstřícného očekávání“. Staticky absolutně neměnnou celkovou náladu předznamenal již úvod ve vysokých tutti houslích, k nimž se přidaly housle sólové, které pak – s výjimkou jediné větší orchestrální mezihry – plnily ve vypjaté vysoké poloze hlavní úkol: udržet hudbu ve stálém tahu a napětí. Sekundoterciový motiv se neustále přeléval v jednotlivých nástrojích a sekcích ve sestupných či vzestupných pohybech, celek se důmyslně zahušťoval a opět pročišťoval. Marii Petříkové, koncertní mistryni filharmonie, zpívaly housle vřelým tónem. Hrála s neomylnou intonací, neutuchající, ale i neokázalou expresivitou, dokázala udržet potřebný extatický tah a zřetelně ji bylo slyšet i v nemnoha orchestrálních vrcholech, ke kterým Davies orchestr dovedl.
Thomas Adès charakterizoval v programovém textu svůj Air jako „jeden velký kánon nebo řadu kánonů, jež jsou vedeny nahoru a současně dolů, takže hudba po mnoha modulacích nakonec skončí tak, jak začala.“ Problémem bylo, že ve třináctiminutové ploše ta stálá vypjatá jednotvárnost začne člověka po sedmi, osmi minutách už tak trochu nudit. Osobně jsem byl vděčný za každý úder bicích, který avizoval – byť klamně – změnu. Čekal jsem stále nějakou pointu, katarzi jako v Barberově Adagiu. Nepřicházela. A tak moje „vstřícné očekávání“ nahradilo „odtažité poznání“, že přes výborné provedení ze strany sólistky, dirigenta i velmi angažovaně hrajícího orchestru jsem od renomovaného Thomase Adèse čekal víc. Nehledě k tomu, že svědkem obdobně laděných orchestrálních konceptů českých minimalistů, mých generačních souputníků, jsem byl už před třiceti lety. Nihil novi sub sole, tedy nic nového pod sluncem.
Adèsova skladba byla poctou velkému skandinávskému symfonikovi, neboť nesla podtitul „Homage to Sibelius“. Autor napsal, že „Sibelius občas sám neví, kam to půjde, ale když najde směr, je to pak strhující.“ To je jistě svatá pravda. Jde jen o to, ten správný směr skutečně najít…
Julia Hagen oslnila technikou i nádherným tónem
Po přestávce zazněla Symfonie pro violoncello a orchestr op. 68 anglického klasika 20. století Benjamina Brittena. Komponoval ji pro slavného violoncellistu Mstislava Rostropoviče a moskevská premiéra v roce 1964 byla prvořadou hudební událostí. Skladatelovým záměrem bylo prolnout v důmyslně koncipovaném díle symfonický a koncertantní rozměr. Orchestr má často exponovanou symfonickou úlohu a hodně záleží na sólistovi, řekl bych mnohem víc než na dirigentovi, jak a zda dokáže obě role vybalancovat.
Nesmírně úspěšně se tohoto těžkého úkolu zhostila sympatická mladá rakouská sólistka Julia Hagen. Uchvátila publikum po všech stránkách. Nejnáročnější technické pasáže interpretovala bez zjevných limitů, hrála s absolutním nadhledem, s maximálním zaujetím a velkou srozumitelností. Disponuje vskutku nádherným, barevně bohatým tónem, její violoncello zní šťavnatě ve spodní a měkce zněle v horní poloze. Bylo jasné, že ví doslova o každé notě v partituře, že má zkrátka Brittena zažitého hluboko pod kůží. Těžko hledat pro toto dílo povolanějšího interpreta. Sklidila naprosto zasloužené ovace. Davies řídil orchestr věcně a přesně, přitom velmi dobře odlišoval jeho doprovodnou i vůdčí symfonickou roli.
Brittenův svět mezi zoufalstvím a nadějí
Úvod symfonie doslova zaútočil značně depresivní atmosférou, navozenou hlubokými sestupnými tóny basů. Deprese – s výjimkou pár lyričtějších míst – dominovala celé první větě. Zmocnilo se mě zoufalství až fyzické a odmítalo se pustit. V publiku nalevo i napravo, pokud jsem mohl soudit, to vypadalo úplně stejně. Druhá věta alespoň zpočátku slibovala změnu. Presto přineslo scherzovní hravost a technickou brilanci, brzy se však vrátila původní tíživá atmosféra. Zajímavé bylo sledovat v této části permanentně se zvyšující úlohu orchestru. Volná třetí věta přinesla tolik potřebný kontrast v barevném chorálu dechů a lyrických vstupech violoncella. Temné mraky se konečně rozestoupily, slunce sice moc nesvítilo, ale aspoň už nebyla tma. Nyní, po dvou větách, které mi připadaly invenčně chudé, konečně zasvítil ten pravý Britten!
Třetí a čtvrtá věta byly propojeny velkou sólovou kadencí, v níž violoncello střídalo lyrickou kantabilitu s pizzicaty. Následně vpadla se sólem trubky věta závěrečná, navozující dokonce jakés takés britsky rezervované lidové veselí s uštěpačnými vtípky dřev. Tragičtější polohy se však opět začaly neodvratně připomínat. V závěrečném chorálu, ve kterém už sólové violoncello nemělo šanci se plně prosadit, jako by stále bojovala naděje s deziluzí, světlo s temnotou. Doslova každý další chorální akord měnil poměr sil na tu či onu stranu až do závěru, kdy konečný durový akord přinesl projasnění.
Vzpomněl jsem si, jak jsem před třemi lety navštívil vynikající inscenaci Petera Grimese v Národním divadle Brno. Byla plná uchvacující a mnohem lepší hudby, než jsme od Brittena slyšeli dnes. I tehdy návštěvníci opouštěli divadlo ve velmi rozjitřeném rozpoložení. Dnes jsem odcházel z koncertu se silným dojmem, že Benjamin Britten byl asi dost nešťastným člověkem…
Harmonie protikladů, 1. abonentní koncert cyklu Filharmonie doma
15. října 2026, 19:00 hodin
Besední dům, Brno
In memoriam Jan Stanovský (1932–2026)
Program
Joseph Haydn: Symfonie č. 84 Es dur Hob. I:84
Thomas Adès: Air (Homage to Sibelius) pro housle a orchestr
Benjamin Britten: Symfonie pro violoncello a orchestr op. 68
Účinkující
Marie Petříková – housle
Julia Hagen – violoncello
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent
