Pärtův Cantus se doslova zvukově napojil na Brittenovo dílo
Lukáš Vasilek se se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu setkává poměrně pravidelně, především při projektech s Pražským filharmonickým sborem, jehož je hlavním sbormistrem. A právě zkušenosti s vedením pěveckého tělesa mohl při nastudování Brittenova Válečného rekviem velmi dobře zúročit. Dílo totiž vyžaduje souhru dvou orchestrů, smíšeného a dětského sboru, trojice sólistů a varhan. A to zdaleka není všechno. Britten navíc propojuje latinský text zádušní mše s anglickými básněmi Wilfreda Owena, jejichž syrové obrazy válečného utrpení ostře kontrastují s liturgickou prosbou o milosrdenství a věčný odpočinek. Výsledkem je kompozice náročná nejen pro interprety, ale také pro posluchače. Téměř osmdesátiminutové rekviem navíc spolu s Pärtovým Cantem zaznělo bez přestávky. Dramaturgicky celistvé provedení dávalo smysl, pro divákovu pozornost se však stalo velkou výzvou.
Oblouk celého večera se začal rýsovat již v Pärtově Cantus in Memory of Benjamin Britten pro smyčcový orchestr a zvon. Vasilek nechal smyčce pod pravidelnými údery zvonu velice pozvolna sílit, přičemž větší prostor poskytl vyšším polohám. Pomalé crescendo působilo místy až zdrženlivě, ale neztrácelo svůj vnitřní klid. To nejpůsobivější však přišlo až na samotném konci. Následující část programu, Brittenovo Válečné rekviem, navázala téměř bezprostředně a stále ještě doznívající zvon se doslova zařízl do jeho prvních taktů. Z hudební vzpomínky na zemřelého skladatele se tak během jediného okamžiku stala rozsáhlá výpověď o smrti, utrpení a naději.
Dramatické gradace místy dosahovaly maximální intenzity
S Brittenovou kompozicí se otevřel podstatně členitější instrumentální svět. Rozhlasoví symfonikové hráli rytmicky přesně s dobře rozlišenými nástrojovými skupinami a zřetelně artikulovanými disonancemi, které se neslévaly v neurčitou zvukovou masu. Výborně si vedly především žestě, zvláště v pasážích s dusítky, kde vynikla charakteristická barva tónu i přesnost nasazení. Pochvalu si zaslouží také hráči na bicí. Vedle velkého symfonického tělesa se v pravé části pódia nacházel také samostatný komorní orchestr doprovázející tenorové a barytonové výstupy. Vasilek dokázal oba celky vzájemně zkoordinovat. Především však uhlídal zvukové proporce mezi orchestrem, sborem a sólisty, jejichž hlasy nezanikaly pod instrumentálním doprovodem.
Zajímavější otázkou byla dirigentova práce s tempy. Na mnoha místech, například v Libera me, měl tendenci tempo stáhnout, aby z něj následně vystavěl mohutnou dynamickou gradaci. Samotná myšlenka fungovala, její účinek však místy komplikovala akustika Smetanovy síně. Zvláště v parteru totiž zvuk působí poměrně suše a neposkytuje příliš prostoru k přirozenému doznívání. V pomalých úsecích tak fráze občas ztrácely vnitřní napětí, zatímco následná fortissima dosahovala téměř maximální intenzity.
Ve vedení pěveckých těles se naplno projevila Vasilkova sbormistrovská zkušenost. Pražský filharmonický sbor dosahoval v dynamicky exponovaných úsecích monumentálního, a přitom kompaktního zvuku, s čistými nástupy, intonační jistotou a vyrovnaností jednotlivých hlasových skupin. Přestože mužská část byla početně méně zastoupena, její zvuk se místy prosazoval dokonce o něco výrazněji než ženské hlasy. Zvlášť zdařilé byly dynamické vlny ženské části sboru v Offertoriu, kde se její zvuk přirozeně prolínal s orchestrem. Opačnou polohu sborové dynamiky představovalo závěrečné Amen, přednesené s mimořádnou jemností a intonační čistotou. Po předchozích dramatických gradacích se hudba vytrácela až k téměř nepostřehnutelnému konci.
Přirozený kontrast představoval Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu pod vedením Věry Hrdinkové. Jeho několik vstupů, ozývajících se zpoza scény, znělo vyrovnaně a až s nevinnou čistotou v porovnání s monumentálním zvukem sboru na varhanní empoře. Děti se svou sbormistryní se během závěrečného potlesku představily také před publikem a mohly osobně přijmout zasloužené ovace.
