Praha přivítá současnou italskou taneční scénu na festivale Tempi di Danza
Do Prahy přichází současný italský tanec. Od 11. do 14. listopadu 2026 se v české metropoli uskuteční první ročník nového festivalu Tempi di Danza, který připravil a pořádá Italský kulturní institut. Festival představí některé z nejzajímavějších počinů současné italské choreografické tvorby. Umělci, taneční soubory a produkční centra nabídnou pohled na vitalitu a rozmanitost umělecké scény, která se neustále vyvíjí.
Festival se uskuteční na třech místech české metropole: v barokní kapli Italského kulturního institutu, v Divadle Ponec a ve Studiu ALTA. Program zahrnuje sedm tanečních inscenací, od jevištních představení přes projekty vytvořené pro konkrétní prostor (site-specific) až po performativní instalace. Diváci tak dostanou příležitost objevit různé způsoby práce s tělem a pohybem v dialogu s prostorem i publikem. Festival vzniká ve spolupráci s Orbita | Spellbound – Národním centrem taneční produkce.
Festival zahájí 11. listopadu 2026 v 19.00 hodin v Italském kulturním institutu představení Surplace Radio choreografa Micheleho Di Stefana, který vystoupí společně s Francescou Ugolini a Laurou Scarpini. Inscenace propojuje fikci a realitu v jakémsi poznávacím oparu, jehož podobu utváří imaginativní síla zvuku, hudby a tance. V rámci inscenačního konceptu připomínajícího rozhlasový pořad určují pravidla hry novinářský projev a živé vstupy fiktivních hostů. Ti předkládají bizarní a smyšlené teorie poslechu, které tanec okamžitě přijímá jako svou partituru. Těla na scéně tyto paradoxní úvahy fyzicky ztvárňují a proměňují abstraktní koncepty v ironický manifest pohybu.
Dne 12. listopadu 2026 se v barokní kapli Italského kulturního institutu představí Sara Sguotti s autorským projektem Dedica, který doprovodí živou hudbou Pierpaolo Vacca. Jde o originální dílo, jehož struktura se utváří v závislosti na prostředí, v němž vzniká, a proměňuje se v partituru vedenou architekturou prostoru. Setkání s místem, publikem a zvukem vytváří atmosféru naplněnou významy, jakýsi magický rituál, v němž se intimita stává prostředkem osobní reflexe. Prostor se tak mění v místo, které v sobě uchovává emoce a vjemy a zve diváky k dialogu, jenž je současně osobní i kolektivní.
V pátek 13. listopadu 2026 ve 20.00 hodin se festival přesune do Divadla Ponec, kde nabídne hned tři choreografická díla. Soubor Spellbound Contemporary Ballet uvede A better place choreografa Maura Astolfiho a Murmur Solace choreografky Giuliany Mele, zatímco Compagnia Virgilio Sieni a Cango CRID představí inscenaci Satiri choreografa Virgilia Sieniho.
A better place v podání Anity Bonavidy a Alessandra Piergentiliho zkoumá hledání ideálního místa, které by mohlo být vždy ještě lepší. Choreografie představuje prostor vytvořený pro sebe sama, avšak s úmyslem přilákat druhého. Základním poselstvím díla je myšlenka, že skutečně lepší místo je tam, kde se člověk může svobodně a nezávisle rozhodovat.
Ve světové premiéře bude uvedeno představení Murmur Solace, v němž vystoupí Filippo Arlenghi a Anita Bonavida. Dílo zkoumá situaci, kdy dvě těla sdílejí stejný prostor, přestože prožívají zcela odlišné vnitřní stavy. Jedno z nich je uzavřené do sebe, ponořené do neproniknutelné hutnosti vlastního bytí, zatímco druhé se k němu neustále pokouší přiblížit a odhalit podstatu toho, co zůstává nehybné. Teprve když obě těla upustí od vzájemného zápasu a dokážou se setkat ve společné hmotě, překonají hranici, která je odděluje, a konečně nacházejí klid.
Satiri jsou novou produkcí Národního centra taneční produkce Virgilio Sieni. Dílo prostřednictvím tance zkoumá pojem hranice a prahu. Performance představuje různé podoby porozumění a empatie, které se rozvíjejí v neustálém dialogu mezi dionýským a apollónským principem. Autorem konceptu, choreografie i scénického řešení je Virgilio Sieni. Pohyb tanečníků Jariho Boldriniho a Maurizia Giuntiho vstupuje na scéně do dialogu s hudbou J. S. Bacha a původními skladbami, které živě na violoncello interpretuje Naomi Berrill.
Závěrečný den festivalu Tempi di Danza, 14. listopadu 2026, nabídne dvě představení. Od 16.30 hodin uvede skupina nanou, kterou tvoří Carolina Amoretti, Marina Bertoni, Rhuena Bracci, Andrea Dionisi, Agnese Gabrielli a Marco Maretti, inscenaci Redrum, vzdávající hold Osvícení, románu Stephena Kinga i jeho slavnému filmovému zpracování v režii Stanleyho Kubricka. Představení má podobu choreografické instalace pro pět tanečníků a jednoho performera, která přepisuje pravidla divadelního rituálu a proměňuje scénu v prostor určený k obývání. Publikum se stává nedílnou součástí představení – diváci jsou vyzváni, aby se ponořili do prostředí inscenace a volně se v něm pohybovali. Pohlcující charakter zážitku dále umocňuje osvětlení, které tanečníci během představení ručně ovládají, a prostorový zvukový systém, jenž zesiluje temnou, noirovou atmosféru. Dílo tvoří první kapitolu nového víceletého projektu souboru Overlook Hotel a v roce 2024 získalo cenu Premio Ubu v kategorii Nejlepší taneční představení, o kterou se podělilo s dalším oceněným dílem.
