Jak vznikala dramaturgie vašeho pražského programu Ďábel i král?
Program odráží to, kde se právě nacházím ve své pěvecké kariéře, i postavy, pro které má můj hlas přirozené předpoklady. Ďábel i král tyto postavy spojuje a zároveň ukazuje, jak rozdílné mohou být. I tři různá ztvárnění ďábla mají odlišné hudební a dramatické nároky. Právě tento kontrast bych rád zdůraznil.
V programu se setkávají ďáblové Berlioze, Gounoda a Boita s Verdiho králem Filipem II. a Attilou. Jak každé z těchto postav dáváte osobitý hlas? Můžete uvést konkrétní příklad?
Vycházím z toho, že každá z těchto postav vyžaduje jiný pěvecký přístup. Boitův Mefistofeles je dramatický, ale zároveň čerpá z italského bel canta. Gounodův ďábel patří do tradičnějšího světa francouzské opery. Berlioz vyžaduje mimořádně širokou škálu výrazu – v jednu chvíli velmi lehký zvuk, vzápětí mnohem dramatičtější projev.
U postav Filipa II. a Attily se zamýšlím také nad tím, v jaké životní etapě se každý z nich nachází. Filip je starší, zralejší muž, který už má své velké bitvy a zápasy za sebou. Attila se stále ocitá v jejich středu. Tento rozdíl mi pro každého z nich poskytuje jiné dramatické východisko.
Přistupujete k árii jinak, když ji zpíváte na koncertě, než když je součástí operního představení?
Ať zpívám kdekoli, vždy chci postavu ztvárnit co nejvěrněji. Samozřejmě je snazší se do ní vžít, když mám kostým, stojím mezi kulisami a kolem sebe mám další zpěváky. To všechno mně a také publiku pomáhá vstoupit do světa dané opery. Na koncertě musím tentýž svět přiblížit jen hlasem a svojí hudební interpretací. Když odpadne divadelní stránka, víc se soustředím na pěveckou přesnost, na dokonalé provedení – pokud je ovšem dokonalost vůbec možná! Tak či onak, snažím se navozovat atmosféru a dát posluchačům pocítit, co postava prožívá. Zpívám sice v jiném prostředí, ale své roli se snažím odevzdat stejně.
Jak se váš hlas za posledních deset let proměnil? Co jste musel přehodnotit ve způsobu, jakým zpíváte?
Můj hlas se neustále vyvíjí a stejně tak se prohlubuje i mé porozumění tomu, jak funguje. Jak tělo dozrává a stárne, musím reagovat na měnící se fyzické podmínky. Pořád objevuji, co funguje a co ne. Nemyslím si, že by kdokoli měl svou techniku považovat za hotovou nebo předpokládat, že mu hlas bude bez další práce dobře sloužit navždy. Snažím se dál rozvíjet a přizpůsobovat, přitom si důsledně udržuji fyzickou kondici a vyhýbám se návykům, které zpívání ztěžují.
Jak dnes vypadá vaše každodenní příprava? V čem se liší od začátků vaší kariéry?
Zpěvu se věnuji každý den, ale pokaždé trochu jinak. Třeba si v posilovně pouštím do sluchátek jednu skladbu pořád dokola, vnímám, jak je vystavěna, a v duchu si ji přehrávám. Pak procházím partitury, ať už na papíře, nebo na iPadu, a sleduji, jak ke skladbám přistupují jiní interpreti. Samozřejmě se také pravidelně rozezpívávám, a to už pětadvacet let úplně stejným způsobem, který se mi osvědčuje. Přesto se o svém hlase a jeho možnostech stále dozvídám něco nového. Na některé z nejdůležitějších věcí jsem přišel sám ve zkušebně, když jsem se při cvičení nahrával. Hlas i tělo se s věkem mění a já musím znovu a znovu ověřovat, co mi vyhovuje. Způsob rozezpívání se tedy za ta léta skoro nezměnil, ale ve všem ostatním se pořád učím.
Jak jste se naučil rozlišovat mezi rolemi, které vás lákají, a těmi, na které už jste připravený?
Postupně jsem pochopil, že umět roli zazpívat ještě neznamená zvládnout všechno, co s ní souvisí. Jedna věc je zazpívat velkou árii, ale projít celým zkouškovým obdobím a pak odzpívat sérii představení, to je něco úplně jiného. Musíte na to mít hlasovou výdrž i fyzickou kondici a dokázat podávat vyrovnané výkony večer co večer.
Také jsem potřeboval zjistit, který repertoár mému hlasu přirozeně sedí. Když jsem začal pozorněji poslouchat basbarytonisty, jako jsou James Morris a Norman Treigle, postupně mi docházelo, kam sám se svým zpěvem zapadám. Nějakého pěvce můžete nesmírně obdivovat, a přitom mít docela jiný hlas.
Nestačí tedy jen po nějaké roli toužit. Není kam spěchat, i když odmítnout nabídku bývá těžké. V téhle profesi je potřeba trpělivost a zralost. Je to maraton, ne sprint.
Zažil jste dirigenta, který vám ukázal známou roli v novém světle? Co jste díky němu objevil?
Spíš než jednu konkrétní roli bych zmínil spolupráci s Nicolou Luisottim, který mé zpívání hodně ovlivnil. U zpěváků bere jako samozřejmost, že musí mít dobrý hlas a vlastní představu o roli. Trvá ale na tom, aby se i naplno soustředili na každý detail partitury.
Mezi šestnáctinovou a osminovou notou musí být slyšet rozdíl. Člověk se pak nemůže přestat hlídat a jen spoléhat na to, že už onu hudbu dobře zná. Zároveň si nesmírně vážím toho, jak důsledně Luisotti vychází z toho, co skladatel napsal, zvlášť když diriguje Verdiho.
Vždycky jsem se snažil držet notového zápisu. Když ale člověk něco dobře zná, snadno trochu poleví v pozornosti. Nicola vás přiměje věnovat hudbě stejnou péči, jako když jste se ji učili poprvé. A právě díky téhle přesnosti můžete znovu objevit, co chtěl skladatel vyjádřit.
Své první sólové album si sám produkujete. Můžete přiblížit, jak nahrávka vznikala a jaký repertoár jste pro ni vybral?
Připravované album je autoportrétem pěvce. Pěvce, kterým jsem dnes. Otevírá ho Claggartova árie z Billyho Budda. Je to role, která mému hlasu přirozeně sedí a v níž navíc zpívám ve svém rodném jazyce. Zásadní místo na albu má i Mefistofeles, protože to byla moje první hlavní role v Metropolitní opeře a znamenala zlom v mé kariéře.
Zajistil jsem si financování alba a ke spolupráci přizval dirigenta Constantina Orbeliana, který zajistil Kaunaský městský symfonický orchestr a sbor. S Roxanou Zegan jsme pak společně vytvořili vizuální podobu alba. Chtěl jsem, aby vinylovou desku, která z počinu vznikla, lidé mohli držet v rukou, prohlížet si ji a uchovat – aby byla vedle nahrávky také uměleckým dílem.
Vedete také mistrovské kurzy. Umíte si představit, že byste se jednou věnoval výuce naplno?
Přemýšlel jsem o tom, ale upřímně si nemyslím, že bych kdy učil na plný úvazek. Zpěvem žiju, je to neodmyslitelná součást toho, kým jsem. A když mám pracovat s jiným pěvcem, beru to velmi vážně. Když učím, potřebuji vědět, že můj student o mou pomoc opravdu stojí. Než na spolupráci kývnu, někdy váhám, protože chci poznat, jak vážně to myslí. Když mě pak někdo neposlouchá nebo nebere práci vážně, vadí mi to. Kdybych měl někdy v budoucnu vlastní pěveckou třídu, byl by to jen malý okruh lidí, kteří o pěveckou dráhu opravdu usilují a jsou ochotní jí opravdu hodně věnovat. Potřeboval bych si být jistý, že jim na té práci záleží stejně jako mně.
Věnujete se vedle opery i jiným žánrům? A je nějaký, který byste si chtěl víc vyzkoušet?
Mám moc rád jazz a mám s ním i jako zpěvák nějaké zkušenosti. Plánuji natočit jazzové album s pětičlennou kapelou a na tuhle zkušenost se moc těším. Své jazzové zpívání bych ale rozhodně nestavěl na roveň tomu klasickému.
Máte nějakého oblíbeného jazzového zpěváka?
Ano, mým vůbec nejoblíbenějším zpěvákem je Chet Baker. Už jen poslouchat jeho frázování je škola sama o sobě.
Vzpomínáte si na své první veřejné vystoupení?
Jako první si vybavuji, jak jsem zpíval krátká sóla v kostelním sboru. Kluků nás tam moc nebylo, a tak altová sóla často připadala mně. Nejživěji si pamatuji na to, jak jsem se bál! Člověk může být sebelépe připravený, ale jakmile všichni ostatní ztichnou a je slyšet jen jeho hlas, dostane pořádnou trému. Zároveň je v tom ale neuvěřitelná dávka příjemného adrenalinu. Ta směs strachu a vzrušení mě nadchla už tehdy a drží se mě dodnes.
Posloucháte hudbu i mimo práci? Co zajímavého jste slyšel v poslední době?
Hudbu poslouchám pořád. Skoro celý den mi někde něco hraje. Mám rád indie folk a rock, poslouchám The National nebo Fleet Foxes. A také Lanu Del Rey – jejího hlasu se nemůžu nabažit. Neposlouchám tedy hudbu jen kvůli tomu, že jsem hudebník. Provází mě každý den čistě proto, že mi dělá radost.
Od roku 2020 uvádíte The CVH Podcast, v němž sdílíte příběhy ze svého profesního života a vedete rozhovory s kolegy. Které z těchto rozhovorů vám nejvíce utkvěly v paměti a proč?
Nejraději mám jako hosty své blízké přátele, například Quinna Kelseyho nebo Jamie Barton. Jsou to lidé, se kterými si rád povídám i mimo práci a s nimiž často sdílím svůj život na cestách. Když pak přijdou do podcastu, vlastně jen zaznamenávám čas, který bychom spolu běžně trávili. Je to přirozené a ryzí. Právě proto mám tyto rozhovory nejraději.
Děkuji vám za rozhovor.
