Konfrontace cimbálu se smyčci
Úvod koncertu patřil Milanu Báchorkovi, výrazné osobnosti ostravského hudebního života – dlouholetému, dnes již bývalému řediteli Janáčkovy konzervatoře Ostrava, festivalu Hudební současnost a předsedovi Tvůrčího centra Ostrava. Jeho Concerto fantasia pro cimbál a smyčcové kvarteto představilo zajímavou konfrontaci specifické zvukové barevnosti cimbálu s komorní souhrou smyčcových nástrojů.
Sólového partu se ujal Tadeáš Tomšej, který zaujal především mimořádnou technickou jistotou, přirozenou muzikalitou a přesvědčivým výrazovým nasazením. Náročný part přednesl zpaměti, což je v oblasti soudobé hudby, charakteristické často složitým hudebním zápisem a vysokými nároky, výjimečný výkon. Jeho hra se vyznačovala precizní artikulací, lehkostí virtuózních pasáží i citlivým odstíněním dynamiky. Charakteristický zvuk cimbálu vnášel do kompozice jemné folklorní asociace, aniž by narušoval její soudobý hudební jazyk.
Znamenitým partnerem mu bylo smyčcové kvarteto ve složení Klaudie Šudřichová a Anna Miklová (housle), Zdeněk Procházka (viola) a Katarína Vanáková (violoncello). Hudebníci prokázali cit pro komorní souhru, rytmickou přesnost a schopnost pružně reagovat na sólový part cimbálu. Výsledný zvukový celek působil vyváženě a přirozeně, přičemž smyčcové nástroje vytvářely cimbálu nejen harmonickou oporu, ale vstupovaly s ním také do živého hudebního dialogu.
Víření nejen jako hudební ilustrace přírodního jevu
Výraznou interpretační osobností dalšího průběhu večera bylo Stadlerovo klarinetové kvarteto, které vystoupilo ve složení – klarinetisté Zbigniew Kaleta, Svetoslav Točev, Igor Františák a basklarinetista Jiří Porubiak. Soubor, který má na české komorní scéně své pevné místo již více než tři desetiletí, potvrdil vysokou interpretační úroveň, stylovou všestrannost a především schopnost pracovat s bohatou paletou zvukových barev.
První premiérovou kompozicí bylo Víření Petry Šuško, skladba inspirovaná nejrůznějšími podobami pohybu, proudění a proměnlivosti. Autorka rozvinula svůj hudební materiál v pěti kontrastních úsecích, jejichž společným jmenovatelem byla práce s rytmickými impulzy, drobnými motivickými strukturami a proměnami zvukové intenzity. Hudba místy evokovala pozvolné proudění, jindy získávala na naléhavosti v nečekaně vznikajících vírech a pohybových zvratech. Právě zde se naplno projevily interpretační kvality Stadlerova kvarteta, jehož členové dokázali vystihnout jemné proměny hudební faktury, pracovat s kontrasty jednotlivých hlasů a současně zachovat přehlednost kompoziční struktury. Zvlášť působivá byla zvuková plasticita, s níž se jednotlivé instrumentální linie prolínaly, vzájemně doplňovaly nebo naopak vystupovaly do popředí. Víření tak nepůsobilo pouze jako hudební ilustrace přírodního jevu, ale především jako promyšlená zvuková kompozice, která dokázala z relativně úsporného materiálu vytěžit široké spektrum výrazových možností.
Čas je důležitým prvkem v kompozici i interpretaci
Další světovou premiéru představila společná kompozice Markéty Dvořákové a Burkharda Stangla Panta Rhei / Seasons. Již samotný název odkazuje k hérakleitovské myšlence neustálého plynutí a proměny. Hudební koncepce vychází z úvah o vztahu času, kontinuity a změny, ale také o základních lidských zkušenostech a emocích, které navzdory společenskému a technologickému vývoji zůstávají neměnné.
V interpretačním pojetí Stadlerova kvarteta získala skladba osobitou zvukovou podobu. Soubor přistoupil k hudebnímu materiálu s mimořádnou citlivostí pro témbr, čas a detail, přičemž dokázal využít rozdílných zvukových charakteristik jednotlivých nástrojů. Proměny barevnosti, dynamických odstínů a vzájemných vztahů mezi hlasy vytvářely dojem neustále se měnící hudební krajiny. Interpreti se nesoustředili pouze na přesné provedení notového zápisu, ale usilovali o vystižení vnitřního smyslu skladby a jejího filozofického podtextu. Výsledkem byla interpretace, která nabízí prostor pro vlastní posluchačské asociace a ukázala, jak významnou roli může v soudobé komorní hudbě sehrát samotná kvalita tónu a jeho proměna v čase.