V 19.30 hodin se pozornost přesune k choreografickému projektu Manifestus autora Jacopa Jenny, který ve Studiu ALTA představí tanečníky Simoneho De Giovanniho, Petru Audrey Mangou Youaleu a Phexe. Performance zkoumá kontinuitu mezi myšlením, gestem a představivostí, v níž ruce vytvářejí a formují jak hmotu, tak myšlenky. Prostřednictvím nenarativních odkazů a využití pohybových principů některých stylů street dance vytváří trojice mnohovrstevnatý energetický prostor, který se neustále proměňuje.
Všechna představení konaná v Italském kulturním institutu jsou zdarma, je však nutná rezervace. Vstupenky na představení ve Studiu ALTA a v Divadle Ponec jsou k dispozici online.
Láska až za hrob v taneční podobě aneb Giselle se po šestnácti letech vrací na ostravské jeviště
Národní divadlo moravskoslezské uvede 12. listopadu 2026 v Divadle Antonína Dvořáka premiéru baletu Giselle Adolpha Charlese Adama. Jedno z nejslavnějších děl romantického baletního repertoáru se vrací na ostravské jeviště po šestnácti letech v sedmé inscenaci, tentokrát v nové choreografii Andrey Helander Kramešové, která vychází z klasického odkazu Jeana Coralliho, Julese Perrota – oba vytvořili choreografii pro světovou premiéru v roce 1841 – a Mariuse Petipy. Více však vykresluje charakter a psychologii postav tak, aby byly bližší současnému divákovi. Hudební nastudování připravil Filip Urban.
Giselle je mladá venkovská dívka, která se zamiluje do Alberta, aniž tuší, že je ve skutečnosti šlechticem zasnoubeným s jinou ženou. Když podvod odhalí druhý z nápadníků Giselle – myslivec Hilarion – dívka se psychicky zhroutí, její slabé srdce ten nápor neunese a ona umírá. Druhé jednání je na rozdíl od realističtěji pojaté první části opravdu pohádkové. Ocitáme se ve světě víl, duchů dívek, které zemřely před svatbou a pod vládou královny Myrthy nutí muže, kteří je zradili, utancovat se k smrti. Giselle ale dokáže překonat bolest ze zrady a svou láskou zachrání život ztrátou zlomenému Albertovi.
Pro choreografku Andreu Helander Kramešovou má Giselle i mimořádný osobní význam – jako sólistka ji opakovaně tančila v Národním divadle a v několika inscenacích v zahraničí. „Chci zachovat krásu a čistotu klasického tanečního jazyka, ale dát postavám skutečné vztahy, motivace a emoce, kterým může dnešní divák rozumět,“ říká a pokračuje: „Velmi důležitý je pro mě kontrast obou jednání. První je plné života, barev a lidských emocí. Druhé nás přenáší do tajemného světa víl. Ani ten ale nevnímám pouze jako temný a chladný. Je v něm krása, klid, síla i určitá nadpozemskost. Vládkyní tohoto světa je Myrtha, ale Giselle její neúprosná pravidla dokáže překonat něčím mnohem silnějším – odpuštěním. V tom je pro mě skutečná síla Giselle,“ říká choreografka. V prvním jednání tak poznáváme mladou dívku, která miluje bez pochybností. Ve druhém se k nám vrací jako někdo, kdo už poznal bolest a zradu, a přesto se rozhodne Alberta (který ji zradil) zachránit. Její láska už není naivní.
Vedle titulní hrdinky získává v nové inscenaci mj. výraznější prostor také postava Hilariona. Kramešová jej nevnímá pouze jako žárlivého soupeře, ale jako člověka zmítaného rozporem mezi láskou a svědomím. Na konci prvního jednání pro něj proto vytvořila nové sólo na hudbu z Adamova baletu Orfa, aby odhalila a zvýraznila jeho vnitřní konflikty.
Scénografie Martina Chocholouška záměr choreografky dokresluje. První část je zasazena do prostředí inspirovaného venkovskou atmosférou a folklórem. Druhé jednání se odehrává mezi ruinami gotické architektury, v tajemném prostoru, kde se příroda prolíná s pozůstatky někdejšího chrámu. Gotický portál se stává symbolickým přechodem mezi světem živých a nadpřirozenou říší víl. Kostýmy navrhl Roman Šolc. Dramaturgem inscenace je Václav Janeček.
