Jak vnímáš souvislost mezi odloženou premiérou a konceptem kintsugi? (Jde o tradiční japonské umění, kdy se rozbitý předmět znovu opraví a prasklina je schválně zvýrazněná.)
Všichni nám říkali, ať nejsme smutní, že je to tematické a je to tak. Rozbili jsme se a zase se slepili.
Jaké dopady má taková prasklina na inscenaci?
Velké. V první řadě je nejdůležitější samozřejmě zdraví. Mám starost o své tanečníky a záleželo mi na tom, aby byla Francesca (Francesca Amante se před premiérou zranila, pozn. red.) v pořádku. Takže jsou tu otázky zdravotní, finanční, existenciální… Musíme také naplňovat určité ukazatele pro ministerstvo, splnit závazky vůči smlouvám a grantům a přišli jsme o několik představení, která nejde nahradit. Nevěděli jsme, jak se situace bude vyvíjet, takže jsme začali za Francescu hledat náhradu, což je z lidského hlediska velmi těžké. Víš, že tanečník má bolesti, nemůže chodit a ty za něj hledáš náhradu… Na druhou stranu není jednoduché narychlo najít někoho, kdo by to nazkoušel, ale s vidinou toho, že jde o plán B a možná to ani nebude hrát. Je to nevděčná role. Byl to takový psychologický test, jak to všechno zvládnout a nezbláznit se z toho. Byl to stres a teď konečně po premiéře přišla obrovská úleva.
Má to vliv na výslednou podobu inscenace?
Myslím, že se nezměnila.
V konceptu kintsugi je na předmětu zvýrazněná zlatá linka. Co je ta linka ve vaší inscenaci?
Řekl bych, že hudba. Provází nás všemi možnými emocemi, různou dynamikou.
Opravdu jde o náhodné skladby, které nebyly vybrané za účelem konkrétního představení?
Celé představení začalo právě tou hudbou. Během posledních asi čtyř let jsem si ukládal tracky, které na mě nějak zapůsobily, a pak jsem je zkusil dát dohromady. Z uměleckého hlediska jsem z toho měl nejdřív trošku obavy. Měl jsem pocit, že bych měl jako choreograf použít pro inscenaci nějakou komplexnější hudbu. Musel jsem v sobě najít odvahu ji použít.
Jak se ti povedlo ji najít?
Říkal jsem si: OK, je to tvoje oblíbená hudba, to ale neznamená, že se bude líbit i ostatním. Můžu vymyslet nějaké jiné, hluboké dílo. Jenže právě tohle je hudba, co mě nutí tancovat, tvořit, která mi dělá radost, při které něco cítím. Z toho by tvorba měla vycházet.
Myslíš, že je to i věkem, že je jednodušší stát si za svým?
Pochybnosti naopak narůstají. Když je ti osmnáct, žádné nemáš. Jsi mistr světa, vystupuješ, jezdíš po světě, všechno funguje… Jak stárneš, začne ti v hlavě šrotovat, co budu dělat za dvacet let, půjde to ještě a bude mě to pořád bavit? Tenhle playlist mi dal chuť tvořit.
Jak pak na hudbu vznikala choreografie?
Vezmu to trochu oklikou… Jako soubor se scházíme na zkoušení, kdy je každá minuta drahá, protože máš pocit, že to do premiéry nemůžeš stihnout, nebo den dva před představením, odehrajeme a pak se zase nevidíme. Mrzelo mě, že se nescházíme jen tak, abychom improvizovali, experimentovali, zkoušeli nové věci… A tak jsem nám takový čas vyhradil a pouštěl jsem při tom tuhle hudbu. Snažil jsem se propojit to, co slyším a co při tom cítím, s tím, co bych pak chtěl vidět v pohybu.
K té hudbě máš osobní vztah, máš ji prožitou, tanečníci ji ale vnímají třeba jinak. Jak s tím pracuješ? Držíš svoji představu, anebo přijímáš i jejich podněty?
