Hrdinství ve světě, který ztrácí své hodnoty
Když jsme spolu naposledy mluvili, byli jste právě uprostřed příprav Mírotvůrců. Od té doby uplynul rok, jaký byl pro Das Thema?
Uplynulý rok stál ve znamení dvou věcí: příprav na nový projekt a reprízového bloku Mírotvůrců. Obojí se teď vlastně završuje. S novou inscenací Will Helm Tell It? aneb Schiller-Killer máme za sebou sedm předpremiérových představení. Ta pro nás byla nesmírně cenná, protože jsme viděli, jak ten tvar funguje před večerním publikem i před středoškoláky. Zároveň jsme znovu hráli Mírotvůrce – naše nedávné večerní představení bylo téměř vyprodané a dopoledne přišly školy. Mám radost, že se to úsilí, které do toho člověk vkládá, nějak vyplácí.
Zmínil jste nový projekt Will Helm Tell It? aneb Schiller-Killer. Podobně jako Mírotvůrci se zřejmě znovu obrací k tomu, co se odehrává ve společnosti. Kde se vzal prvotní impuls?
S nápadem přišel Philipp Schenker a já jsem na něj velmi rád kývl, protože mi připadal smysluplný. Je to vlastně pokračování témat, která se opírají o společenský vývoj. Mírotvůrci také vyrůstali z reflexe společenského a politického dění, z pocitu, že se nám ztrácejí určité hodnoty – a s nimi možná i kultivované způsoby, jak spolu jako společnost jednat a žít. Will Helm Tell It? je dalším pokračováním téhle cesty. Řekl bych, že už jde opravdu o politicky angažované divadlo.
A proč jste se obrátili právě k Vilému Tellovi?
Předně proto, že Philipp je Švýcar. Ale samozřejmě nejen proto. České publikum se stále ještě trochu bojí němčiny, a se švýcarskou němčinou se dostáváme na další, vlastně velmi humornou úroveň. Je to natolik silné nářečí, že mu člověk téměř nerozumí. My toho využíváme jako zdroje jazykového humoru. Inscenace je o něco kabaretnější, než Mírotvůrci a na jevišti jsme zase jen dva.
Podstatné je ale i samotné téma Tella. Je to legendární postava, u níž si ani nemůžeme být jisti, že skutečně existovala. Pro nás je to určitá paralela k tomu, jak lidé někdy dávají přednost smyšlenému obsahu před tím, co se skutečně stalo. Fikci si utváříme podle svého, tradujeme ji dál, až z ní vznikne legenda. A takovou legendu lze využívat pozitivně i negativně. Vždyť i Hitler se jí nejprve chopil, než mu došlo, že Tell je vlastně jakýsi zbojník, který by mohl ohrozit jeho pozici diktátora a odvrátil se od ní. Zajímá nás tedy, co se stane, když takovou legendu postavíme do současného kontextu. Tell navíc nebyl hrdinou nějak apriorně; byl to člověk, kterého okolnosti donutily něco udělat. A v tom pro nás určitým způsobem rezonuje také Václav Havel, který se z vnitřního nutkání začal vyjadřovat ke stavu společnosti.
Když jsem četla anotaci, zaujalo mě také to nečekané propojení: vedle Schillera se v ní objevuje Václav Havel, a dokonce Krakonoš. To je poměrně pozoruhodná kombinace. Jak jste k ní došli?
Krakonoš tam není úplně explicitně, byl to spíš jeden z počátečních nápadů. Mísíme ale folklorní a lidové motivy s tím, co sami v současnosti prožíváme – třeba s otázkou, jak být aktivní v občanské společnosti. S Philippem jsme se shodli, že oba máme pocit, že děláme málo. Že bychom chtěli udělat něco víc. Demokracie ani občanská společnost přece nejsou samozřejmostí. Nevznikají a nefungují samy od sebe. Záleží na tom, jestli si lidé uvědomují jejich hodnotu a jsou ochotni se na nich podílet.
