Za Lucase Sternatha zackočil klavírista Bruce Liu
Druhým naplánovaným koncertem Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného mělo být vystoupení mladého rakouského klavíristy Lucase Sternatha, které však bylo z důvodu zdravotní indispozice umělce zrušené. Jako náhradu získali pořadatelé vystoupení kanadsko-čínského klavíristy Bruce Liu, vítěze osmnácté Chopinovy soutěže ve Varšavě z roku 2021.
Sám jsem toto prestižní klání poměrně detailně sledoval, Liu byl všeobecně hodnocen jako komplexní pianista bez jakýchkoli nedostatků, jeho hra nebyla nijak euforická, nicméně všemi porotci byl hodnocen velmi kladně – když se vytvořil průměr názorů poroty, vyšel Liu jako vítěz. Z mnoha stran mu bylo vyčítáno, že jako osobnost a individualita je méně výrazný a zajímavý než jeho konkurenti, u nichž se porota vždy rozdělila na nadšenou část a na ty, kteří jejich osobitost přijímali negativně. Závěrečné hodnocení poroty trvalo déle než pět hodin, tedy nemohlo jít o prosté sčítání bodů jednotlivých porotců. Co se za zavřenými dveřmi dělo, ví jen ti, kteří tam seděli. Jisté je však, že všichni finalisté mají aktivní a úspěšnou koncertní kariéru. Velmi diskutovaným momentem bylo zjištění, že tři členové poroty byli zároveň pedagogové, u kterých Liu studoval.
Toť trochu historie na úvod. Jistotou je, že neexistuje žádný vítěz Chopinovy soutěže, který by světovou kariéru neudělal. Tak je to i v případě Bruce Liu. Je zván na prestižní koncertní pódia a vystupuje s renomovanými orchestry a dirigenty. Jeho pražský debut byl proto očekáván s velkým zájmem, o čemž svědčily i velmi rychle vyprodané vstupenky.
V Ligetiho Etudě vytryskl gejzír hudby
Na pódium pražského Rudolfina vstoupil mladý, štíhlý a vlastně velmi nenápadný muž – ani se neusmíval, ani se nemračil, formálně se publiku uklonil, sednul si na sedačku s opěradlem, odložil kapesníček a hned začal hrát. Publikum se ani nestihlo pohodlně usadit a již poslouchalo úvodní skladbu večera, Etudu č. 4 György Ligetiho s názvem Fanfares. Ligetiho Etudy jsou díla geniální, užívající množství moderních kompozičních prvků jak výrazových, tak technických. Jejich pianistická náročnost je mimořádná. Liu hrál tuto kompozici s naprostou lehkostí, většinou se i v těch nejrychlejších tempech pohyboval v nehratelně nízkých dynamických hladinách, kde občas vytrysknul gejzír hudby v dynamice vyšší.
Kdyby Liu tímto své vystoupení ukončil, šel bych domů šťasten, že jsem slyšel umělce mimořádných pianistických kvalit. Leč Liu po doznění ani nesundal ruce z klaviatury a pokračoval dalším číslem programu v podobě Beethovenovy notoricky známé Sonáty quasi una fantasia cis moll, op. 27 č. 2, mezi milovníky známé pod názvem Mondscheinsonate. Pro mě bylo takové spojení dvou zcela odlišných skladeb malým šokem a chvíli mi trvalo, než jsem se na jiný styl hudby přeorientoval. První část sonáty byla provedena v krásných nízkých dynamických hladinách, trioly pravé ruky hezky plynuly, drobná zvolnění na konci frází byla muzikální, jediným nedostatkem byla téměř pravidelná hra basové oktávové linie před hudebním materiálem ruky pravé. Je to takové staroromantické klišé, které používala i má babička, když na svém vídeňském klavíru hrávala vánoční koledy. Důvod byl prostý – dříve zahraný bas pomohl lépe vytvořit po následném zaznění diskantu alikvotní tóny.