Na premiéře jsem si říkal, jaké mám štěstí na tanečníky, že se mnou jdou tuto cestu. Zkoušíme a já třeba cítím, že mi něco nesedí. Když se mě ale zeptají co, proč, nejsem schopný konkrétně odpovědět. A oni se mnou mají trpělivost a zkusí to znovu, jinak. Jednou mi třeba řekli: dej nám tři dny, my to tom budeme pracovat, a když se ti to pořád nebude zdát, nachoreografujeme to podle tebe. Pak mi to ukázali, a líp bych to nesestavil. Je tam šest lidí, každý je jiný a chci, aby byl každý za sebe. Zároveň se musejí vnímat, doplňovat se, aby vytvořili společný obraz. Pracovní proces byl pro nás tentokrát opravdu zajímavý, jiný a založený na vzájemné důvěře. Přistupuji k tomu s velkou pokorou.
Kde se pak vzalo kintsugi?
Moje dcera žije v Japonsku a bavili jsme se o tom. Je to krásný koncept. Jedna úroveň je, že složíš dohromady rozbitý předmět a prasklinu zvýrazníš linkou. Pak ale můžeš k sobě složit i části, které k sobě původně nepatří. Já jsem měl těchto jedenáct tracků, každý je jiný a zajímalo mě složit je dohromady. Nechtěl jsem se na jevišti zaobírat šrámy na duši a jak se s nimi vyrovnávat. Šlo mi spíš o celkovou náladu.
Vždycky mě zajímá, když má inscenace nějaké konkrétní téma, jak se potom projeví v pohybu. V tomto případě ale tedy rozhodovala hlavně hudba.
Z pohybového hlediska jsem chtěl, aby to byla hodně fyzická, tělesná choreografie. Proto mají tanečníci upnuté, tělové kostýmy, ve kterých je vidět každý sval. Zkoumali jsme jiné pohybové kvality, než se kterými jsme doteď pracovali. Nebylo to vždycky příjemné, nechali jsme tělo jít proti jeho přirozenosti, pak jsme ale hledali flow a harmonii i v těchto výrazech.
Máš zkušenosti i s japonskými technikami pohybu. Objevují se tam?
Přímo ne. Japonský vliv se možná projevuje filozoficky. Třeba v disciplíně. Když se Japonci něčemu věnují, tak na 200 %. V případě techniky jsem chtěl, abychom pohyby dělali opravdu naplno – udržet rozsah, výšku, hloubku pohybu. Roli hrál i každý pohled a výraz tváře – co jím chceme divákům říct, co jím říkám svému tanečnímu partnerovi? A také mi šlo o proměnlivost. Aby jeden track nebyl třeba jedno sólo, ale aby choreografie nějak začala a jinak skončila. Nikdy se neděje jen jedna věc, ale všechno možné najednou. To je skutečný život.
Kintsugi je o tom přijmout nedokonalost. Jak to máš jako umělec?
Snažím se své šrámy neodmítat nebo nedělat, že nejsou, ale brát je tak, že tvoří můj život, kdo jsem. Raději je tedy obejmout, něco si z nich vzít a pokračovat dál. Jako choreograf se ale samozřejmě vždy snažím udělat nejlepší možné dílo. Tentokrát jsem se nebál krásy. Mám pocit, že dneska to není úplně v módě. Kladl jsem ale důraz na estetiku a chtěl jsem, aby to bylo prostě krásné.
Václav Kuneš (*1975) je choreograf a vedoucí souboru 420PEOPLE. Absolvoval Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, po studiu nastoupil do prestižního Nederlands Dans Theater (NDT) pod vedením Jiřího Kyliána a pracoval i jako jeho asistent. Po návratu do Česka spolu s tanečnicí Natašou Novotnou založil v roce 2007 soubor 420PEOPLE, s nímž uvedl řadu autorských choreografií, letos na podzim Kintsugi a spolu s Filipem Staňkem DENSER. Inicioval také projekt 42+PEOPLE, který podporuje tanečníky po čtyřicítce. Je držitelem Ceny Divadelních novin (2007) a Ceny Divadelního institutu (2008). Působil též jako porotce TV soutěže StarDance…, když hvězdy tančí.