Nechceme přitom moralizovat. Je to svým způsobem náš statement – vůči společnosti, ale možná i vůči nám samotným. Moji rodiče žili v komunismu a já jsem ještě vyrůstal v prostředí, kde se říkalo: „Nevystupuj příliš z řady, nevyjadřuj se k těm věcem, raději se drž zpátky.“ Netvrdím, že je nutné se vyjadřovat ke všemu. Myslím si ale, že je nejvyšší čas hledat cestu ke společným hodnotám, na kterých bychom se mohli shodnout, i když stojíme na různých stranách politického spektra. Jako společnost máme obrovské úkoly. A místo povrchního, nenávistného plácání a boje o moc bychom se měli dokázat shodnout na tom, co skutečně potřebujeme. To ostatně není jen česká záležitost; je to globální problém.
Říkáte, že nechcete moralizovat, ale zároveň mluvíte o politicky angažovaném divadle. Zajímá mě, nakolik to tak vnímají i samotní diváci. Setkali jste se už během předpremiér s reakcemi, které vás nějak překvapily?
Je to absolutní politický statement, samozřejmě. A do jisté míry i provokace. U dospělého publika máme pocit, že mu to v hlavě začne strašně šrotovat: Co vlastně můžeme udělat, abychom se jako společnost semkli a posunuli někam k lepšímu? Reakce jsou ale různé. Po jedné předpremiéře za námi přišel do zákulisí starší pán, požádal o podpis do programu a pak prohlásil: „Na mě to bylo moc politické. Myslím, že v Německu mají mnohem větší problémy.“ On nás totiž považoval za Němce, kteří žijí v Německu.
S odlišnými názory samozřejmě počítáme. Vůbec mi nevadí, že někdo vidí věci jinak. Co mi ale připadá do nebe volající, je způsob, jakým se dnes na člověka s jiným názorem útočí – nenávistně, nekultivovaně, často osobně. Právě to by se podle mě mělo změnit.

Vracíte se k potřebě kultivované debaty, k tomu, abychom spolu dokázali mluvit i přes rozdílné názory. V anotaci se ostatně píše, že se z publika stává jakási polis. Znamená to, že mezi vámi jako performery a diváky vzniká skutečný dialog?
Ano, absolutně. Dějová linka Viléma Tella nám vytváří určité odrazové momenty pro komunikaci s obecenstvem. Oslovujeme ho napřímo a klademe otázky, které se týkají nás samotných i společnosti, v níž žijeme. Nechci prozradit příliš, ale některé momenty jsou opravdu reálným setkáním s vnějším světem. Nejde o to, že bychom před publikum předstoupili s hotovou pravdou a začali mu říkat, jak má žít. Spíš s lidmi sdílíme vlastní úvahy, do jisté míry zrcadlíme vlastní existenci a situaci, v níž se právě nacházíme.
Může tedy dojít i k názorové konfrontaci?
Ke konfrontaci může dojít, ale cíleně ji nehledáme. Jde nám spíš o popud, aby lidé o těch věcech mluvili, přemýšleli o nich a možná nakonec také něco udělali. Já osobně třeba vím, že kdybych šel do politiky, na prvních deseti metrech by mě rozcupovali. Neznám do detailu všechny její mechanismy, není to můj obor. Když jsem ale bydlel na Praze 7 a občanská společnost se tam probouzela, mohl jsem se na různých věcech podílet. Vím, co znamená nejen diskutovat, ale také přiložit ruku k dílu. My nevyzýváme diváky: „Buďte takoví a dělejte tohle.“ Spíš bychom rádi, aby si tu otázku položil každý sám.

Ponořit se do temnoty a hledat tvar i pravdu
To mi vlastně trochu připomíná sokratovský dialog – kladete otázky a necháváte lidi, aby si odpovědi hledali sami. A když už se bavíme o pojmech, v anotaci k vaší nové inscenaci mě zaujalo označení „skorohrdina“. Připadá mi, že už v tom slově je určitá ironie. Co pro vás znamená?
Je v tom ironie. Philipp je skoro Čech, já jsem skoro Němec, skoro Čech – jsme prostě někde na půli cesty. Samotná ambice stát se hrdinou mi připadá trochu směšná. Je pro mě zvláštní představovat si, že si člověk řekne: „Teď se stanu hrdinou.“ Hrdinství přece vzniká skrze činy. Tell nebo Havel se ocitli v situaci, kdy museli něco udělat, zaujmout postoj, a jejich jednání mělo velmi vážné následky.
Jenže ono to souvisí i s tím, jak člověk přemýšlí o své odpovědnosti v každodenním životě. Když třeba finančně podporuji organizace, jako jsou Člověk v tísni nebo Greenpeace, nejsem sám tím, kdo tu práci přímo dělá. Ale už to něco je. Philipp je v tom možná kritičtější než já; mně taková podpora dává velký smysl, protože vím, že za těmi organizacemi stojí lidé, kteří skutečně něco dělají. Potenciální hrdina je podle mě v každém z nás. Jde o to, jestli se dokážeme ozvat, nebo se necháme uchlácholit nějakou rétorikou a nic nezpochybníme.
Mluvíte o tom, jak důležité je ozvat se a nenechat některé věci bez povšimnutí. Jenže v dnešním světě sociálních médií a obrovského množství informací nemusí být vůbec snadné rozpoznat, čemu věřit…
Když se neozveme a nezačneme věci zpochybňovat, může se z tisíckrát opakované lži stát pseudofakt, pseudopravda. A dnes je nesmírně těžké se v tom orientovat, protože společnost je prostřednictvím nejrůznějších mechanismů velmi ovlivnitelná. Jsme neustále bombardováni obsahem, o kterém často nerozhoduje člověk, ale algoritmus. Tím se dostáváme k obrovské moci velkých technologických firem, k takzvanému Big Techu. A pokud tato moc není regulovaná, není divu, že vzniká zmatek. Ten chaos bychom se podle mě měli pokusit nějak uchopit. Jsou to klíčová témata, o nichž by společnost měla diskutovat.
Zaujala mě také úvaha Yuvala Noaha Harariho: umělá inteligence už není jen nástroj, který použijete, když ho potřebujete, a pak jej zase odložíte. Je to aktivní činitel. Bude umět spoustu věcí lépe než člověk a může přebírat procesy, které ovlivňují náš život, třeba i ty finanční. Jsme na cestě odevzdat zásadní věci do jakýchsi digitálních rukou, kterým možná nebudeme rozumět, a nebudeme je tedy ani schopni ovládat. To považuji za skutečně nebezpečné.
Mě na tom, co říkáte o umělé inteligenci, zaujala hlavně ta představa, že jí jednou nemusíme rozumět. Sama mám totiž pocit, že už dnes řada lidí těžko rozlišuje, co je skutečné a co uměle vytvořené, a že za vývojem technologií trochu zaostáváme. Jak moc se tahle obava promítá přímo do vaší inscenace?
Do takových detailů v inscenaci samozřejmě nejdeme. Jedním z jejích stěžejních témat je ale důvěra: v sebe, v člověka, ve společenství a také v instituce, které jsou základem fungování společnosti. Proto mi nedává smysl dobře fungující instituce rušit nebo se je snažit ovládnout. Narážím třeba na to, co se děje kolem veřejnoprávních médií. Považuji za nesmírně důležité, abychom si budovali cestu k ověřeným informacím, protože i z nich vyrůstá určitý hodnotový systém. Když jsme ale vystaveni neustálému přísunu všelijakých informací, vzniká informační chaos – a ten se pak přenáší do celé společnosti.
Když se teď vrátím k samotnému představení, je překvapivé, kolik různých rovin v něm otevíráte. Ostatně podobně mnohovrstevnatá byla i vaše předchozí tvorba. Jak takový autorský tvar vlastně vzniká?
Autorské divadlo je vždycky trochu o tom, že se člověk ponoří do temnoty. Na začátku máte nějaké nápady a všechno vypadá hezky. Pak se jich ale při zkoušení dotknete a zjistíte, že některé věci nefungují tak, jak jste si představovali. Hodně toho tedy vzniká v debatách a z improvizací, které postupně vybíráme a tříbíme. Máme klíčová slova, body a momenty, k nim se přidává hudební materiál a scénografie. Je to vlastně velmi komplexní proces.
Mám velkou radost, že režijně spolupracujeme s Veronikou Poldauf Riedlbauchovou. Už jsme spolu dělali na jiných projektech a je to pro nás nesmírně cenné. Když tvoříte stále ve dvojici, můžete mít spoustu nápadů, ale přece jen se časem začnete trochu opakovat. Veronika jako režisérka vidí něco, co my s Philippem nevidíme, přináší vlastní rukopis a posouvá nás dál. A docela hrdý jsem na naši scénografii. Pracujeme takovým upcyclingovým způsobem: ve starších inscenacích hledáme materiál, který se dá znovu využít, místo abychom vyráběli pořád nové věci. Přestože jsme na jevišti jen dva, máme relativně monumentální scénografii. Velké prvky připomínající stěny můžeme skládat do různých uspořádání – jednou vznikne molo, jindy zeď nebo vězení. A člověk má ještě pocit, že tím dělá něco pro životní prostředí.
Jak vás tak poslouchám, připomíná mi to trochu skládání puzzle, u kterého až během práce zjišťujete, co patří kam. Přitom už máte za sebou několik předpremiérových uvedení. Jak moc vám právě ta setkání s publikem pomohla inscenaci dotvořit?
Přesně, jsou to puzzle. A těch sedm předpremiér pro nás bylo nesmírně cenných. Věci se měnily ze dne na den, každé hraní přineslo něco nového. Je zajímavé pustit diváky do tvůrčího procesu ještě před oficiální premiérou. Nepřicházíte pak před publikum s úplně neobehranou věcí, ale s tvarem, který už má větší vnitřní jistotu. Odezvy navíc byly velmi pozitivní, což jsem vlastně nečekal. Člověk je vždycky nervózní, jak bude jeho dílo přijato. Ještě pořád je co brousit, ale mám radost, že jsme si tohle mohli dovolit.
Ještě bych se chtěla zastavit u samotné divadelní formy. Když si vybavím Mírotvůrce, hodně výrazné bylo propojení pohybu, hudby a dokumentárních prvků. Proměňuje se s novou inscenací také váš divadelní jazyk? Posouváte se někam dál?
Myslím si, že náš kabaret je čím dál fyzičtější. Ten úplně původní Gefühl und cit se opíral především o naše osobní příběhy, o něco mezi storytellingem, stand-upem a písničkou. To je klasičtější kabaretní formát. V Mírotvůrcích se nám podle mě podařilo vytvořit fúzi pohybového a dokumentárního divadla, hudební kompozice, herectví a práce s rekvizitou. Tu zkušenost si neseme dál. Ve Will Helm Tell It? jsme na scéně opět jen dva, ale pohybové herectví se posouvá ještě dál. Některé věci totiž působí podprahově, emočně, aniž je musíte přímo pojmenovávat. Fyzické jednání se tak prolíná s příběhem i se současným stavem společnosti, který na jevišti svým způsobem manifestujeme.
Oproti Mírotvůrcům se navíc zdá, že tady má publikum ještě větší možnost samotné představení ovlivnit. Znamená to tedy, že každý večer může být trochu jiný? A jak při takové volnosti udržujete potřebnou strukturu?
To je na tom právě zajímavé. Ve Will Helm Tell It? Jsme se odvážili například ke skutečně improvizovanému poetry slamu. Pracujeme i s deziluzí a naštváním, ale potřebujeme proti nim postavit něco pozitivního, něco, co nás pohání dál. Bereme si proto od diváků hesla a podněty a na místě z nich vzniká živá báseň. Pokaždé jiná. Lidé se také pokaždé jinak ptají a jinak reagují, takže se každé uvedení trochu promění. Zároveň se posouváme k tomu, že pracujeme spíš s pevnými body než s úplně fixovaným textem. Improvizace je tam relativně hodně. Je to někde na pomezí pevně vystavěné struktury a volnosti okamžiku, v němž vznikne něco, co jste předem nenaplánovali. A to mě na tom strašně baví.