Titulní role Giselle patří k nejnáročnějším úlohám klasického baletního repertoáru. Vedle mimořádné technické připravenosti vyžaduje výraznou hereckou a emocionální proměnu – od bezstarostné mladé dívky přes tragický okamžik zrady a smrti až k bytosti, která nachází sílu odpustit. Jednou z našich představitelek je demisólistka baletu NDM Maria Carla Ognisanto, kterou ostravští diváci znají například jako Svanildu z Coppélie či Kláru Cratchitovou z baletu Louskáček – Vánoční koleda. Tančit Giselle si přála od dětství a přiznává, že jméno Carla jí maminka vybrala podle zřejmě nejslavnější představitelky Giselle, Carly Fracci, legendární italské primabaleríny. Role vyžaduje technickou preciznost a je velmi náročná, zároveň plná emocí. „Musím říct, že je to opravdu horská dráha emocí. Už při prvním zkoušení scény, kdy Giselle zešílí, jsem cítila obrovskou směs pocitů a po skončení jsem potřebovala pár minut, abych se z toho dostala,“ přiznala Maria Carla Ognisanto.
Balet Giselle je součástí repertoárů divadel už 185 let. Příběh starý téměř dvě století otevírá otázky, které neztrácejí svou naléhavost – jak se vyrovnat se zradou, co znamená skutečná láska a kde hledat sílu k odpuštění. Dílo vzniklo v roce 1841 pro slavnou italskou tanečnici Carlottu Grisi a balet se prakticky hned zařadil k nejvýznamnějším dílům romantismu. Nové nastudování v NDM navazuje na více než stoletou ostravskou tradici tohoto titulu. Poprvé byla Giselle v Ostravě uvedena 23. listopadu 1922 v tehdejším Městském divadle, dnes Divadle Antonína Dvořáka. Titulní roli tančila Olga Janatová a Albrechta (u nás Alberta) první šéf ostravského baletu Achille Viscusi, který stál u zrodu místní baletní tradice a byl i choreografem inscenace.
Choreografka Andrea Helander Kramešová o svém přístupu k Giselle říká: „Nechci, aby divák odcházel pouze s pocitem, že viděl krásný klasický balet. Přála bych si, aby ho příběh zasáhl. Aby v něm poznal něco, co zná ze svého vlastního života. Protože doba se změnila, ale láska, zrada, bolest a schopnost odpustit jsou stále stejné. (…) Giselle je pro mě především příběhem o lásce, zradě a odpuštění. Její odpuštění nevnímám jako slabost. Naopak – právě v něm nacházím její největší vnitřní sílu.“
Zveme na Ponec for Gen Z
Divadlo Ponec v Praze zve na Ponec for Gen Z, které se uskuteční 12. listopadu 2026. Taneční stopy a dramaturgický pohled Umělecké rady Ponce na část autorské tvorby představené letos na 40. celostátní přehlídce scénického tance mládeže a dospělých TANEC, TANEC… v Jablonci nad Nisou.
Vrána nosí žal i smích. Premiéra nového pohybového sóla Emy Poliakové v rámci Otevřeného projektu kolektivu tYhle
Nové pohybové sólo s maskou, které s podporou kolektivu tYhle vytvořila mladá performerka Ema Poliaková, z nečekané perspektivy nahlíží na témata ztráty blízkého člověka a žalu. Jaké to je někoho ztratit? Po stovky let jsou vrány v naší kultuře brány jako symbol smrti. Ovšem ptá se někdo vrány, jaké to je, když někoho ztratí? Premiéra Vrány se uskuteční 12. listopadu 2026 v kulturním centru CO.LABS v Brně a pražská premiéra 5. prosince 2026 v Žižkostele v Praze.
K tvorbě vlastního pohybového sóla, které by prozkoumalo životní situaci vrány, inspirovala performerku Emu Poliakovou kniha Maxe Portera Žal je to s křídly. V ní vystupuje vrána jako průvodkyně spisovatelovým žalem nad ztrátou jeho manželky. Ema Poliaková se rozhodla prozkoumat perspektivu a emoční svět vrány samotné.
„S knížkou Žal je to s křídly jsem se setkala během studia na konzervatoři, kde jsem pracovala s Porterovým textem v rámci uměleckého přednesu. Už tehdy mě zaujalo, jak je postava Vrány podivná, humorná, drsná a děsivá. Zároveň je však starostlivá a není k lidem lhostejná. Tak jsem si řekla, že to v budoucnosti chci zpracovat na jevišti. Původně jsem to chtěla dělat jako monodrama během svého dalšího studia na JAMU, ale odjela jsem na Erasmus, takže z plánu sešlo. Následně se zničehonic objevila výzva od tYhle a řekla jsem si, že přišel Vránin čas,“ vysvětluje Ema Poliaková.
Sólo Emy Poliakové vzniká v rámci iniciativy kolektivu tYhle Otevřený projekt. Ta otevírá a sdílí prostor pro tvorbu absolventstva ateliéru fyzického divadla na JAMU. Členstvo kolektivu se tím vrací ke svým počátkům a navazuje partnerství s mladšími tvůrci a tvůrkyněmi, s nimiž má částečně stejné kořeny. Kolektiv tYhle jim poskytuje dramaturgickou, produkční a administrativní podporu, aby mohli snáze prorazit na české scéně nezávislého divadla.