Takto se v dávné minulosti skutečně hrávalo, dnes díky akustické a zvukové dokonalosti moderních nástrojů nic takového potřebné není. Občas ale i velcí mistři zavzpomínají a tento dobový prvek s úspěchem jednou, dvakrát během koncertu s úspěchem použijí. V případě Liu to byl pro mě prvek mírně rušivý, nicméně převládla klidová atmosféra, kterou umělec vytvořil. Ve druhé části předvedl pár drobných harmonických vynálezů, které však hudbě samotné ničím nepomohly ani neuškodily. Artikulačně bylo Allegretto vzorné. Závěrečnou část Presto pojal Liu skutečně virtuózně, tempo bylo nejvyšší možné hratelné. Jeho prstová technika je obdivuhodná – několikeré zvolnění temp v klidových částech bylo zbytečně přehnané, ale celkový dojem byl přesvědčivý a velmi pozitivní.
Dokonalá virtuozita působila místy nepatřičně
Po Beethovenovi následovaly v rychlém sledu Nokturna cis moll a Des dur, op. 27 Fryderyka Chopina, díla posluchačsky vděčná a interpretačně nesložitá. Umělec k oběma dílům přistoupil značně individualisticky, jeho zvukový profil se pohyboval od piana přes pianissimo až k místům, kde nebylo téměř nic slyšet. Možná chtěl dosáhnout co největší subtilnosti a jemnosti, hodně často si však pomáhal užitím levého pedálu a výrazně tak snížil barevnost zvuku nástroje. Mnoho prvků jak agogických, tak tempových mi přišlo jaksi samoúčelných, nepřirozených a jakoby vykonstruovaných a já jsem se nedokázal přinutit, abych to obdivoval.
Před přestávkou zazněla skladba Maurice Ravela Alborada del gracioso z cyklu Miroirs, v češtině Zrcadla. Liu pojal tuto kompozici bytostně virtuózně, jeho metrika, pregnantnost a přesnost hry byly neuvěřitelné, také zvolené tempo bylo extrémní. Byla to virtuozita té nejvyšší úrovně, jakou si ani neumíme představit, navíc dosahovaná s absolutní lehkostí a samozřejmostí. Bohužel na nesprávném místě. Gracioso znamená v italštině půvabný, roztomilý, hravý. Hned jsem si vybavil mistrovskou interpretaci legendárního Arthura Rubinsteina, kde je toto gracioso všudypřítomné a skladba tak má naprosto šarmantní a okouzlující vyznění.
Nad výkonem virtuóza padala brada
Po přestávce uvedl Liu miniaturu Clauda Debussyho Reverie. Vše provedl v krásném, barevném tónu, opět v nízkých dynamických hladinách, bylo to milé. Opět se však opakovalo to samé jako v první polovině programu – po doznění Liu ihned pokračoval dalším titulem, Beethovenovou Sonátou C dur, op. 53, známou pod titulem Valdštejnská. Jím zvolené tempo se snad ani nedá označit Allegro con brio – rychle s jiskrou, elánem – tempo bylo prostě nejrychlejší, jaké si umíme představit. Dlužno podotknout, že všechna technická úskalí byla zvládnuta opět s naprostou samozřejmostí a lehkostí, umělec byl schopen v částech vedlejšího tématu výrazně zvolnit a dopřát mu více času a klidu, problémem pak byl vždy návrat do tempa původního.
Provedení první věty bylo v triolovém pohybu tak rychlé, že postrádalo potřebnou naléhavost, velikost a přesvědčivost. Nicméně klavíristické zvládnutí bylo záviděníhodné. Několik ozvláštňujících prvků agogických a harmonických se mi zdálo zbytečně prvoplánově a spekulativně užitých a vlastně zbytečných. Druhá část byla oproti té první velmi pomalá a tento tempový a náladový kontrast jsem velmi ocenil. Závěrečné rondo označené Allegretto moderato (mírně rychle), pojal Liu opět velmi hbitě. Musím vyzdvihnout jeho tónové kvality v nízkých dynamických hladinách, naopak u dynamicky exponovaných partií dosahoval energicky přesvědčivého charakteru. Závěrečné Prestissimo (co nejrychleji), muselo vyrazit dech i těm nejzarytějším entusiastům a milovníkům rychlé hry. Bylo to precizní a zvukově dokonalé a tak rychlé, že takové tempo zkrátka nejde na metronomu najít. Když se Liu dostal k velmi obávanému oktávovému místu, zahrál tyto stupnice s nenucenou lehkostí v glissandech, při kterých asi nejen mě spadla brada. Nevím, jak to dělá.
