Pane Hilliere, je vzhledem k vaší neuvěřitelně bohaté, dlouhé a úspěšné umělecké dráze vůbec ještě možné dosáhnout dalších úspěchů, zažívat překvapení a udržet si vášeň pro hudbu?
V hudbě nejde o úspěch, život ani kariéru. Jde o samotné její provozování. „Úspěchem“ je zkrátka to, že máte příležitost tvořit hudbu – nejprve pro sebe a poté pro ty, kteří si ji přijdou poslechnout. Nahrávání je sice trochu jiná disciplína, ale i to je v podstatě jen prodloužením tohoto tvůrčího procesu.
Co vás přitahuje k současné hudbě, jejímž jste jedním z nejvýznamnějších propagátorů?
Každá hudba se ve chvíli svého provedení stává soudobou, ať už byla zkomponována včera, minulý měsíc, před sto, nebo dokonce před tisíci lety. Nejnovější tvorba je tedy součástí kontinuálního vývoje, v některých případech obohacená o zcela nové prvky, na které se teprve nedávno přišlo. Uvádět nejnovější hudební tvorbu považuji za nesmírně zajímavé, existuje však mnoho starších děl, která byla teprve v nedávné době znovuobjevena, pochopena a doceněna, a proto k nám také patří.
V roce 1990 jste založil soubor Theatre of Voices. Vnímáte v souvislosti s názvem souboru koncert jako svébytné divadelní představení, které odhaluje možnosti lidského hlasu?
„Divadlo“ je slovo, které označuje mnoho různých činností. Tanec, řeč, gesta, pohyby herců, tanečníků i zpěváků, vyprávění příběhů pomocí gest, mimiky, nálady či rozličných forem pohybu; způsob, jakým jsou pronášena slova (ať už mluvená, nebo zpívaná), využití hudebních nástrojů – ať už jednoho, nebo mnoha. Náš soubor Theatre of Voices je pouze malou součástí toho všeho, nicméně i my k němu patříme.
Jaké to je spolupracovat se žijícími skladateli? Konzultujete s nimi vznik nové skladby už během samotného tvůrčího procesu?
Ano, ale způsob spolupráce se může velmi výrazně lišit. Při prvním setkání obvykle skladbu probereme, pak ji zhruba den zkoušíme a následně si ji skladatel poslechne, vznese připomínky a někdy požádá o úpravu.
Věnujete se především staré a soudobé hudbě. Mají pro vás tyto dva póly něco společného?
Někdy ano, ale ne vždy. Obvykle je to však právě soudobá hudba, která nás spojuje s nedávnou minulostí. Zásadní rozdíl u staré hudby spočívá v tom, že teprve v posledních zhruba 150 letech začala být aktivně „kříšena“ či napodobována. A občas se soudobá a stará hudba (zhruba z let 1200 až 1600) v něčem potkají, a to je pak pro nás všechny jako živá voda. Starou hudbu – právě proto, že je stále tak málo známá – stavím do přímého dialogu s dnešní novou tvorbou, zatímco klasicismus a romantismus nechávám převážně jejich vlastnímu osudu.
Co vás přivedlo ke zpěvu a co pro vás znamená lidský hlas – váš vlastní i hlasy ostatních?
Stalo se to dříve, než jsem o tom vůbec začal přemýšlet. Lidský hlas mě nepřestává fascinovat – obzvláště u dobrých herců, básníků (když nahlas přednášejí své verše) a samozřejmě také u dalších zpěváků.
Zpěv je pravděpodobně nejpřirozenější formou lidského projevu. Myslíte si, že každý dokáže zpívat?
To do značné míry závisí na tom, jaká měřítka si stanovíme. Je docela dobře možné, že každý dokáže do určité míry zpívat, ale stejně jako u všeho ostatního, co děláme, se schopnosti z různých důvodů liší. Zpěv vyžaduje hlas, smysl pro relativní intonaci a schopnost tvarovat tón.
Jaké je vaše tajemství, díky němuž si udržujete zdravý hlas a motivaci zpívat často velmi náročné hudební party?
Cvičení.
Založil jste dva soubory: The Hilliard Ensemble, který se podílel na úspěšných premiérách a nahrávkách děl současných autorů, a Theatre of Voices. Čím se každý z nich vyznačuje?
Jediný rozdíl, který mě napadá, spočívá v tom, že Hilliard Ensemble byl v zásadě čistě mužským souborem, zatímco Theatre of Voices je vyloženě smíšený soubor, mužský i ženský. Theatre of Voices pak tvoří – kromě mě samotného – mladší generace. Z Hilliard Ensemble jsem odešel někdy kolem roku 1989 a téměř vzápětí založil Theatre of Voices.
Kromě zpěvu a dirigování také komponujete a o hudbě píšete. Jste autorem knih o Arvu Pärtovi a Stevu Reichovi. Čím vás tito dva skladatelé tolik přitahují?
V obou případech mi bylo hned jasné, že jejich hudbu chci uvádět, a tak jsem se do toho pustil, jak nejdřív to šlo… nejdřív přišel na řadu Reich, pak Pärt.
V posledních letech se společně se souborem Theatre of Voices zaměřujete na novou generaci minimalistů, jako jsou Jóhann Jóhannsson, Peter Due, Rutger Hoedemaekers a další. Co vás na minimalismu přitahuje a jak se tento hudební směr vyvinul od dob průkopníků Terryho Rileyho, La Monte Younga, Philipa Glasse a Steva Reicha?
Já jsem to vlastně jako „minimalismus“ vůbec nevnímal. To, co jsem slyšel, byla jednoduše nádherná hudba. Minimalismus je dost široký pojem, který mě baví hlavně v malířství a sochařství – v hudbě se ale objevil o něco později. Nejprve mě oslovila tvorba Steva Reicha, poté Terryho Rileyho a Philipa Glasse – v tomto pořadí jsem na ně, tuším, narazil. Fascinuje mě také La Monte Young, ale jeho hudba je jiná, možná statičtější než u ostatních, a vychází z jiného prostředí a s velmi silnou vazbou na hudbu indickou.
Co stojí za takovým množstvím práce a úspěchů, kterých jste během života dosáhl?
Pokud to tak skutečně působí, pak je to proto, že mě baví to, co dělám.
Je ještě něco, čeho byste chtěl dosáhnout?
Právě mi vyšla nejnovější kniha s názvem Singing Stories and Telling Songs věnovaná historii převážně anglických vokálních souborů, kterou vydalo dánské nakladatelství Multivers. Mezitím už pracuji na další knize, která ponese název Travel Music.
Žijeme v době zásadních proměn společenského paradigmatu napříč všemi oblastmi. Jakou radu byste dal dnešním sbormistrům či umělcům? Jaká je v takových časech úloha umění a jak vnímáte vývoj současné hudby?
Pokud zrovna nevystupují v nějaké opeře, hudebníci napříč všemi žánry o tom, že by měli nějakou ‚roli‘, vůbec nepřemýšlejí. Nemyslím si, že by umění mělo být o nějakých ‚rolích‘ ve společnosti. Pokud lidé stojí o hudbu, zpěv, malířství, příběhy, knihy, divadelní hry či filmy, sami si k nim najdou cestu. Jediným, kdo má obvykle skutečnou roli, je herec. Kam se bude ubírat současná hudba, to nelze předvídat, dokud ji neuslyšíme.
Pane Hilliere, děkuji vám za krásný rozhovor a za váš čas.