Kromě Portera se Poliaková ve svém sóle inspiruje i námětem Havrana od Edgara Allana Poea a básní Bezpráví od Jana Skácela. Do pohybového slovníku přebírá odkazy z různých popkulturních, ale i tradičních námětů, jako je třeba scéna Bathroom Dance z filmu Joker (2019), tradiční gruzínské tance a vyobrazení smrti na obrazech Tiziana, Rubense či Géricaulta.
Odkazy na vránu či havrana jako symbol smrti jsou v naší kultuře poměrně časté. Ema Poliaková se však skrze pohyb a práci s maskou rozhodla ukázat vránu nejen jako průvodkyni žalem, ale také jako cynika, pečovatelku či svůdkyni. Dotýká se i mnoha dalších poloh, které doprovázejí vyrovnávání se se ztrátou blízkého člověka.
„Maskám se věnuji už delší dobu. Baví mě. A je fakt, že divadlo masek není v Česku a na Slovensku úplně rozvinutý žánr. V divadelním prostředí se využívají, ale v tanečním to vnímám spíše jako raritu. Maska stírá jeden z hlavních výrazových prostředků – mimiku. Naopak směřuje pozornost k tělu a dělá ho více přítomným. Zároveň mě fascinuje, že maska je jenom kus materiálu a můžu skrze ni z neživého vytvořit něco živého,“ říká Poliaková.
Sociologové a socioložky dnes upozorňují na hluboký paradox v našem vztahu ke smrti – smrt našich blízkých pro nás zůstává tabu, zatímco smrt cizích lidí nás fascinuje. Kvůli přesunu umírání do specializovaných zařízení také mizí prožitek odchodu blízkého člověka z osobního života. Chybějící tělesný zážitek je pak nahrazen přívalem obrazů smrti v médiích a filmech. Ze ztráty blízkých se tak stává tíživá zkušenost, o níž se s druhými nesnadno mluví.
„Přestože naslouchání a podpora od okolí jsou zásadními faktory při vyrovnávání se se smrtí blízké osoby, v naší společnosti je téma smrti stále tabu. Mluvení o smrti může zmírnit dopad ztráty a zabránit rozvoji psychiatrických patologií, například ve formě diagnózy komplikovaného truchlení, které se týká 7 až 10 % pozůstalých,“ doplňuje paliativní psycholožka Anna Fotijevová, MSc.
Přitom první konfrontace s pomíjivostí přichází velmi brzy. Koncept smrti si lidé začínají uvědomovat v průměru už v 9 letech, přičemž pro 29 % z nich jde o traumatizující či šokující zážitek. Žal je však proces bytostně neuchopitelný a individuální. Přestože moderní psychologie často odkazuje na tradiční model pěti fází smutku (popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření), nejnovější poznatky zdůrazňují, že lidé těmito stádii nemusí procházet lineárně. Jednotlivé emoce se prolínají, cyklí a nečekaně vracejí.
V současné době se stále častěji objevují aktivity a iniciativy, které usilují o návrat tématu smrti, umírání a truchlení do naší každodennosti jako její přirozené součásti. Probíhají festivaly o smrti a umírání, jako jsou K smrti dobrý festival či Smrtfest, vznikají iniciativy za přírodní pohřby a vychází množství literatury pro děti i dospělé. Tyto spolky a iniciativy mají společný cíl: nabídnout možnosti proměny našeho vztahu ke smrti a žalu ze ztráty blízkého člověka.
Nové pohybové sólo Emy Poliakové se k této vlně otevřeného dialogu organicky připojuje. Divadelní maska stírá civilní mimiku a maximalizuje přítomnost těla, v němž se cynismus a hněv mísí s těžkou depresí a postupným, křehkým smířením. Inscenace Vrána tak není pouhou uměleckou expozicí cizího neštěstí, ale stává se, podobně jako zmíněné festivaly, dalším bezpečným, rituálním a sdíleným prostorem pro prožití a přijetí vlastního žalu.
Jedno šapitó by jim bylo malé. Cirkusové noci potřetí propojí Česko a Slovensko
Na jevišti, ve vzduchu, v tělocvičně, před mikrofonem i mezi diváky. Od 13. do 15. listopadu 2026 se uskuteční třetí ročník Cirkusových nocí, za kterými u nás a na Slovensku stojí Asociace nového cirkusu. Letos událost propojí 21 pořadatelů a ukáže nový cirkus nejen jako žánr pohybového umění, ale také jako prostor pro setkávání, vzdělávání a sdílení zkušeností. Vedle profesionálních inscenací nabídne workshopy pro děti, teenagery, dospělé i seniory, otevřené lekce, živé natáčení podcastu, filmové promítání nebo odborné sympozium. Některé soubory se navíc během jediného víkendu představí hned u několika pořadatelů. Cirkusové noci jsou součástí rozsáhlého mezinárodního projektu La Nuit du Cirque, který se zrodil ve Francii a dnes propojuje cirkusové tvůrce napříč Evropou. Loni se do projektu zapojilo 306 pořadatelů, 448 akcí, 75 115 diváků a celkem 20 zemí.
