Čajkovskij bez přehnaného patosu
Úvodní skladba Romeo a Julie, předehra – fantazie Petra Iljiče Čajkovského je dílem často uváděným, jeho hudební a náladové spektrum je široké a posluchačsky vděčné. Po stránce instrumentální však klade jak na dirigenta, tak na hráče samotné vysoké interpretační nároky. Hráčská virtuozita, zvukové nároky a emocionální zaujetí jsou parametry, bez nichž nelze tuto kompozici s úspěchem provádět. 11. listopadu jsme však byli svědky výkonu po všech stránkách bytostně přesvědčivého. Pevným bodem pro celou Smetanovu síň se stala taktovka Tomáše Netopila, kdybych měl na cokoli ten večer vsadit, vybral bych si právě ji a zcela jistě bych všechny sázky vyhrál. Gesto pana šéfdirigenta je přesné, srozumitelné, účelné a přitom vizuálně efektní, díky tomu je jasné, co od svých hráčů očekává, a oni to naprosto přesně plní. Jistota, se kterou všichni členové orchestru počítají a mohou se o ni opřít, jim dává jakousi přirozenou uvolněnost hráčskou a muzikantskou, zároveň též zcela samozřejmou suverenitu a přesvědčivost.
Netopilův Čajkovskij nebyl příliš romanticky rozevlátý, díky tomu dílo působilo i přes svou uvolněnou hudební formu srozumitelně a přesvědčivě. Hlavními parametry provedení byla výrazná a velmi široká dynamická škála a obdivuhodná zvuková barevnost napříč všemi nástrojovými skupinami. Volba temp byla prakticky ideální, Netopil se nikdy nenechal strhnout k tempům, která by se jevila v akustice Smetanovy síně jako méně srozumitelná či nehratelná, vše měl pevně pod kontrolou. Jakousi jistotou byla skvělá intonace a čistota hry orchestru. Drobné nepřesnosti v souhře při nástupech dechových sekcí lze přičítat spíše Čajkovského harmonické a instrumentální struktuře než hráčům samotným.
Uznání si zaslouží smyčcové sekce, které předvedly ukázkovou zpěvnost, barevnost a dokonalou souhru. Velmi jsem ocenil zvukovou kompaktnost provedení, v nízkých dynamikách bylo vše krásně slyšitelné, emocionálně naléhavé a sdělné, na opačném konci dynamické škály bylo znělé a stále ušlechtilé fortissimo, bez jakékoli zvukové agresivity a přehnané pompéznosti. Asi bychom těžko hledali někoho v sále, kdo by nebyl s takovým provedením spokojen.
Ladislav Simon bez předsudků
Určitým odvážným dramaturgickým krokem bylo zařazení Koncertu pro trombon a orchestr Ladislava Simona, jehož sólistou nebyl nikdo jiný než sólo trombonista účinkujícího orchestru Kurt Neubauer.
Kdo očekával běžnou soudobou kompozici plnou nejasností, nesrozumitelností, složitostí a samoúčelností, byl zklamán. Ladislav Simon byl skladatel bytostně čitelný, pochopitelný, jeho muzikantský vklad je téměř neotřesitelný. Skladba samotná je po všech stránkách instrumentačně velmi náročná, symfonický ráz je velmi blízko Brahmsovým velkým kompozicím. Hudební struktura je jasná, logická a velmi přesvědčivá, rozsáhlá první věta má skvělé hudební parametry, je velmi dynamická a není v ní žádný prostor pro hluchá místa. Ve druhé a třetí části Simon užívá v hojné míře prvků hudby jazzové a taneční, teprve zde jsem pochopil zařazení této kompozice do programu.
