Anna Pavlova v Plzni přináší poetický pohled na život primabaleríny

Poetický průřez baletní klasikou připravil pro plzeňské publikum šéf baletního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni Jiří Pokorný, a to prostřednictvím celovečerního tanečního opusu věnovaného legendární ruské primabaleríně Anně Pavlové. Premiéru měl jeho balet Anna Pavlova v sobotu 14. listopadu 2026 ve Velkém divadle, Pokorný je autorem libreta, choreografem i režisérem inscenace. Hudba k baletu je poskládána z částí celkem 16 děl především ruských skladatelů. S Orchestrem opery DJKT ji nastudoval a na premiéře řídil šéf opery Jiří Petrdlík.

Gabriela Špalková
10 minut čtení
Jiří Pokorný: Anna Pavlova, Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo, Plzeň – Victoria Roemer (foto Irena Štěrbová)

Skutečných dramatických zvratů v životě slavné tanečnice není mnoho, její život rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem a skončil tragicky a příliš brzy. O jejích osudech byl natočen v roce 1983 působivý film, v únoru loňského roku měl v Petrohradě premiéru životopisný balet na hudbu Ilji Demuckého v choreografii Pavla Gluchova a shodou okolností španělská choreografka Avatâra Ayuso nastudovala v té době celovečerní biografický balet La Pavlova v divadle Teatro Sánchez Aguilar v Ekvádoru.

Anna Palvova (nar. 12. února 1881) pocházela z chudších poměrů, její matka se živila jako pradlena. Studovat na Carské baletní škole mohla od svých deseti let jen díky carskému stipendiu pro nadané děti. Po absolvování byla ihned přijata do souboru Mariinského divadla, kde s ní pracoval především legendární Marius Petipa, pro technickou jistotu a oduševnělost projevu stoupal její věhlas, ztvárnila hlavní role v klíčových klasických baletech. Často jí byl na jevišti partnerem Michail Fokin, který pro ni vytvořil dnes proslulou choreografii Umírající labuť na hudbu Camille Saint-Saënse. Rok působila v Paříži v „Ruském baletu“ Sergeje Ďagileva, hned poté si však založila svůj soubor, s nímž absolvovala četná turné, díky nimž přiblížila balet celosvětovému publiku. Repertoár zahrnoval ukázky klasických děl i další originální menší choreografie. Objevila se i na stříbrném plátně – v Hollywoodu hrála titulní roli ve velkofilmu z r. 1916 režisérky Lois Weber Němá z Portici podle stejnojmenné slavné d´Auberovy opery. Baletní vystoupení Anny Pavlové přesahovala pouhou zábavu, jejím cílem bylo vyvolat pocit krásy a emocionální pravdivosti. To z ní učinilo trvalou osobnost uměleckého světa. Do Ruska se již nevrátila, se svým manželem Victorem d´André žila trvale v Londýně až do své smrti. Cestování se jí nakonec stalo osudným. Při železniční nehodě, která se stala v zimě, prochladla, dostala oboustranný zápal plic, přidružily se další komplikace. Anna Pavlova zemřela v Haagu 23. ledna 1931.

Jiří Pokorný: Anna Pavlova, Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo, Plzeň – Victoria Roemer a Mátyás Sántha (foto Irena Štěrbová)
Jiří Pokorný: Anna Pavlova, Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo, Plzeň – Victoria Roemer a Mátyás Sántha (foto Irena Štěrbová)