Cirkusové noci nejsou festivalem s jedním centrem a jedním hledištěm. Na tři listopadové dny propojí kulturní centra, divadla, cirkusové školy, profesionální soubory i jednotlivé performery a performerky. Program se letos odehraje v Brně, Českých Budějovicích, Dešenicích na Šumavě, Dobřanech, Hradci Králové, Jihlavě, Olomouci, Ostravě, Plzni, Praze, Trutnově, Varnsdorfu, Žďáru nad Sázavou a také v Bratislavě.
Růst z loňských osmnácti na letošních jednadvacet pořadatelů přitom není jen otázkou většího počtu akcí. Část nových spojení vznikla přímo díky souborům, které si našly další místa pro svá hostování. Cirkusové noci tak podporují i touring a pomáhají inscenacím opouštět domovské scény a potkávat publikum v dalších městech. Příkladem měla být umělecká platforma DoubleSalt, která měla představit svou tanečně-akrobatickou novinku To všechno z lásky, kvůli zranění bohužel přišli umělci i diváci o představení v Jihlavě a Varnsdorfu. Svou inscenaci Vrány uvede zato Holektiv v Divadle X10 a následně v Dobřanech.
Událostí letošních Cirkusových nocí bude také světová premiéra sóla Daniela Kvašňovského na Jatkách78, které ukazuje současnou klaunérii, nový cirkus a fyzické divadlo v jejich nejčistší podobě. Dan je letošním laureátem CircusNext, unikátní evropské platformy, která objevuje profesionálnímu světu originální mladé autory v oblasti cirkusových umění.
Do společného víkendu se znovu zapojí také Bratislava. CirKusKus připravuje program, který kombinuje workshopy, program pro nejmenší, Teens Cabaret i otevřené večerní formáty. Cirkusové noci tak propojují nejen jednotlivá města, ale i různé části česko-slovenské novocirkusové scény.
Již od prvního ročníku je jednou z předních myšlenek akce to, aby si širší publikum mohlo nový cirkus vyzkoušet na vlastní kůži, nejen se na něj dívat. Workshopy a otevřené lekce fungují napříč generacemi a míří opět k dětem i rodičům, teenagerům, dospělým i seniorům. Pražský KD Mlejn promění svůj prostor v Cirkusové hřiště se závěsnou akrobacií, žonglováním, jednokolkou a balančními disciplínami, Losers Cirque Company nabídnou skupinovou akrobacii a trutnovský Czirkidz otevře lekci dětem, teenagerům i dospělým, stejně jako ostravská BoCirk Academy. V Českých Budějovicích pozve BudeCirkus veřejnost k vlastnímu zkoušení cirkusových disciplín a generační rozpětí podtrhne DIOD v Jihlavě workshopem pro seniory s akrobatkou Stéphanie N’Duhirahe.
Vzdělávání se ale neodehrává jen v samotných lekcích. SE.S.TA ve Žďáru nad Sázavou otevře v rámci zapojení do programu odborné sympozium zaměřené na kreativní vzdělávání. Vedle zážitku z představení tak letošní Cirkusové noci výrazněji ukazují nový cirkus jako nástroj učení, spolupráce a práce s různými skupinami lidí.
Páteří programu zůstávají profesionální inscenace, letošní ročník ale zároveň rozšiřuje představu o tom, co všechno může k cirkusovému večeru patřit. V pražském Azylu78 uvede Cirk La Putyka inscenaci Okamžik, vytvořenou režisérem Maksimem Komarem k patnáctému výročí souboru. V KD Kyje se představí FysioART s Pomerančovou lodičkou a navazující dílnou. V Dešenicích na Šumavě spojí Los Círculos workshopy s představením Wander a ve Varnsdorfu se Cirkusové noci tradičně protnou s festivalem Vítr z hor, který uvede pět různých novocirkusových představení. V Olomouci čeká návštěvníky celá řada workshopů, od Cirkusové školičky pro nejmenší až po lekce pro dospělé a seniory. V Brně ožije novým cirkusem Industra díky souboru LeGrando a performerce Ivě Kolcun.
Vedle živých vystoupení přibývají i formáty, které cirkus reflektují a otevírají k debatě. CIRQUEON nabídne živé natáčení podcastu, na které naváže Soirée s vystoupeními performerek a společnou diskusí. Plzeňské Cirkulárium propojí workshopy, vystoupení kurzistů a profesionálních umělců s projekcí Cirkus na plátně. Cirkusové noci tak letos vedle samotné tvorby vytvářejí prostor i pro rozhovor o oboru, sdílení zkušeností a hledání nových cest k publiku.
„Nový cirkus nabízí široce přístupné umělecké zážitky a v pedagogické rovině i možnost si některé techniky vyzkoušet – jak v divadelních sálech, tak ve venkovních prostorách nebo speciálních lokacích. Věříme, že vybrat si může každý. A to je právě podstatou Cirkusových nocí, propojování performerstva s publikem a možnosti experimentovat na nejrůznějších úrovních,“ dodává za Asociaci nového cirkusu Anna Šmat.