Sólisté excelovali, každý ukázal jiné hlasové kvality
Neméně dobře vyšlo obsazení sólových partů, přestože každý ze tří pěvců disponoval poměrně odlišnými hlasovými kvalitami. Sopranistka Elena Tsallagova přednášela latinský liturgický text, zatímco tenorista Robert Murray a barytonistka Avi Fagerfjäll propůjčili své hlasy anglickým veršům Wilfreda Owena. Tsallagova nabídla kulatý, plný soprán s lehkým vibratem ve vyšších polohách. Její velkou předností byla plastická práce s dynamikou, díky níž dokázala jednotlivé fráze citlivě modelovat a dodat jim potřebné napětí. Murray zaujal hned prvním sólovým vstupem krásně otevřeným, poněkud jemnějším hlasem se světlou, ale bohatou barvou. Naproti tomu Fagerfjäll nabídla temnější, poměrně hluboko posazený baryton. Vyšší polohy jí sice vyznívaly trochu uzavřeněji a staženěji, ve středních a hlubších polohách se však její hlas krásně rozvíjel. Pozornost mohla upoutat také její práce s trupem jako přirozenou rezonanční deskou.
Murrayův světlejší tenor a Fagerfjällin tmavší baryton se k sobě barevně výborně hodily, což je v Brittenově rekviem důležité především pro jejich společné výstupy. Ještě větší devízou však byla schopnost obou pěvců pracovat s Owenovou poezií. Nešlo jen o dobře zazpívané verše, ale i o schopnost jejich obsah skutečně vyprávět, s přirozenou deklamací a citem pro jejich dramatičnost. Právě díky tomu měly jejich výstupy vedle pěveckých kvalit také silný vypravěčský rozměr, který Brittenova skladba nezbytně potřebuje.
Rok oslav ovlivnilo období nejistoty
Protože na obsahu sdělení záleží v tomto díle opravdu hodně, byl koncert doplněn titulkovacím zařízením, které umožňovalo sledovat překlady latinských a anglických veršů. Titulky tak nahradily chybějící kompletní text v tištěném programu. Ten by sice divákům umožnil sledovat jednotlivé verše ve větších souvislostech, na druhou stranu čtení drobného písma v přítmí sálu nemusí být právě pohodlné. Titulky jsou oproti tomu doslova nepřehlédnutelné.
Stejně nepřehlédnutelná byla pro část publika také zvukařská technika umístěná přímo mezi řadami parteru. Její hučení v nejtišších pasážích místy překonávalo samotný orchestr a přidávalo tak do hudby nový zvukový prvek – ruch. Navíc zde vyrostla poměrně vysoká pyramida přístrojů, korunovaná dvojicí malých antén. Část publika tak získala poněkud netradiční pohled na Lukáše Vasilka, kterému podle momentální polohy vyrůstaly dvě anténky tu z hlavy, tu z ramen.
Provedení Válečného rekviem spojilo monumentální zvuk s mimořádně jemnými okamžiky a dramaturgické propojení s Pärtovým Cantem mu dodalo jednotný rámec. Od prvních úderů zvonu až po téměř neslyšné závěrečné Amen se před posluchači rozvinul hudební oblouk, který přes svou náročnost dokázal udržet pozornost i silně zapůsobit.
O to zvláštněji celý večer vyzníval v kontextu oslav stého výročí Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Rok, který měl být především připomínkou jeho bohaté historie, uměleckých úspěchů a významného postavení na české hudební scéně, se paradoxně stal také obdobím nejistoty nad jeho další budoucností. Je v tom cosi smutného, až tragického. Místo aby se orchestru dostávalo zasloužené pozornosti za vše, čeho během uplynulého století dosáhl, stále naléhavěji vyvstává otázka, jaké podmínky jej čekají v letech následujících. A tak se v roce stoletého výročí možná nejpalčivější otázkou nestává, co všechno má tento orchestr za sebou, ale co ho vlastně čeká dál. Předvečer ohlášené stávky tak chvílemi působil, jako by rozhlasoví symfonikové odehráli také jakousi zádušní mši za vlastní budoucnost.
Symfonický orchestr Českého rozhlasu: Válečné rekviem
2. listopadu 2026, 19:30 hodin
Smetanova síň, Obecní dům, Praha 1
Program
Arvo Pärt: Cantus in Memory of Benjamin Britten pro smyčcový orchestr a zvon
Benjamin Britten: Válečné rekviem (War Requiem), op. 66
Účinkující
Elena Tsallagova – soprán
Robert Murray – tenor
Avi Fagerfjäll – baryton
Linda Sítková – varhany
Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu
Věra Hrdinková – sbormistryně
Pražský filharmonický sbor
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Lukáš Vasilek – dirigent, sbormistr