Od slezské lidové hudby až po současný jazz
Zcela odlišnou hudební atmosféru přinesla světová premiéra skladby Naděje Pavla Wlosoka, skladatele, klavíristy a jazzového aranžéra. Kompozice vznikla na objednávku klarinetisty Zbigniewa Kalety, s nímž autora pojí dlouholetá umělecká spolupráce a osobní přátelství. Tato skutečnost se odrazila také v charakteru skladby, která přirozeně propojuje svět klasické komorní hudby s náznakem jazzových postupů. Dvoudílná kompozice pracuje s melodickými inspiracemi slezskou lidovou hudbou a náznaky moderní jazzové harmonie. Přestože její hudební jazyk vychází z inspirace jazzem, rytmické členění se vyhýbá tradičnímu swingovému frézování a dává přednost přímočarému vedení melodických linií. Harmonická struktura opouští konvenční kadence a směřuje k barevně bohatším souzvukům současného jazzu.
Zvláštní pozornost si zasloužila improvizační pasáž, která poskytla prostor pro spontánní hudební vyjádření a přirozeně propojala oba interpretační světy. Právě v této skladbě se výrazně uplatnila všestrannost Zbigniewa Kalety, který vedle klasické interpretace disponuje také bohatými zkušenostmi v oblasti jazzu. Kvarteto dokázalo vystihnout lehkost i pozitivní vyznění kompozice, aniž by rezignovalo na přesnost souhry či kultivovanost společného zvuku. Naděje představovala příjemné dramaturgické odlehčení a zároveň připomněla, že hranice mezi jednotlivými hudebními žánry mohou být v rukou zkušených interpretů velmi přirozeně překonávány.
Pavlorkova kompozice souboru dokonale vyhovovala
Závěrečná Malá suita Aleše Pavlorka připomněla další důležitou kapitolu historie Stadlerova klarinetového kvarteta. Kompozice vznikla již v roce 2001 přímo pro tento soubor, jehož členem byl svého času i samotný autor. Pavlorek v ní záměrně vychází z tradičnějšího hudebního jazyka a klasických formových principů, přičemž důsledně využívá technických a barevných možností klarinetů i basklarinetu.
Třívětá skladba nabídla výrazné charakterové kontrasty. Úvodní Preludium představovalo nejzávažnější a výrazově nejdramatičtější část kompozice, v níž se uplatnila kantabilita nástrojů i propracované vedení jednotlivých hlasů. Následující Valčík přinesl uvolnění v podobě taneční stylizace, jejíž atmosféra místy připomínala tradiční ländler, ovšem s jemným nádechem ironie a hudebního humoru. Závěrečné Rondopak nabídlo výrazné tempové proměny, živou rytmickou energii a virtuózní vyústění. Stadlerovo kvarteto se v této skladbě pohybovalo s naprostou interpretační přirozeností – bylo patrné, že hudební jazyk Pavlorkovy kompozice souboru dokonale vyhovuje a poskytuje mu prostor k uplatnění.
Večer v Slezskoostravské radnici v sobě nesl vzácnou energii. Nešlo totiž jen o formální přehlídku regionální tvorby, ale o živoucí důkaz toho, že když se potká silná autorská invence se špičkovým a upřímným nasazením interpretů, současná hudba dokáže mluvit velmi blízkým, strhujícím a srozumitelným jazykem. Právě takové večery připomínají, proč má Hudební současnost v Ostravě své nezastupitelné místo a sílu lidi skutečně spojovat.
Hudební současnost: NOVÉ HORIZONTY
11. listopadu 2026, 19:00 hodin
Slezskoostravská radnice, Ostrava
Program
Milan Báchorek: Concerto fantasia pro cimbál a smyčcové kvarteto
Petra Šuško: Víření (světová premiéra)
Markéta Dvořáková / Burkhard Stangl: Panta Rhei / Seasons (světová premiéra)
Aleš Pavlorek: Malá suita
Pavel Wlosok – Naděje (světová premiéra)
Účinkující
Stadlerovo klarinetové kvarteto
Tadeáš Tomšej – cimbál
Klaudie Šudřichová – housle
Anna Miklová – housle
Zdeněk Procházka – viola
Katarína Vanáková – violoncello
