Jen málo hudebních soutěží ve střední Evropě se může pochlubit šedesátiletou tradicí a současně mezinárodním renomé. Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech během své existence provázela začátky řady osobností světové operní scény. Mezi jejími laureáty a významnými účastníky najdeme například Editu Gruberovou, Gabrielu Beňačkovou, René Papeho, Kateřinu Kněžíkovou či Adama Plachetku. Dnes však nejsou pěvecké soutěže jen přehlídkou talentů. Nabízejí mladým umělcům možnost konfrontace s mezinárodním prostředím, navazování profesních kontaktů i první zkušenosti s nároky operního provozu. Jubilejní šedesátý ročník soutěže je proto příležitostí nejen k ohlédnutí za minulostí, ale také k otázkám, jakou roli mají pěvecké soutěže v 21. století a jak mohou reagovat na proměňující se operní svět. O těchto tématech jsme hovořili s ředitelkou soutěže Karolinou Hromádkovou.
Šedesát let existence je výjimečný milník. Co podle vás nejlépe vystihuje cestu, kterou Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka od svého vzniku urazila?
Šedesát let je dlouhá doba, během níž se proměnily generace pěvců, pedagogické přístupy a názory i celý operní svět. Když se dnes ohlížíme za historií soutěže, nejvíc mě těší, že se z ní stalo mezinárodně respektované místo, kde se setkávají mladí umělci z různých zemí a kultur.
Soutěž si dokázala uchovat svou identitu spojenou s Antonínem Dvořákem a českou hudební tradicí, a přitom zůstala otevřená světu. Právě toto spojení považuji za její velkou hodnotu.
Jako ředitelka vnímám šedesáté výročí nejen jako příležitost oslavit minulost, ale také jako závazek vůči budoucnosti. Nepatřím k lidem, kteří jsou rozhodnuti po svém nástupu do jakékoliv instituce či společnosti všechno měnit, protože to „umí lépe“. Vážím si práce svých předchůdců a chci na ni navázat. Ctím tradice, ale to neznamená, že je to něco, co můžeme pouze opatrovat. Musíme soutěži dávat nový obsah, aby měla význam i pro generaci, která právě vstupuje do profesionálního života.
Existuje nějaký moment z historie soutěže, který podle vás symbolizuje její smysl lépe než statistiky, ocenění nebo slavná jména?
Pro mě je velmi silným symbolem to, že vztah některých laureátů k soutěži nekončí jejich vlastním úspěchem. Naopak se k ní vracejí a pomáhají vytvářet podmínky pro další generaci pěvců.
Krásným příkladem je slovenská sopranistka Magdalena Hajóssyová, laureátka soutěže z roku 1966. Po desetiletích se soutěže stále účastní jako porotkyně a zároveň ji finančně podporuje tím, že dotuje první cenu v kategorii Operní naděje – muži. Podobně mě těší přístup Adama Plachetky, laureáta a držitele první ceny v kategorii Opera muži z roku 2004, který se sám nabídl, že cenu, kterou před lety sám získal, letos finančně podpoří.
Vnímám to jako něco mimořádně cenného. Tito umělci už dávno nemusí nic dokazovat ve vztahu k vlastní kariéře, přesto jim soutěž zůstala blízká a chtějí pomoci těm, kteří jsou dnes na začátku své cesty. V takových chvílích si uvědomuji, že soutěž není jen instituce, která předává ocenění. Může vytvářet vztahy, pocit sounáležitosti a odpovědnost vůči dalším generacím.
Právě takové příběhy pro mě vystihují její skutečný smysl. Úspěch se neměří jen tím, kam až někdejší laureáti ve své kariéře došli, ale také tím, zda se chtějí vracet a předávat něco dál.
Když se podíváte na seznam někdejších laureátů, mezi nimiž jsou například Edita Gruberová, René Pape, Gabriela Beňačková či manželská dvojice Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka, v čem vidíte největší přínos soutěže pro jejich další kariérní růst?