Plzeňská inscenace je sice v podstatně narativním baletem, ale detailní životopis Anny Pavlové v něm nehledejte. Není to ani jeho účelem: působí jako sled tanečních čísel propojených motivy z Anina života. Do děje je zakomponován např. tanec z baletu Egyptské noci a zajímavě koncipovaná scéna, v níž staví Michail Fokin pro Annu slavnou Umírající labuť. Na jevišti vystupují osobnosti, které formovaly Anninu kariéru – choreografové Marius Petipa, Michail Fokin, Vaclav Nižinskij, Enrico Cecchetti a všudypřítomný impresário Sergej Ďagilev, u nějž je zachycen i jeho vztah k Nižinskému. A je tu samozřejmě Pavlové manžel Victor d´André. Divák sleduje útržky osudů slavné primabaleríny jakoby za „revuálkou“, poetizované, bez výrazných kontrastů a dramatických akcentů. Největší drama na jevišti se odehraje, když se Anna poraní při tanci a dokončí představení i přes tuto indispozici. Annino skrovné dětství je na jevišti pojato stejně poeticky jako závěr baletu. Annina smrt je ztvárněna symbolicky. „Anna se dostává do světa nesmrtelnosti… V mysli lidí i po nebeském jevišti tančí Anna stále dál,“ dočteme se v programu. Hlavní v celém večeru nejsou tedy ani tak Anniny osudy jako tanec sám. Klasický tanec, tanec na špičkách a okouzlení baletem. Však večer zahajuje při vytažené oponě a otevřeném jevišti jakoby snová přítomnost éterických baletek přímo v hledišti – v přízemí i na balkónech.

S klasikou si Jiří Pokorný rozumí – v Pavlové zdařile kombinoval klasické výstupy s neoklasikou, vhodně zapojuje žáky Baletní školy DJKT. Sólové výstupy se mísí se sborovými (baletní sál, scény na ulici, scény s Ďagilevem), obtížné taneční prvky (především skoky) v tomto kontextu ovšem ztrácejí na jevištním výrazu a obvyklém efektu (například kreace Nižinského). Zajímavě je sice pojatá scéna, v níž Foikin staví pro Pavlovu choreografii Umírající labutě, ale v kontextu celku je „jen“ jedním kamínkem mozaiky. Mezi čísly nenajdeme žádné pas de deux Pavlové s jakýmkoliv z jejích partnerů. Protože vše plyne poklidně bez výraznějších zvratů, lze choreografii vnímat a uchopit jen komplexně – a jako taková vyjadřuje ve svém celku eleganci, éteričnost, jakousi neuchopitelnost baletního umění.

Jiří Pokorný: Anna Pavlova, Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo, Plzeň – Victoria Roemer a Martin Otava (foto Irena Štěrbová)
Jiří Pokorný: Anna Pavlova, Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo, Plzeň – Victoria Roemer a Martin Otava (foto Irena Štěrbová)

Tančí se na do tmavě šeda laděné scéně ohraničené po celý večer kulisami evokujícími nádražní prostor, občas doplněné dalšími kulisami dokreslujícími prostředí, ale stejně šedými (scéna Ondřej Brýna). Sice elegantní, ale rovněž šedavé kostýmy (Anna Pokorná) na scéně opticky zapadají. Vyniknou na ní jen tanečnice v klasických bílých baletních sukních. Postavě Pavlové by podstatně prospělo výraznější odlišení kostýmu, takto splývala se sborem především v první polovině, kdy rozeznat její postavu od ostatních baletek bylo velmi obtížné. Podobně vizuálně zanikly i tanečně jinak výrazné „pouliční“ scény.

S pojetím tématu baletu koresponduje hudební mozaika, na niž se tančí. I ona má nekomplikovaný, odlehčený charakter. Obsahuje úryvky převážně lyričtějšího rázu s dominujícím valčíkovým rytmem z baletů, symfonických a dalších skladeb devíti autorů od Čajkovského po Offenbacha, kde se v sólech blýskli přední hráči orchestru, připomeňme především brilantního koncertního mistra Jakuba Sedláčka. Sólový part violoncella v Umírající labuti působivě provedl Zachar Fedorov, krásně zněla harfa Dany Suchanové. Pod taktovkou Jiřího Petrdlíka hrál celý orchestr technicky výborně a na vysoké úrovni.