Mladá generace mezi uměním a občanskou odpovědností
Pojďme se ještě vrátit k Mírotvůrcům. Hrajete je také pro střední školy a po představeních se studenty diskutujete. Zmínil jste, že jste teď měli další uvedení. Jak vlastně mladí lidé reagují?
Mám úplně čerstvý zážitek, který ve mně pořád doznívá. Hráli jsme nedávno před vyprodaným sálem, mohlo tam být tak sto padesát středoškoláků. To už samo o sobě mělo velkou sílu. A studenti na představení reagovali nesmírně emotivně. Byli tam i studenti Gymnázia Paměti národa, kteří některé příběhy znali z dokumentů a svědectví. Divadlo jim ale nabídlo úplně jiný vstup do tématu. To, co třeba znali jako informaci, najednou prožili. Při závěrečném potlesku měli mnozí slzy v očích. Musím říct, že to byl velmi emotivní moment i pro mě.
V Mírotvůrcích vystupuje Alisa Zichuk, mladá Ukrajinka, která musela utéct z Mariupolu. Jeden ze studentů pak mluvil o tom, jak je společnost válkou na Ukrajině už unavená a jak důležité je přesto o ní nepřestávat mluvit. To mě zasáhlo. Nebyla to ani tak debata o tom, co se komu líbilo nebo co nepochopil. Bylo zřejmé, že je to příliš čerstvý zážitek na nějakou strukturální analýzu. Ale ti mladí lidé pochopili, proč je důležité udržovat to téma živé. Mám z těch setkání tak silné zážitky a v tom nekonečném maratonu nezávislého divadla mě to vnitřně nabíjí. Člověk cítí, že to všechno má nějaký dosah a smysl.

U Will Helm Tell It?, kde se ptáte lidí na jejich názor, by tenhle dialog mohl být ještě výraznější. Plánujete novou inscenaci také pro školy?
Určitě, a vlastně docela ve velkém. Máme podanou grantovou žádost na projekt v česko-saském pohraničí, v regionu Elbe/Labe. Rádi bychom tam prostřednictvím inscenace otevírali debatu s mladými lidmi. Už v Ostravě nám dva studenti, nezávisle na sobě, říkali, že se strašně pobavili, a přitom je představení přivedlo k přemýšlení. To je pro mě krásné. Je to jiný způsob komunikace než běžný školní model, kdy pedagog něco přednáší a od žáků se očekává, že budou poslouchat. Tady se jich na názor skutečně ptáme.
Máme ale i opačnou zkušenost. V Ústí bylo plánované školní představení nakonec zrušeno. Podle toho, co jsme se dozvěděli, si ředitel gymnázia přečetl anotaci, narazil na slovo „dezinformace“ a rozhodl se, že studenti nepřijdou. Nevím, co všechno v tom sehrálo roli. Ale i to ukazuje, jak palčivé téma otevíráme.
Když už mluvíme o tom, kam se s Will Helm Tell It? chcete vydat, co čeká Das Thema po listopadové premiéře? Předpokládám, že se s inscenací nechcete omezit jen na Prahu.
Určitě, právě na to se chceme v příštím roce zaměřit. Budou reprízy pro veřejnost, ale hlavně také školní představení. Rádi bychom tou inscenací co nejvíc oživili debatu, samozřejmě v dobrém směru. A máme ještě jeden nápad, který se vrací ke specifickému vztahu Česka a Švýcarska. V roce 1968 proběhla silná vlna emigrace do Švýcarska. Myslím si, že náš vztah k této zemi je ve srovnání s Německem nebo Rakouskem historicky méně zatížený, možná i proto, že spolu nemáme přímou hranici. To by mohl být zajímavý základ další inscenace. Zatím je to ale jen záměr; uvidíme, jestli se jej podaří realizovat.
Vedle vlastní tvorby působíte také na HAMU. Když vás poslouchám, jak mluvíte o setkávání se studenty a o divadle jako živém dialogu, nabízí se mi otázka, nakolik se tyhle dvě oblasti vaší práce propojují. Promítá se vaše autorská praxe do způsobu, jakým vedete studenty?