Jména takových osobností jsou pro soutěž velkou ctí. Zároveň si myslím, že je důležité nepřisuzovat soutěži zásluhy za celou kariéru umělců. Každý z nich si svou cestu vybudoval především vlastním talentem, prací, odhodláním a schopností využít příležitosti, které se mu otevřely.
Soutěž ale může být jedním z důležitých okamžiků na této cestě. Mladému pěvci umožňuje představit se mezinárodní odborné porotě, porovnat svou úroveň s ostatními a navázat kontakty, které by jinak získával obtížněji. Někdy může ocenění pomoci při prvních profesních krocích, jindy je důležitější samotná zkušenost a zpětná vazba.
Do budoucna bych chtěla, aby se nám dařilo tuto roli ještě posilovat. Jednou z cest, kterou hledám, je možnost zapojení Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka do Evropské asociace pěveckých soutěží. Takové členství by mohlo přispět k posílení mezinárodních vazeb a viditelnosti soutěže v odborném prostředí.
Je to ale také otázka finančních možností. Členský příspěvek představuje významnou položku, a proto musíme hledat cestu, jak takový krok uskutečnit odpovědně a dlouhodobě udržitelně.
Věřím, že právě rozvoj mezinárodní spolupráce je jedním ze směrů, kterými se soutěž může dále posouvat. Nejde jen o prestiž samotné instituce, ale především o to, jaké nové možnosti bychom díky takovým vazbám dokázali pro mladé pěvce vytvářet.
Jak chcete jubilejní ročník využít k tomu, aby se soutěž ještě výrazněji zapsala do mezinárodního operního prostředí?
Především bych si přála, aby šedesátý ročník nebyl jen oslavou minulosti, ale také impulsem pro další rozvoj soutěže. Jubileum nám dává příležitost znovu připomenout její jméno v mezinárodním hudebním prostředí a posílit vztahy s osobnostmi a institucemi, které mohou být pro mladé pěvce významné.
Velmi si vážím také záštit, které letošnímu jubilejnímu ročníku dodávají mimořádnou váhu. Jsou jimi záštity paní Evy Pavlové, manželky prezidenta republiky, hejtmana Karlovarského kraje Petra Kubise, primátorky Karlových Varů Andrey Pfeffer Ferklové a generálního ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala. Vnímám je nejen jako čestné gesto, ale také jako vyjádření důvěry a podpory, které jsou pro další rozvoj soutěže velmi důležité.
Významnou součástí letošního ročníku je slavnostní koncert, který propojí současnost soutěže s její historií prostřednictvím laureátů minulých let. Toto propojení považuji za velmi výmluvné: ukazuje, že soutěž má svůj příběh a že její význam nekončí posledním soutěžním kolem.
Do budoucna bych chtěla více rozvíjet mezinárodní kontakty a hledat možnosti, jak soutěž ještě pevněji propojit s profesionálním operním provozem. Prestiž se totiž nedá vytvořit jednou slavnostní událostí. Buduje se dlouhodobě kvalitou, důvěrou a konkrétními příležitostmi, které soutěž dokáže nabídnout.
Stejně důležité je pro mě upevňovat její postavení doma. Považuji za zásadní, aby Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka zůstala v Karlových Varech, s nimiž je spojena už šedesát let. Její mezinárodní význam podle mě není v rozporu s místními kořeny – právě naopak. Karlovy Vary jí dávají jedinečné zázemí a soutěž zase přináší městu významnou kulturní událost s mezinárodním dosahem.
V minulosti jste naznačila snahu o větší obměnu poroty. Jak by podle vás měla vypadat ideální mezinárodní porota pro pěveckou soutěž 21. století? Podařilo se vám udělat nějaké změny už pro letošní jubilejní ročník?
Považuji za důležité, aby porota spojovala zkušenost, mezinárodní rozhled a znalost současného operního provozu. Vedle respektovaných pěvců a pedagogů by v ní měli mít místo také odborníci, kteří se na každodenním fungování operních divadel přímo podílejí. Jejich pohledy se mohou vzájemně doplňovat a pomoci lépe rozpoznat nejen aktuální výkon, ale také potenciál mladého umělce.