Myslím, že pro drtivou většinu publika to bylo více než příjemné překvapení, nespornou zásluhu na výsledku má precizně a soustředěně hrající orchestr, který pod dokonalým nastudováním Tomáše Netopila předvedl skvělý výkon. Jestli bych měl něco vyzdvihnout, byla to těžká baterie devíti hráčů na bicí nástroje, kteří hráli strhujícím způsobem jako jedno tělo a duše. To nejpodstatnější však na závěr, ocenil jsem volbu sólisty, kdy nebylo třeba hledat trombonistu na druhém konci zeměkoule, stačilo jen ukázat na člena orchestru a bylo jasné, že ideálnější sólista by se hledal jen stěží. Víra v tuto volbu je výrazem zdravého sebevědomí, hraničící s jistotou, že ve svém kolektivu máme umělce skutečně světových kvalit. Já sám asi nejsem v tomto případě referenčním recenzentem výkonu sólisty, nicméně byl jsem fascinován zvukovou ušlechtilostí a technickou suverenitou, jakou Kurt Neubauer předvedl. Vystupování sólisty bylo neokázalé a pokorné, i přesto, že byl tím nejdůležitějším hudebníkem v sále, byl stále součástí svého orchestru. Uznání, jakého se mu dostalo z řad jeho spoluhráčů po doznění díla, považuji za stejně důležité, jako výrazný úspěch u publika. Byl to obdivuhodný výkon.
Bernstein jako zkouška orchestrální spontaneity
Po přestávce zazněly Bernsteinovy Symfonické tance z West Side Story. Ve Smetanově síni pravděpodobně neseděl nikdo, kdo by tuto geniální hudbu neznal, takovým fenoménem se West Side Story v hudebním světě stala. Její komplexnost, nápaditost, bohatství melodické, rytmické a náladové je ohromující. Bernsteinova schopnost využít výrazových a technických možností téměř všech existujících hudebních nástrojů a spojit je v dokonale organickém zvuku obrovitého orchestru je též mimořádná. Hudba samotná je strhující, živelná, efektní, zároveň intimní, něžná a barevná. Vlastně si nikdy nepřeji, aby skončila, vnímání a prožitek takové hudby je emocionálně velmi silné.
K provedení samotnému není moc co dodat, kdo tam nebyl, je těžké mu popisovat tento zážitek slovy v jakémkoli jazyce. Netopil byl elektrizující, tancoval, skákal, byl strhující pro všechny, leč stále kyberneticky přesný, precizní a dokonale dirigující. Nevím, jak to dělá, emocionální sféra u něj dosahuje jakési extaltičnosti, přitom si dokáže zachovat naprosto dokonalou kontrolu všeho, co se na pódiu děje. Obdivuhodné a zároveň neuvěřitelné.
Fascinující bylo, jak reagoval celý orchestr, virtuózně hrající v jakési hudební euforii. Málokdy je nadšení hudebníků tak absolutní, prakticky hmatatelné, jako tento večer. To nejcennější bylo, že své nadšení hráči jaksi samozřejmě přenesli na posluchače. Je to schopnost běžná pro jednotlivce, nebo menší soubory, pro obrovský symfonický orchestr se jedná o výjimečnou situaci, která nastala právě na tomto koncertě. Ta emocionální síla, kdy na posluchače zapůsobí tak silně projev a prožitek osmdesáti hudebníků na pódiu, je nepopsatelná. Přemýšlel jsem, jaká nejvhodnější slova bych měl k hodnocení použít, vždy jsem však skončil u jediného termínu. Oni to prostě „vybombili“! Jsem přesvědčen, že tento výkon může aspirovat na jeden z těch nejhodnotnějších v rámci celé pražské symfonické koncertní sezóny. Za mě s obdivem, úctou a uznáním 100%, bravo.
West Side Story
11. listopadu 2026, 19:30 hodin
Smetanova síň Obecního domu, Praha
Program
Petr Iljič Čajkovskij: Romeo a Julie, předehra-fantazie
Ladislav Simon: Trombonový koncert
Leonard Bernstein: Symfonické tance z West Side Story
Účinkující
Kurt Neubauer – trombon
Pražští symfonikové
Tomáš Netopil – dirigent