Na katedře se snažíme rozvíjet aktivity, aby studenti nevystupovali jen v rámci výuky, ale dostávali se také mimo akademickou půdu, k dalším spolupracovníkům a na festivaly. Vznikají spolupráce napříč katedrami, třeba s tancem, skladbou nebo bicími nástroji. Teď připravujeme projekt s pracovním názvem Matka a syn, vycházející z pašijových motivů. Skladatelé budou psát hudbu ke zvoleným fragmentům a studenti tance a nonverbálního divadla k ní vytvářet pohybový materiál. Taková setkání přinášejí do výuky nesmírně cenné impulsy.
Někdy se moje role pedagoga také prolne s rolí tvůrce v tvůrčím kolektivu. U jednoho studentského projektu s buffonskou tematikou (práce s groteskním typem klauna, pozn. red.) jsem se částečně podílel na hudbě. Zároveň je samozřejmě důležité, aby si svou práci vytvářeli studenti sami, ale pedagogický proces je vždy skutečná spolupráce.

Když máte možnost být s mladými umělci v tak bezprostředním kontaktu, jak na vás vlastně nastupující generace působí?
Mám radost, že jsou aktivní a že jim není jedno, co se kolem nich děje. Vidím v nich naději. Jsou motivovaní na sobě pracovat a věnovat se i něčemu zdánlivě nadbytečnému, jako je umění, třeba pohybové umění. To samozřejmě říkám s ironií, protože mě samotného pohybové divadlo celý život nese. Vidím obrovský smysl v poznávání vlastního těla a v hledání způsobů, jak je zapojovat do nejrůznějších životních situací a profesních kontextů. Právě v době digitalizace a umělé inteligence je tělesné vědomí podle mě nesmírně cenným vkladem – nejen pro uměleckou tvorbu, ale pro jakoukoli další profesní nebo životní činnost.
Proměňuje podle vás její přístup k pohybovému divadlu také svět technologií, o kterém jsme už mluvili?
Digitalizace je samozřejmě všudypřítomná. Telefon je dnes zápisník i okamžitý zdroj informací a v tom sám o sobě problém nevidím. Na naší katedře jsou ale nesmírně důležité komunikace, důvěra a osobní vztah. První ročník bývá náročný: studenti musí přijmout pravidelný režim fyzického tréninku a naučit se pracovat s tělem tak, aby bylo skutečně k dispozici jejich výrazu a aby ovládli techniku pohybu. To bývá někdy náraz, ale nemám pocit nějakého úpadku. Naopak se kolem katedry vytváří docela silná komunita.
To, že mladým lidem není lhostejné, co se kolem nich děje, se podle mě projevuje i mimo samotnou výuku. Když se podíváme na současnou situaci v kultuře a na protestní akce vysokých škol, jak jste tu atmosféru vnímali na HAMU? Dokázali se studenti s pedagogy nějak spojit?
Ano, jednoznačně. Když se začalo jednat o stávkovém režimu, rychle se propojily fakulty a sešel se akademický senát. A právě jeden ze studentů přišel s konkrétním návrhem uměleckého protestu. Během týdne se podařilo propojit orchestrální hudbu s pohybovými choreografiemi studentů tance a nonverbálního divadla. Vzniklo silné umělecké gesto vůči situaci, kterou v kulturním prostředí vnímáme jako neudržitelnou. Vidím v tom velkou jednotu pedagogů i studentů.
Vlastně se tím hezky vracíme k začátku našeho rozhovoru. Říkal jste, že s Philippem máte pocit, že se občansky angažujete málo. Když ale poslouchám, co všechno se děje kolem vás i vašich studentů, tak mi to jako malá angažovanost rozhodně nepřipadá.
To máte pravdu. A mám z toho opravdu radost. Hlavně z toho, že to tak vnímají sami studenti. Že jim není jedno, co se děje, že je pro ně důležité být spolu a dokázat se semknout a bojovat za demokratické a udržitelné hodnoty. To je, myslím, podstatné.