Hrabě Ory ve stínu Lazebníka sevillského
Gioachino Rossini (1792–1868) zkomponoval Hraběte Oryho jako předposlední ze svých oper. V roce 1828, kdy měl premiéru v Paříži, už měl za sebou rozsáhlou italskou tvorbu a přizpůsoboval svůj hudební jazyk francouzskému prostředí. Na libreto Eugèna Scriba a Charlese-Gasparda Delestre-Poirsona vytvořil komedii, v níž se belcantová virtuozita snoubí s jemně odstíněnou lyrikou, galantností, erotickými dvojsmysly a divadelními převleky. Rossini přitom nově využil značnou část hudby ze své Cesty do Remeše, napsané roku 1825 pro korunovaci Karla X. (S nápaditou inscenací v režii Davida Radoka hostovala v roce 1999 v pražském Národním divadle Göteborská opera.) Nešlo o pouhé přemístění hotových čísel: hudba se ocitla v jiných dramatických souvislostech a získala nové významy.
Ory je vyhlášený svůdník. Zatímco rytíři odjeli na křížovou výpravu, snaží se dostat do blízkosti hraběnky Adèle a jejích družek, které čekají na návrat mužů. Nejprve se vydává za poustevníka nabízejícího duchovní útěchu, po odhalení zkouší druhou lest a se svými kumpány se převlékne za jeptišky prchající před nebezpečným záletníkem – tedy před sebou samým. Jeho plány mu ovšem komplikuje vlastní páže Isolier, rovněž zamilovaný do Adèle. V nočním triu se Ory domnívá, že svádí hraběnku, ale ve skutečnosti se laská s Isolierem. Hudba tu komediální omyl proměňuje ve scénu s jemným erotickým napětím.
Ačkoli Gioachino Rossini zkomponoval téměř čtyři desítky oper, nejen česká divadla z jeho odkazu dlouhodobě a jednoznačně preferují Lazebníka sevillského. Jeho další opery se na našich jevištích objevují sporadicky: zatímco Lazebník v desítkách, Italka v Alžíru, Popelka, Turek v Itálii nebo některé z jeho kratších oper v jednotkách inscenací. V tomto kontextu se k významným domácím událostem, nejen dramaturgickým, letos přidala ostravská inscenace Mojžíše a faraona – Rossiniho zcela jiná, monumentální tvář.
Rozdílné postavení Lazebníka a Oryho nevypovídá o jejich hudební hodnotě, ale souvisí spíše s charakterem humoru, interpretačními nároky a divadelní praxí. Od Lazebníka sevillského se Hrabě Ory neliší jen dobou vzniku a francouzským libretem. Lazebník se svou nepřerušenou repertoárovou tradicí staví na bezprostřední komice, rychlém střídání situací a typech blízkých commedii dell’arte. V Orym je humor rafinovanější a opírá se o dvojznačnosti, falešnou ctnost a střet předstírané zbožnosti s erotickou touhou. Divák může obdivovat vynalézavost hlavního hrdiny a současně vidět jeho bezostyšné využívání důvěřivosti druhých. Pěvecky je opera mimořádně náročná zejména na vysoký, pohyblivý tenor titulní role, virtuózní soprán Adèle a barevnou i rytmickou souhru s mezzosopránovým Isolierem.
U nás Hrabě Ory zazněl nejprve v roce 1956 česky v Opavě a pak až v roce 2017 brněnské Národní divadlo v originální francouzštině. Mezitím mohli čeští operní příznivci poznat Hraběte Oryho díky přenosu z Metropolitní opery v roce 2011. Režisér Bartlett Sher jej pojal jako divadlo na divadle, v němž herecká společnost Rossiniho doby předvádí středověký příběh záletného hraběte. S hvězdnou trojicí Juana Diega Flóreze, Diany Damrau a Joyce DiDonato rozehrál rafinovanou frašku plnou převleků, erotických náznaků a komických záměn, která názorně ukázala, jaké divadelní možnosti tato Rossiniho opera nabízí.
Oryho komedie i bez jeviště
Hrabě Ory se po Rossiniho Popelce (2023) a Donizettiho Donu Pasqualovi (2024) stal nejen dramaturgickým ozvláštněním pražského repertoáru, ale také třetím operním projektem, kterým Nachtigall Artists a Spolek přátel hudebních talentů překročily hranici koncertu. Smetanova síň nemá jevištní zázemí operního divadla, nicméně všechny produkce potvrdily, že koncertní prostor lze pouze s několika židlemi a drobnými rekvizitami (pletení, koš s jídlem a lahvemi vína) proměnit v živé a hravé operní divadlo. Rozhodující byl komediální talent sólistů a jejich schopnost přesně rozehrát vzájemné vztahy.
Nejvíce prostoru k proměnám dostal pochopitelně Petr Nekoranec jako titulní Ory. Nejdřív se objevil jako falešný poustevník s bílou čepicí, dlouhými šedými rozcuchanými vlasy, vousy a širokým kabátem. Po odhalení jeho svatouškovské masky zůstal jen v tílku, trenýrkách a ponožkách, aby se vzápětí znovu přestrojil – tentokrát za jeptišku s bujným poprsím. Převleky nebyly pouhou dekorací: proměňoval s nimi také chůzi, gesta i výraz obličeje. Oryho kumpáni mu v hábitech zdatně sekundovali. Adèle v jasně červené róbě s odhaleným ramenem, Ragonde v modrých třpytivých šatech a Isolier v elegantním černém obleku na jejich počínání reagovali s komickou pohotovostí. Humor tak nevycházel jen z kostýmů, ale především z toho, jak sólisté své role s přesnou mírou komické nadsázky rozehrávali. Nešlo jen o jednotlivé vtípky, ale o jejich načasování a vzájemnou návaznost.