Liberec se dočká třetího Louskáčka
Baletní soubor Divadla F. X. Šaldy v Liberci připravuje nové nastudování Louskáčka v režii a choreografii Filipa Veverky. Jeden z nejznámějších titulů klasického baletního repertoáru se na liberecké jeviště vrací po čtrnácti letech. Za 143 let existence divadla jde přitom teprve o jeho třetí uvedení. Neoklasickou inscenaci doprovodí orchestr Divadla F. X. Šaldy a slavná partitura Petra Iljiče Čajkovského zazní pod hudebním vedením Zbyňka Müllera. Premiéra je plánována na 13. a 15. listopadu 2026. Do konce roku budou uvedeny tři reprízy.
Jsou příběhy, které nestárnou. Vracíme se k nim jako k důvěrně známé melodii, která v nás probouzí vzpomínky na dětství, očekávání Vánoc a víru, že se může stát cokoli. Právě takový je Louskáček, slavný balet, který od své premiéry v roce 1892 okouzluje diváky po celém světě. O to větší překvapení budí skutečnost, že se na jeviště libereckého divadla vrací teprve potřetí za celých 143 let jeho existence. I proto je Louskáček pro baletní soubor v této sezoně přirozenou a zároveň radostnou volbou. Režisér a choreograf Filip Veverka přistupuje k nové adaptaci díla s úctou k tradici, zároveň však proslulému tanečnímu titulu propůjčuje nový, hlubší lidský rozměr.
„Pro mě osobně je nejkouzelnější Čajkovského hudba, kterou jsem se ve své verzi Louskáčka snažil co nejvíce respektovat a inspirovat se jí. A pak také spojení s Vánocemi, které nás vrací zpátky do dětských let, kdy jsme ještě dokázali vidět svět v jeho kouzelné podobě,“ říká choreograf Filip Veverka.
V centru příběhu stojí malá Klárka, která se během vánočního večera cítí poněkud odstrčená. Pozornost rodičů se totiž soustřeďuje především na jejího mladšího bratra Frice s pohybovým postižením. Když dům utichne a skutečnost se začne prolínat se snem, otevírá se před Klárkou svět, v němž ožívají známé tváře v nečekaných podobách a její strach střídá úžas.
Inscenace propojuje poetiku neoklasického baletu s živým divadelním vyprávěním, v němž se objevují něžné okamžiky, humor, napětí i působivé taneční obrazy. Výraznou roli hraje také výtvarná stránka. Scénografie Pavola Andraška transformuje jevištní prostor ve svět fantazie, kde přestávají platit zákony všední reality. Kostýmy Barbory Maleninské podtrhují charakter jednotlivých postav a akcentují hravou ambivalenci balancující na hraně skutečnosti a iluze.
Hudba Petra Iljiče Čajkovského zazní v živém provedení orchestru Divadla F. X. Šaldy pod hudebním vedením Zbyňka Müllera. Diváci se mohou těšit na slavný Tanec sněhových vloček, temperamentní národní tance i podmanivý Květinový valčík. Výjimečnost hudebního zážitku podtrhne také zvuk harf a celesty, které budou netradičně umístěny v postranních lóžích divadla.
V hlavních rolích Klárky a Louskáčka se představí australští tanečníci Tess Sheppard a Matthew Erlandson. Vedle členů baletního souboru se v inscenaci objeví také děti z tanečních škol a dámský sbor DFXŠ.
Daniel Kvašňovský přiváží na Jatka78 vrcholnou klaunérii, estetiku nevkusu i syrový slovenský folklor
Divadlo Jatka78 uvede 13. listopadu 2026 světovou premiéru autorského sóla Les choix tremblants / cirkus nevkus v rámci festivalové přehlídky Cirkusové noci. Reprízy budou následovat 14. a 15. listopadu 2026. Performer, akrobat a vizuální tvůrce slovenského původu Daniel Kvašňovský v něm přivádí na scénu současnou klaunérii a fyzické divadlo v jejich nejčistší, a přesto velmi odvážné podobě.
Mimořádný mezinárodní projekt vznikal několik let v produkci francouzského centra Les Nouveaux Nez & Cie v úzké koprodukci s významnými evropskými domy. Projekt již během své přípravné fáze zarezonoval v evropském měřítku, když byl vybrán mezi finalisty prestižního programu evropské sítě Circusnext 2026. Na tvarosloví inscenace se jako exkluzivní poradci a konzultanti podílely i výrazné osobnosti české a francouzské scény – legendární francouzský klaun Alain Reynaud a čeští divadelníci Petr Forman a Eva Ordoñez. Světová premiéra Les choix tremblants / cirkus nevkus se uskuteční v rámci třetího ročníku Cirkusových nocí.
Les choix tremblants (Chvějící se volby) představuje radikální odklon od povrchních cirkusových klišé. Diváci na scéně nenajdou červené nosy, nadrozměrné boty ani prvoplánové gagové sekvence. Kvašňovský namísto toho staví niterný příběh cirkusového performera, který přichází před publikum s jediným fatálním cílem: předvést absolutně dokonalé, životní představení. Hledání této nedosažitelné dokonalosti se však rychle mění v řetězec drobných selhání a nečekaných zvratů.
Celý snový obraz se odehrává v časoprostoru zimního slunovratu – na pomezí opuštěného cirkusového šapitó a syrového venkovského ovčína. Postava na scéně osciluje mezi tělesným minimalismem, precizní akrobacií a velkorysými, až pompézními gesty z nablýskaných manéží. Kvašňovského pojetí klaunérie je ve výsledku chvílemi mrazivě komické a chvílemi dojemně tragické.
„Les choix tremblants je naprostá srdcovka. Nádherné, do posledního detailu propracované sólo, kterému Daniel s francouzskou produkcí věnoval několik let života. Je to na výsledku znát. Přesně ta věc, u které nevíte, jestli vlastně brečíte, nebo se smějete. Smíchat dohromady nový cirkus, klaunérii, divadlo a syrový slovenský folklor zní na první pohled šíleně, ale ono to dokonale funguje. Jestli chcete vidět, jak vypadá současná vrcholná klaunérie, tohle je ona,“ uvádí k premiéře Vít Neznal, dramaturg Jatek78.
Daniel Kvašňovský patří k nepřehlédnutelným zástupcům nastupující generace fyzického divadla. Absolvent ateliéru Fyzického divadla na brněnské JAMU, italské FLIC Scuola di Circo v Turíně a prestižní pařížské Académie Fratellini dlouhodobě buduje svůj vlastní autorský jazyk. V něm se náročná fyzická příprava a cirkusové techniky (včetně vzdušné akrobacie či závěsné techniky) stávají pouhým nástrojem pro hlubší filozofické a sociální úvahy. Do nového projektu navíc Kvašňovský otiskl neobvyklou estetickou vrstvu – prvky syrového slovenského folkloru a venkovské autentičnosti, které staví do kontrastu s francouzskou elegancí a absurdním humorem.
Inscenace Anna Pavlova bude mít premiéru v Plzni
Anna Pavlova v režii Jiřího Pokornýho bude mít premiéru 14. listopadu 2026. Na jeviště Velkého divadla v divadle J. K. Tyla v Plzni přináší soubor baletu vhled do života umělkyně, která ve své době udala směr vývoje klasického baletu. Primabalerína éterického zjevu Anna Pavlova je ikonou baletního světa. Její osobnost prostupuje obdobím přelomu 19. a 20. století, ale rezonuje až do současnosti.
Jedna z nejslavnějších tanečnic, která ovlivnila následující generace tanečníků i choreografů, debutovala v Petrohradě, kde dále ztvárnila množství významných sólových rolích. Poté pokračovala ve své kariéře směrem na západ – tančila s les Ballets Russes impresária Sergeje Ďagileva, s Císařským baletem a založila i vlastní soubor, s nímž přinesla baletní umění do zemí, do té doby jím netknutých.
Její osobnost, neodmyslitelně spjatá s „Umírající labutí“ choreografa Michaila Fokina na hudbu Camilla Saint-Saënse, je symbolem křehkosti a nedotknutelnosti, která povyšuje baletní umění na úroveň hodnot, jež jsou součástí naší kultury a existence.
Studio ALTA přináší v rámci Tempi di Danza Manifestus Jasopa Jenna
Choreografický projekt Manifestus Jacopa Jenna, který bude uveden ve Studiu ALTA 14. listopadu 2026 jakosoučást festivalu Tempo di Danza se rozvíjí kolem symboliky ruky a její síly. Pracuje přitom s významem latinského slova ve významu „zřejmý, zjevný“, v němž se skrývá také slovo manus (ruka). V tomto pojetí se manifestace stává způsobem, jak prohlásit: „Jsme tady.“ Je to přesný okamžik, kdy se podaří zachytit prchavý útržek reality a předložit jej publiku jako něco zjevného a nepopiratelného. Performance zkoumá kontinuitu mezi myšlenkou, gestem a představivostí. Ruce tvoří a utvářejí hmotu i myšlenky. Na scéně se v choreografii představuje trio, které zkoumá abstraktní formu vyjádření. Prostřednictvím odkazů, které nemají narativní charakter, a využitím prvků některých stylů street dance vytvářejí tanečníci dynamický, mnohovrstevnatý a neustále se proměňující prostor, v němž se projevují a tančí v proudu přítomného okamžiku.
Jacopo Jenna je choreograf a režisér, který ve své tvorbě zkoumá choreografii jako široce pojatou uměleckou praxi. Ve svém výzkumu se věnuje tanci i videu a hledá nové možnosti tělesného ztvárnění pohybu. Propojuje přitom různé umělecké jazyky a vytváří rozmanité performativní kontexty. Vystudoval sociologii na univerzitě v Urbinu a následně se věnoval studiu tance v Nizozemsku na Codarts (Rotterdam Dance Academy). Aktivně se zabývá také vzděláváním a pedagogickou činností pro různé věkové skupiny a rozvíjí nové způsoby, jak zprostředkovávat vztah k performativnímu umění. Jeho projekty byly uvedeny na prestižních mezinárodních festivalech a v institucích, mezi něž patří Palazzo Strozzi (Florencie), Centro Pecci (Prato), MAXXI (Řím), Théâtre de la Ville (Paříž), Palais de Tokyo (Paříž), Mudam (Lucemburk) a festival Tanec Praha v Praze. Jeho tvorbu podporují KLm – Kinkaleri, Le Supplici a mk.