Po závažném Beethovenovi by se zdálo, že jak interpret, tak zejména publikum bude potřebovat chvíli oddechu. Ten nám však Bruce Liu neposkytl. Odešel, hned se vrátil a pokračoval dále, jako by za hodinu potřeboval stihnout odlet z letiště Václava Havla. Naštěstí drobná kompozice Federica Mompou Au clair de la lune je poeticky a barevně laděná, nemá žádné vyšší posluchačské ani interpretační nároky. Ihned bezprostředně následovala další drobná skladba El Puerto ze suity Iberia Isaaca Albénize, opět hodící se spíše jako přídavkové číslo.
Bruce Liu předvedl pianistiku, která se nebude jen tak opakovat
Než jsme se nadáli, začala oslnivá Lisztova Španělská rapsodie. To, co Bruce Liu pianisticky předvedl, se vymyká všemu představitelnému. Pro klavíristy nepochopitelné, pro normální posluchače super efektní a přesvědčivé. Je pravda, že španělský kolorit obou částí by si nejen Španělé představovali úplně jinak, ale v kontextu této vrcholné pianistiky to asi není důležité. Poetické a klidové partie byly jiné, než jak je známe, ohromující byly ty části, kde bylo možné uplatnit rychlou a lehkou techniku. Části dynamicky exponované byly však tak rychlé, že vždy postrádaly potřebnou grandióznost, velkolepost. Byla to trochu škoda, vždyť v polovičním tempu dosahovali Emil Gilels či Lazar Berman absolutní velkoleposti. S výjimkou Ignaze Friedmanna jsem Lisztovu Španělskou rapsodii nikoho takto rychle hrát neslyšel. Nadšená reakce publika byla spontánní, logická a zasloužená. Slyšeli jsme něco, co se nebude opakovat moc často.
Následovaly tři přídavky, opět v maximálně možně rychlém sledu, v podobě Chopinových Etud As dur, op. 25 č. 1 a Ges dur, op. 10 č. 5, z nichž ta druhá zazněla v jakémsi zrychleném tempu – takto jsem si v dětství hrával s gramodeskami, kdy jsem měnil otáčky u gramofonu ze 33 na 78 a poslouchal skladby karikaturně zrychlené. Zde jsem si to vyslechl v reálné podobě, v takovém tempu hravý a vtipný charakter této etudy neměl vůbec žádný prostor. Koncert Bruce Liu zakončil efektním provedením Etudy č. 6 Philipa Glasse.
Tímto jsem uzavřel recenzi koncertu Bruce Liu, ale rád bych ještě napsal své vlastní pocity. Vše, co jsem výše napsal má mou co možná největší objektivitu, ale rád bych doplnil ještě svůj čistě osobní, připouštím, možná nesprávný názor. Vždy respektuji a uznávám každého umělce, který vystoupí na koncertě před publikum a hledám to pozitivní a dobré, jsem šťastný, že to v drtivé většině případů nacházím. Snažím se být jako každý jiný normální posluchač a hudbu s umělci prožívat. V případě pianisticky fenomenálně nadaného Bruce Liu opět zachovávám obdiv a úctu, leč jako běžný návštěvník koncertu jsem odcházel neuspokojen. Nemohu za to, vždy očekávám silný emocionální zážitek a ten se dnes vůbec nedostavil.
Nedokázal jsem najít žádné jeho vlastní emoce, ani ty určené pro publikum, které má každý umělec na pódiu směrem k nám vysílat. Jakási uniformita a nezúčastněnost Bruce Liu mě po celý večer trápily. Může být unaven, nebo zkrátka hledá svou novou tvář. V mnoha případech se interpretačně snaží nabídnout jakési novinky, zvláštnosti, snad aby byla jeho hra zajímavější, ale je to jaksi umělé a vykalkulované. K mé náladě nepřispěl ani hektický způsob, jakým lepil všechny skladby za sebe – mohl by cítit, nebo alespoň vědět, že hudba potřebuje na prožitek u publika svůj čas. Vlastně jsem vůbec neměl pocit, že by Bruce Liu seděl na pódiu a vnímal publikum, snad tam byl možná jen proto, aby dosáhl uznání, ale nikoli uspokojení posluchačů. Věřím, že umělec sám najde v budoucnu jinou cestu než tuto, z mého pohledu slepou uličku.