V letošním jubilejním ročníku jsme udělali několik změn. Velkou radost mám z návratu pěvce Petera Dvorského do funkce předsedy poroty. Byl jejím původním předsedou, později se ze zdravotních důvodů nemohl soutěže účastnit a následně se vrátil jako porotce. Jsem velmi ráda, že vyhověl mému přání a znovu převzal předsednickou funkci.
Po roční přestávce se do poroty vrací také Antonio Carangelo z Itálie a její součástí bude opět Bojidar Nikolov z Bulharska. Novou osobností je dirigent a šéf opery Divadla F. X. Šaldy v Liberci Karol Kevický, jehož zkušenost z operního provozu považuji za cenný přínos.
Velmi mě těší také účast světového barytonisty Mariusze Kwiecieńa, který se zúčastní letošního finále a předá dvě zvláštní ceny. Přijal rovněž mé pozvání do poroty pro příští rok, což by pro soutěž bylo dalším důležitým krokem.
Do budoucna bych ráda porotu dále rozšiřovala o výrazné osobnosti z různých zemí. Zvláštní zájem mám o zastoupení německy mluvícího prostředí, které je pro operní svět mimořádně důležité. Některá jednání už mám v hledáčku, ale dokud nejsou uzavřená, nechci o nich předčasně mluvit.
Větší obměnu poroty tedy vnímám jako postupný proces. Nechci měnit její složení samoúčelně. Mým cílem je, aby se soutěž otevírala novým zkušenostem a kontaktům, přitom si ale uchovala odbornou úroveň, kontinuitu a respekt k tradici.
Operní svět se za posledních dvacet let výrazně proměnil. Jaké kvality dnes hledají divadla a agentury u mladých pěvců, které dříve nebyly tolik rozhodující?
Základem zůstává hlas, technika, muzikálnost a schopnost interpretovat hudební dílo. To se nemění. Proměňuje se však prostředí, ve kterém musí pěvec své kvality uplatnit.
Dnešní operní provoz klade velký důraz na komplexnost interpreta. Pěvec musí být schopen pracovat s režijním konceptem, zvládat pohybové a herecké nároky a rychle se orientovat v novém prostředí. Významná je také jazyková vybavenost, flexibilita a schopnost spolupracovat s lidmi různých profesí a kulturních zkušeností.
Mladí umělci navíc působí v mezinárodním prostředí, v němž je důležitá nejen umělecká úroveň, ale i profesionální komunikace a schopnost prezentovat vlastní práci. To všechno jsou dovednosti, které mohou jejich cestu usnadnit.
Zároveň bych nerada, aby se z pěvce stával především dobře fungující profesionál na úkor umělce. Sebeprezentace je důležitá, ale nemůže nahradit osobitost, hudební inteligenci a poctivou práci na budování hlasové techniky. Právě tyto hodnoty podle mě zůstávají rozhodující.
Do jaké míry by měla soutěž reagovat na rostoucí důraz na hereckou stránku operního výkonu, pohybovou připravenost a celkovou jevištní osobnost interpreta?
Měla by na tento vývoj reagovat, protože opera je dramatické umění, v němž se hudba a jevištní jednání vzájemně doplňují. Zároveň si myslím, že je potřeba zachovat jasnou identitu pěvecké soutěže. Jejím základem musí zůstat kvalita hlasu, technika a hudební interpretace.
Jevištní osobnost přitom neznamená, že musí být každý pěvec od začátku výrazným hercem nebo že musí zaujmout efektním pohybem. Důležitější je schopnost sdělovat, pracovat s textem, rozumět dramatické situaci a postupně rozvíjet vlastní interpretační osobnost.
Soutěž by měla rozpoznat nejen to, co už mladý umělec umí, ale také jeho předpoklady pro další růst. Někteří pěvci přicházejí s velkou jevištní zkušeností, jiní mají především mimořádný hlasový potenciál. Myslím, že právě schopnost vnímat tyto rozdíly je důležitá pro spravedlivé a citlivé hodnocení.
Soutěž si dlouhodobě zakládá na interpretaci díla Antonína Dvořáka. Máte pocit, že zahraniční pěvci dnes českému repertoáru rozumějí více než dříve?
Dnešní pěvci mají mnohem širší přístup k nahrávkám, notovým materiálům i interpretačním vzorům. To jim samozřejmě umožňuje seznamovat se s českým repertoárem snadněji než v době, kdy byly možnosti studia omezenější. Samotná dostupnost materiálů ale ještě neznamená skutečné porozumění.
U českých písní je velmi důležitý jazyk, jeho přirozený rytmus, přízvuk a propojení slova s hudební frází. Zahraniční pěvec může mít krásný hlas a výbornou techniku, ale potřebuje také pochopit, co je pro českou interpretaci specifické.
Dvořákova hudba má přitom schopnost oslovovat posluchače napříč kulturami. V tom vidím její velkou sílu. Naším úkolem není pouze vyžadovat, aby soutěžící zazpívali český repertoár, ale pomáhat jim objevovat jeho výraz a obsah.
Byla bych ráda, kdyby si zahraniční účastníci odváželi z Karlových Varů nejen zkušenost s českou hudbou, ale také chuť se k ní vracet. Právě tak může soutěž přispívat k tomu, aby Dvořákovo dílo žilo i v dalších hudebních kulturách.
Jak se daří udržovat rovnováhu mezi tradicí soutěže a potřebou přicházet s novými impulsy, aby byla atraktivní pro nastupující generaci umělců?
Tradice je pro nás oporou, nikoli důvodem k nehybnosti. Soutěž má jasnou identitu spojenou s Antonínem Dvořákem, českým hudebním prostředím a dlouholetou mezinárodní zkušeností. To jsou hodnoty, kterých bychom se neměli vzdávat. Současně ale musíme přemýšlet, co potřebují dnešní mladí umělci a jak se mění svět, do kterého vstupují.
Nejde o to přidávat novinky jen proto, abychom působili moderně. Každá změna by měla mít smysl a přinášet skutečný užitek. Může jít o rozvoj mezinárodních kontaktů, nové možnosti spolupráce nebo promyšlenější podporu soutěžících i po skončení soutěže.
Za velmi důležitou považuji také spolupráci s institucemi, které nám pomáhají soutěž udržovat a rozvíjet. Podpora Karlovarského kraje, města Karlovy Vary a Ministerstva kultury České republiky je pro nás zásadní a velmi si jí vážíme, stejně jako podpory operních domů, orchestrů a festivalů.
Za důležité považuji také naslouchat zkušenostem samotných účastníků a odborníků, kteří s nimi pracují. Soutěž by měla být živým organismem, který se vyvíjí, ale neztrácí vlastní charakter.
Může být dnes pěvecká soutěž ještě skutečným odrazovým můstkem ke světové kariéře, nebo její role spočívá spíše v navazování profesních kontaktů a získávání zkušeností?
Myslím, že může být obojím, ale bylo by nepoctivé slibovat, že úspěch v jakékoliv soutěži automaticky znamená začátek světové kariéry. Umělecká dráha vzniká postupně a závisí na mnoha faktorech: na talentu, práci, vhodném repertoáru, profesních příležitostech i schopnosti správně se rozhodovat.
Soutěž může být důležitým místem prvního setkání s lidmi, kteří mají možnost mladému pěvci otevřít další dveře. Může mu přinést kontakt, který by jinak získával obtížně, nebo zkušenost, jež mu pomůže lépe se orientovat v profesionálním prostředí.
Stejně důležitá je ale zkušenost samotná. Mladý pěvec se učí zvládat trému, připravit repertoár v daných podmínkách a obstát před odborným publikem. A i když nezíská cenu, může odjíždět s novým poznáním a jasnější představou o tom, kam chce směřovat.