17. listopad v divadle Ponec
17. listopad je dnem, který má v historii naší země mimořádný význam. Dnem boje za svobodu a demokracii, kdy si společně se studenty připomínáme, jak křehká svoboda může být. Svoboda však není jen otázkou vnějších okolností. Neméně důležitým tématem dneška je svoboda vnitřní – a s ní spojené hledání vlastní identity. Tento večer v Ponci je poctou Ukrajině a jejímu boji za svobodu a nezávislost. Prostor dostávají umělkyně, které prostřednictvím osobních příběhů a zkušeností reflektují současnost.
Večer zahájí Nech ji/ho/to být, duet o vztahu, ve kterém není vždy jasné, jestli se k sobě přibližujeme, nebo od sebe utíkáme. O potřebě mít někoho nablízku a zároveň mít prostor pro sebe. O tom, že někdy je nejtěžší právě to jednoduché: nechat být.
Arina Andreychuk je tanečnice a studentka 4. ročníku Konzervatoře Duncan centre v Praze. Ve své taneční praxi čerpá z různých pohybových technik a přístupů, které propojuje s vlastním pohybovým výrazem. Zajímá ji práce s energií, dynamikou, rytmem a emocemi i hledání nových možností, jak prostřednictvím těla vyjádřit myšlenku nebo pocit. Vedle studia se věnuje také pedagogické práci a vede taneční lekce pro děti.
Na to naváže představení Puls změn, které vychází ze zkušenosti nuceného odchodu a otevírá téma identity, která se utváří v novém prostředí a v setkávání s druhými lidmi. Do těchto setkání si přinášíme vzpomínky, zvyky a gesta – někdy nenápadně, jindy s překvapivou silou. Něco důvěrně známého získává jiný význam, něco nového nám nečekaně padne do vlastního rytmu. Co si ponecháme, co přijmeme a kudy se vydáme dál?
S novými možnostmi přicházejí také očekávání. Zkoušíme různé podoby sebe samých a hledáme, ve kterých se cítíme dobře. Naslouchat vlastnímu hlasu přitom vyžaduje odvahu – stejně jako dát prostor tomu, co v nás teprve vzniká.
V tanečním sóle Aliny Ostapets v choreografii Yany Reutové a s hudbou Milli Janatkové se paměť potkává se zvědavostí a chutí objevovat nové možnosti. Kořeny se stávají impulsem k pohybu, novým začátkům i odvaze být sami sebou. Každá proměna tak může přinést i nečekané setkání – se sebou.
Alina Ostapets je ukrajinská tanečnice a choreografka původem z Doněcku. V roce 2025 absolvovala obor současná choreografie na Kyjevské národní univerzitě kultury a umění. Vzdělávala se na P.A.R.T.S. Summer School v Bruselu a na ImpulsTanz ve Vídni. Je spoluzakladatelkou KnowName Company a autorkou inscenace New Nina. Působí v divadle Dům herce v Záporoží, kde v roce 2026 spoluvytvořila a interpretuje taneční sólo Domov je tam, kde je továrna.
Večer uzavře autorské sólo Paradise Birds, které se pohybuje na hraně vnitřního konfliktu a otevírá se jako vnitřní cesta skrze pochybnost, rezistenci a přijetí. Tělo promlouvá jemně, místy křehce, a právě v této zranitelnosti se postupně odhaluje hluboká, tichá síla. Pohyb osciluje mezi přizpůsobením a volbou, mezi potřebou spojení a nutností vymezit vlastní hranice. V těchto přechodech vzniká napětí – ne jako boj, ale jako proces uvědomování.
Postava nebojuje otevřeně, ale ani nemizí. Její síla spočívá ve schopnosti naslouchat sobě samé a pokračovat dál, i když směr není zcela jasný. Jemnost se zde nestává slabostí, ale formou vnitřního odporu – citlivým a vědomým způsobem bytí. Skrze tělo se odhaluje zkušenost zrání, ztráty nevinnosti a převzetí odpovědnosti za vlastní rozhodnutí.
Toto sólo je výpovědí o tiché, vytrvalé síle, která netlačí ani neničí, ale proměňuje. O schopnosti přijmout rozpor, nejistotu a zranitelnost jako součást hlubšího porozumění sobě samé.
Yana Reutova je ukrajinská choreografka, tanečnice a pedagožka působící od roku 2022 v Praze. Její inscenace byly opakovaně vybrány na Českou taneční platformu a festival TANEC PRAHA. Pravidelně hostují také na zahraničních scénách a festivalech v Evropě i mimo ni. Získala podporu iniciativy EFFEA a představila svou tvorbu v Itálii, Brazílii, Polsku, Španělsku ad. V roce 2025 byla vybrána do programu Visiting Artists festivalu Dance Umbrella v Londýně. V Praze propojuje autorskou tvorbu s tanečním vzděláváním a komunitními projekty.
Milli Janatková je hudebnice, performerka a výtvarnice. Propojuje hudbu, vizuální umění a pohyb, věnuje se zpěvu, improvizaci a tvorbě hudby pro divadlo a tanec. Vydala čtyři autorská alba a získala ocenění The Independent Music Awards. V projektu Mým kořenům zpracovává rodinné příběhy a kulturní paměť. Spolupracuje s divadlem PONEC, festivalem TANEC PRAHA a organizací Múzy dětem.