Do hry se zapojoval i dirigent Gianluca Capuano. Plačící Adèle podával kapesník, Oryho vína chtivým „jeptiškám“ zase vývrtku.
Svádění belcantem
Petr Nekoranec zpíval Oryho v roce 2017 v brněnské inscenaci. Před těmi devíti lety jeho výkon ještě nevyzněl zcela přesvědčivě. Nyní bylo zřejmé, jakým vývojem prošel a jakou pěveckou i hereckou jistotu získal. Jeho hlas nabyl na objemu a barevné sytosti, aniž přišel o belcantovou lehkost. Výšky navazovaly na střední polohu plynule, pohyblivost hlasu provázely jemné dynamické odstíny a ze srozumitelné francouzské deklamace bylo zřejmé, jak si i významově pohrává s vtipem slov a situací. Neodolatelně střídal zdánlivou zbožnost s bezostyšnou svůdností a humorným nadhledem reagoval i ve chvílích, kdy se jeho plány obracely proti němu.
V sopranistce Angelice Disanto jako hraběnce Adèle měl Nekoranec protihráčku, která mu v této hře nezůstala nic dlužná, a zároveň partnerku, s jejímž sopránem jeho tenor skvěle souzněl. Jasný, pohyblivý hlas Angeliky Disanto zářil v dlouhých kantilénových liniích i brilantních virtuózních pasážích. Jejich vzájemné pohledy, gesta i drobné proměny vztahu dodávaly komedii jiskřivé napětí. Zatímco si Nekoranec pohrával s Oryho drzostí a falešnou zbožností, Disanto za pózou počestné dámy truchlící nad vynucenou samotou odkrývala ostražitost, zvědavost i rozpaky, jimiž probleskovala touha.
Mezzosopranistka Arnheiður Eiríksdóttir před několika dny v Národním divadle vtiskla Debussyho Melisandě niternou křehkost, tajemnost a zranitelnost. Tentokrát v kalhotkové roli pážete Isoliera předvedla svoji všestrannost ve světě rossiniovského bria, kantilény a ansámblů. Její Isolier se s mladistvým elánem pohyboval mezi rozdychtěným ctitelem hraběnky a Oryho soupeřem. Kombinace těchto tří osobností dala závěrečnému triu nejen pěveckou vyrovnanost, ale také eroticky dvojznačný humor a komediální pointu.
Svůj podmanivý temný alt skvěle uplatnila Monika Jägerová v roli správkyně hradu a komtesiny důvěrnice Ragonde. Pro Rossiniho je přitom podstatné, aby se individuálně odlišné hlasy propojovaly v ansámblech. Souhra pěvců se stala jednou z největších předností večera. Důležitý podíl na celkovém vyznění měli i barytonista Alessio Arduini jako Oryho kumpán Raimbaud a basista Davide Giangregorio v roli Vychovatele. Anna Holeňová jako Alice se s bystrostí mládí zapojovala do milostných intrik.
Rossiniho taškařice pod Capuanovou taktovkou
Gianluca Capuano je specialistou na barokní a belcantový repertoár a Rossiniho Hraběte Oryho vedl s citem pro rytmickou energii, lehkost i dynamické kontrasty. Orchestr Prague Philharmonia se zpočátku nevyvaroval nepřesností v nástupech a místy zvukově překrýval sólisty. U orchestru této úrovně takové drobnosti zamrzí. Postupně se však souhra zlepšovala, hra získávala na lehkosti a podporovala komediální spád opery. Capuano přitom pohotově reagoval i na dění před orchestrem.
Kühnův smíšený sbor, doplněný studenty konzervatoří a HAMU a připravený sbormistryní Zuzanou Kadlčíkovou, se sice z empory do herecké taškařice nezapojoval, ale pěvecky byl spolehlivou oporou provedení.
Večer ukázal, že náročná belcantová komedie nemusí s omezenými scénickými prostředky nic ztrácet, když se pěvecká virtuozita pojí s inteligentním humorem a souhrou osobností. K bezprostřednosti provedení výrazně přispělo i to, že komediální aranžmá vzešlo přímo od Petra Nekorance. Publikum ve zcela zaplněné Smetanově síni přijalo takového Rossiniho s nadšením.
Gioacchino Rossini: Hrabě Ory (Le comte Ory)
24. října 2026, 19:30 hodin
Smetanova síň Obecního domu, Praha
Inscenační tým
Hudební nastudování a dirigent: Gianluca Capuano
Režijní aranžmá a kostýmy: Petr Nekoranec
Sbormistryně: Zuzana Kadlčíková
Osoby a obsazení
Hrabě Ory: Petr Nekoranec
Adèle: Angelica Disanto
Isolier: Arnheiður Eiríksdóttir
Raimbaud: Alessio Arduini
Ragonde: Monika Jägerová
Vychovatel: Davide Giangregorio
Alice: Anna Holeňová
Prague Philharmonia
Kühnův smíšený sbor a studenti konzervatoří a HAMU