Přála bych si, aby naše soutěž nebyla vnímána pouze jako místo, kde se rozhoduje o vítězích. Její význam by měl spočívat i v tom, že mladým lidem pomáhá připravit se na další etapu jejich profesního života.
Jaké změny pozorujete u mladé pěvecké generace? Přicházejí soutěžící dnes lépe technicky připraveni, nebo naopak řeší jiné výzvy než jejich předchůdci?
Setkáváme se s velmi různorodou generací a nerada bych ji hodnotila jednoduchým srovnáním s předchůdci. Někteří mladí pěvci přicházejí s mimořádně dobrou technickou přípravou, jiní mají velkou muzikálnost a osobitost, ale potřebují ještě čas, aby svůj hlas plně rozvinuli.
Dnešní generace má obrovské množství možností. Mladí lidé mohou sledovat špičkové interprety z celého světa a rychle získávat informace. Současně ale mohou čelit tlaku na rychlý úspěch a porovnávání s ostatními. Někdy je obtížné rozlišit mezi tím, co je pro jejich hlas přirozené, a tím, co by chtěli dokázat co nejdříve.
Pěvecký vývoj potřebuje čas. Hlas se nedá uspěchat a každý pěvec má vlastní dispozice i tempo zrání. Proto považuji za důležité, aby odborné hodnocení dokázalo rozpoznat nejen momentální výkon, ale také předpoklady pro další rozvoj.
Pro mladého člověka může být cennější realistická zpětná vazba než okamžitý úspěch, který by neodpovídal jeho skutečné připravenosti. I to je podle mě součást odpovědnosti, kterou vůči soutěžícím máme.
V rozhovorech často zaznívá otázka budoucnosti opery. Jste po zkušenostech se stovkami mladých pěvců optimistkou? Co vám dává největší naději?
Ano, jsem optimistka, i když si uvědomuji, že opera stojí před řadou výzev. Mění se divácké návyky, ekonomické podmínky kulturních institucí i způsob, jakým mladí lidé přicházejí do kontaktu s klasickou hudbou. Bylo by naivní tyto změny přehlížet.
Největší naději mi dávají samotní mladí pěvci. Jejich talent, pracovitost a ochota věnovat se oboru, který vyžaduje dlouhou a náročnou přípravu, jsou pro mě důkazem, že opera má stále co nabídnout. Když vidím, s jakým zaujetím mladí lidé hledají vlastní umělecký výraz, nemám pocit, že by tento obor ztrácel svou přitažlivost.
Zároveň si myslím, že budoucnost opery závisí také na nás, kteří vytváříme podmínky pro její rozvoj. Nestačí očekávat, že mladá generace převezme tradici tak, jak jsme ji znali. Musíme jí umožnit, aby ji rozvíjela po svém, a přitom neztratila její podstatu.
Jubilejní ročník doprovodí galakoncert s laureáty minulých let. Jaké emoce ve vás vyvolává setkání s umělci, kteří soutěží prošli a dnes patří mezi respektované osobnosti operního světa?
Je to pro mě především radost, ale také určitá pokora. Když se setkáváme s umělci, kteří soutěží prošli a dnes mají za sebou významnou kariéru, uvědomujeme si, kolik práce, rozhodování a zkušeností se skrývá za jejich současným postavením.
Jubilejní koncert má navíc zvláštní symboliku. Setkávají se na něm různé generace a soutěž se na chvíli ukazuje nejen jako současná událost, ale jako živý příběh, který se píše už šest desetiletí.
Pro mě jako ředitelku je to také příležitost poděkovat všem, kteří soutěž v minulosti budovali a posouvali dál. Současně je to závazek vůči těm, kteří přijíždějí letos a kteří budou její budoucnost teprve vytvářet.
Vedle slavnostního koncertu považuji za mimořádně důležitou také spolupráci s Karlovarským symfonickým orchestrem. Finále pěvecké soutěže za doprovodu symfonického orchestru není v mezinárodním soutěžním prostředí samozřejmostí. Pro mladé pěvce je to cenná příležitost vyzkoušet si práci s orchestrem a zažít situaci, která se blíží skutečnému profesionálnímu opernímu provozu. Zároveň to klade vysoké nároky na organizaci, přípravu i vzájemnou spolupráci všech zúčastněných.
Přála bych si, aby jubilejní koncert byl především oslavou kontinuity a lidí, kteří jsou se soutěží spojeni napříč generacemi.
Karlovy Vary jsou se soutěží neoddělitelně spjaty. Jak byste popsala význam tohoto města pro atmosféru a identitu celé soutěže?
Karlovy Vary nejsou jen místem, kde se soutěž koná. Jejich charakter, kulturní tradice a mezinárodní atmosféra jsou přirozenou součástí identity celé akce. Po šedesáti letech už nejde pouze o místo konání, ale o dlouhodobé spojení, které má svou historii, tradici a význam pro město i pro samotnou soutěž.
Pro soutěžící je důležité, že během několika dnů nesdílejí pouze soutěžní povinnosti, ale také společný prostor, ve kterém se mohou poznávat, vyměňovat si zkušenosti a navazovat přátelství. Vznikají zde vztahy, které mohou pokračovat i dlouho po skončení soutěže. Město tak pro ně není jen kulisou, ale součástí osobní vzpomínky na důležitou etapu jejich profesního života.
Velmi si vážím toho, že vedení města Karlovy Vary i Karlovarského kraje význam soutěže vnímají a podporují její další existenci. Tato podpora pro nás není jen praktickou pomocí, ale také důležitým signálem, že soutěž má v regionu své místo a že její mezinárodní kulturní přínos má smysl. Jsem vděčná za zájem primátorky Andrey Pfeffer Ferklové i hejtmana Petra Kubise a za jejich podporu jubilejního ročníku.
Mým přáním je, aby soutěž zůstala v Karlových Varech i v budoucnu. Vím, že takové spojení nelze považovat za samozřejmé. Je třeba o ně pečovat, rozvíjet spolupráci a společně hledat cesty, jak zajistit její dlouhodobou udržitelnost. Chtěla bych, aby soutěž byla pro město nejen prestižní mezinárodní událostí, ale také důležitou součástí jeho kulturního života.
Karlovy Vary mají díky soutěži možnost každoročně přivítat mladé umělce z různých zemí, odborníky i příznivce opery. Soutěž naopak získává zázemí města s mimořádnou atmosférou a dlouhou kulturní tradicí. Právě toto vzájemné propojení považuji za hodnotu, kterou bychom měli chránit a dál rozvíjet.
Když si představíte Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka při jejím 70. ročníku, jak byste si přála, aby o ní operní svět mluvil?
Přála bych si, aby se o ní mluvilo jako o soutěži, která má pevné kořeny, ale dokáže se vyvíjet. Jako o místě, kde se respektuje pěvecké řemeslo, kde se talent posuzuje s odborností a citlivostí a kde mladí umělci nejsou vnímáni pouze jako soutěžící, ale jako budoucí kolegové v hudebním světě.
Byla bych ráda, kdyby se nám podařilo ještě více posílit její mezinárodní postavení, rozšířit spolupráci s operními institucemi a vytvořit nové možnosti, jak mladým pěvcům pomáhat i po skončení soutěže. Důležitá je pro mě také postupná obměna odborného zázemí, aby soutěž dokázala reagovat na vývoj operního prostředí a zároveň si uchovala kontinuitu.
Největší radost bych ale měla, kdyby se i za deset let vraceli do Karlových Varů někdejší soutěžící, dnes už jako etablovaní umělci, a cítili, že k tomuto místu stále patří. A kdyby noví účastníci přijížděli s vědomím, že je zde čeká nejen soutěžní výkon, ale také zkušenost, která může ovlivnit jejich další cestu.
To by pro mě byl důkaz, že jsme tradici nejen uchovali, ale dokázali ji předat dál jako něco živého, otevřeného a potřebného.
Děkuji vám za rozhovor.