Jiří Pokorný: Anna Pavlova, Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo, Plzeň – Karel Audy a dámy baletu (foto Irena Štěrbová)
Jiří Pokorný: Anna Pavlova, Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo, Plzeň – Karel Audy a dámy baletu (foto Irena Štěrbová)

Takto postavený balet je příležitostí pro celý ansámbl a plzeňský soubor jej využil. Taneční výkony byly vyrovnané, technicky i výrazově plně přesvědčivé. V titulní roli dominovala technicky jistá Victoria Roemer, která vtiskla Anně eleganci a přesvědčivý výraz křehkosti. Tanečně výraznými postavami baletu jsou Michail Fokin, kterého s vysokým nasazením bravurně a s výrazovou bezprostředností tančil Giacomo Mori, a Vaclav Nižinskij, jemuž dal temperament a taneční jistotu Ludovico Gallo. Na jeviště se po delší době vrátil po zranění jako Victor d´André Gaëtan Pires. Díky němu byla postava Annina manžela (na jevišti též opticky zanikající) výrazná elegancí projevu a vysokou kulturou pohybu. Richard Ševčík jako taneční pedagog Enrico Cecchetti zúročil své technické dispozice, přesvědčivým Mariusem Petipou byl Mátyás Sántha. Do netaneční role šéfa Ruského baletu Sergeje Ďagileva obsadil Jiří Pokorný trefně ředitele DJKT Martina Otavu, jenž přesvědčivě zahrál potřebné akce a občas pronesl několik francouzských vět. Nápaditá a hravá byla dětská scéna malé Anny a malého Fokina, v níž se děti se setkávají na sále a společně tančí. Role působivě ztvárnili žáci Baletní školy DJKT Izabela Bolívar Nuňez a Matteo Vocciante. Maminku malé Anny zdařile vystihla Jarmila Hruškociová. Výborně vyšly všechny sborové scény, také části z tanců a klasických baletů (z Adamovy Giselle a Arenského Egyptských nocí) a scéna z Mexika, do níž byly velmi dobře zapojeny i další žákyně Baletní školy DJKT.

Anna Pavlova je odpočinkovou inscenací, nezpracovává dramata ani drásavá témata, neklade otázky. Je oslavou baletní klasiky, její estetiky, a i tím je pro publikum přitažlivá. Že bude mít úspěch, naznačil její premiérový ohlas. Nelze se divit, však najít kolem sebe, divadelní jeviště nevyjímaje, ´krásno´, není v poslední době samozřejmostí. Chcete-li si tedy zpříjemnit večer, pak právě pro vás je tu Pokorného Anna Pavlova. Lehká, nekomplikovaná a v každém případě příjemná tak jako dort ze šlehaných bílků nesoucí jméno slavné baleríny.

Jiří Pokorný: Anna Pavlova
14. listopadu 2026, 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla, Velké divadlo, Plzeň

Realizační tým
Libreto, choreografie a režie: Jiří Pokorný
Hudba: V. S. Kalinnikov, A. Ch. Adam, P. I. Čajkovský, A. Luigini, A. K. Ljadov, A. Arenskij, N. R. Korsakov, J. Offenbach, L. Delibes, M. I. Glinka, C. Saint-Saëns
Hudební nastudování: Jiří Petrdlík
Hudební dramaturgie: Vojtěch Frank, Jiří Petrdlík
Dirigent: Jiří Petrdlík / Miriam Němcová
Scéna: Ondřej Brýna
Projekce: Barbora Vanická
Kostýmy: Anna Pokorná
Světelný design: Jakub Sloup
Asistenti choreografa: Zuzana Hradilová, Jarmila Hruškociová, Markéta Pospíšilová
Asistenti režie: Miroslav Hradil, Richard Ševčík

Účinkující
Anna Pavlova: Afroditi Vasilakopoulou / Victoria Roemer
Malá Anna: Izabela Bolívar Nuňez
Maminka Anny: Anna Pokorná / Jarmila Hruškociová
Malý Michail Fokin: Matteo Vocciante
Michail Fokin: Giacomo Mori / Gabriele Calcagno
Victor d’André: Justin Rimke / Gaëtan Pires
Enrico Cecchetti: Richard Ševčík / Karel Audy
Marius Petipa: Nicoló Marchi / Mátyás Sántha
Vaclav Nižinskij: Simone Carosso / Ludovico Gallo / Sky Natzke
Sergej Ďagilev: Martin Otava

Sdílet článek
0 0 hlasy
Ohodnoťte článek
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted