Výroční večer od počátku působil spíš jako setkání přátel než reprezentativní jubilejní ceremonie. Jednotlivé části programu rámovaly francouzské šansony, které celé oslavě dodávaly lehkost a téměř kavárenský půvab. Právě hudební vstupy patřily k nejpříjemnějším momentům večera – jako by na chvíli zpomalily proud vzpomínek a dovolily jednotlivým etapám desetileté historie volněji doznít.
Vzpomínalo se především na lidi. Kukuczková se Svobodou děkovali pedagogům, režisérům, spolupracovníkům, divadlům i dalším osobnostem, které stály u jednotlivých etap jejich tvorby. A právě tento moment možná nejlépe ukázal, jak zavádějící může být představa nezávislého souboru jako uzavřeného tvůrčího dua. Za Kozlem ve fraku se během deseti let vytvořila rozsáhlá síť vztahů, bez nichž by se studentský projekt jen těžko proměnil v profesionální těleso s vlastní kontinuitou.
Samotná historie souboru ostatně začala už na Katedře pantomimy HAMU (jak se tehdy jmenovala dnešní Katedra nonverbálního divadla), kde vznikly první Absurditky. Od té doby se jeho tvorba postupně rozkročila mezi klasickou pantomimu, klaunérii, fyzické divadlo i formy, které už čistou nonverbalitu dávno překračují. Právě pestrost výrazových prostředků se během večera ukázala jako jedna z nejvýraznějších konstant jejich práce. Kozel ve fraku se neupíná k představě mima uzavřeného ve světě bílého líčení a imaginární stěny, ale hledá způsoby, jak žánr udržet živý a otevřený současnému publiku.
Deset let vlastní tvorby se ovšem do jednoho večera vměstnává jen obtížně. Pokus zachytit kariéru v deseti slovech a deseti fotografiích se postupně rozrostl v obsáhlou kroniku plnou dalších jmen, historek a odboček. Pro dlouholeté přátele a spolupracovníky měly jednotlivé vzpomínky nepochybně osobní hodnotu, běžný divák však mohl v téměř dvouhodinovém retrospektivním bloku místy pocítit informační přesycení. Možná právě desetiletá historie ukazuje, že některé věci už není třeba převyprávět úplně celé – stačí je nechat problesknout.
O poznání živější podobu získalo bilancování ve chvíli, kdy se soubor vrátil přímo ke své tvorbě. Jednotlivé tituly představil prostřednictvím krátkých ukázek, v nichž se během několika minut otevřel široký rozsah jeho poetiky – od klasických mimických principů přes grotesku a klaunérii až po práci s hlasem či edukativnější formáty. Tam, kde fotografie připomínaly minulost především slovem, ukázky dokázaly mnohem bezprostředněji připomenout, proč se Kozel ve fraku během deseti let udržel na české nonverbální scéně.
Výroční večer ale nezůstal jen u minulosti. Jeho přirozeným vyústěním se stala pozvánka na připravovanou inscenace Léčba dynamitem, na níž soubor spolupracuje s francouzským režisérem Lionelem Ménardem. Nový projekt, který má premiéru 5. listopadu 2026, kde jinde neý v Divadle BRAVO!, má propojit pantomimu s groteskou, maskou, objektovým i černým divadlem a zároveň se znovu vrátit k čistší nonverbalitě. Po dlouhém ohlížení tak přišel moment, kdy se pozornost konečně obrátila dopředu.
Právě v tom spočíval nejzajímavější rozměr celého zářijového bilancování. Desetileté výročí se nestalo uzavřením jedné kapitoly, ale spíš příležitostí podívat se, co všechno už soubor stačil vyzkoušet a které cesty ho stále lákají. Videopřání od spolupracovníků, připomenutí repertoáru i následná neformální diskuse pak večer postupně rozpustily do podoby setkání komunity, která kolem Kozla ve fraku během let vznikla.
Možná právě tam bylo výročí nejpřesnější. Ne v deseti slovech ani deseti fotografiích, ale v množství lidí, příběhů a tvůrčích setkání, která se během jednoho večera znovu potkala na jednom místě. A pokud má deset let Kozla ve fraku něco společného, pak nejspíš právě neochotu zůstat stát na místě. Frak může být tentokrát na chvíli odložený, další pohyb už je ale připravený.
Kozel ve fraku – výroční večer k 10 letům souboru
24. září 2026, 18:00
Sál Vilemína, Kavárna Anežka, Anežský klášter, Praha
Účinkující: Anna Kukuczková, Vojtěch Svoboda
