Soubor Neue Oper Wien existuje od roku 1990. V první sezóně se uvedl dvěma Mozarty (Kouzelnou flétnou a Idomeneem) a Cherubiniho Medeou, už v další sezóně se však objevil Poulencův Lidský hlas. Následovaly opery Simplicius Simplicissimus Karla Amadea Hartmanna, Zuzančino tajemství Ermanna Wolfa-Ferrariho, Stříbrné jezero Kurta Weilla a řada dalších děl moderní opery. Od roku 1994 tvoří repertoár souboru výhradně díla 20. a 21. století, včetně řady světových a rakouských premiér. Uvádění naprostých novinek přináší vždy riziko, ne vždy se také stroprocentně vydaří (za naprostý omyl dodnes považuji podivnou perzifláž Zauberflöte 06, „dílo“ vytvořené Thomasem Pernesem na objednávku k Mozartovu jubilejnímu roku). Cíl přivést k publiku soudobá díla, k nimž mají kamenná divadla nedůvěru, plní ovšem Nová opera Vídeň stoprocentně. Nemá stálou scénu, hraje v pronajatých prostorách a existuje především díky hlavnímu sponzorovi, kterým je banka Reiffeisen, dále je podporována soukromou Nadací Gottfrieda von Einema, Ministerstvem školství, umění a kultury, Kulturním úřadem města Vídně a Rakouskou společností interpretů.
Seznam děl, která Nová opera Vídeň dosud uvedla, by byl dlouhý, vzpomenu alespoň ty nejzdařilejší inscenace resp. ty, které jsem viděla: Billy Bud, Albert Herring a Žebrácká opera Benjamina Brittena, Candide Leonarda Bernsteina, obě opery Albana Berga, Schönbergovo Z dneška na zítřek, Médium a Maják Petera Maxwella Daviese, Schnittkeho Historie doktora Johanna Fausta, Lachenmannovo Děvčátko se sirkami, Vězeň Luigiho Dallapiccoly, Lear a Jakob Lenz Wolfganga Rihma, Arest Dirka d’Aseho (podle hry Václava Havla), dále to byla díla Dietera Kaufmanna, Tan Duna, Elliota Cartera aj.
Opera Dantonova smrt Gottfrieda von Einema byla napsána před šedesáti lety, její předloha je dokonce stará 175 let, zůstala však (a chtělo by se říci: „bohužel“) stále aktuální. Dvaadvacetiletý Georg Büchner napsal roku 1835 drama, inspirované francouzskou revolucí: „Státní forma musí být jako průsvitný šat, který se přimkne těsně k tělu lidu,“ říká tam jedna z postav. „Každé vzedmutí tepny, každé napětí svalu, každý záchvěv touhy se v něm musí otisknout. Postava může být krásná nebo ošklivá, ale má právo být, jaká je, a my jí nesmíme přistřihovat sukénku, jak se nám zlíbí.“ Büchner dramaticky ztvránil jen krátký úsek revoluce, to, co se odehrálo během dvou týdnů mezi koncem března a začátkem dubna 1794, kdy vyvrcholily rozbroje mezi politickými frakcemi – především mezi girondisty (ochotnými spolupracovat s králem) a jakobíny. Střet vedl k zatčení Georga Dantona a jeho přívrženců a jejich popravě, vykonané 5. dubna. Maxmilian Robespierre, který jim na popraviště pomohl, je o mnoho nepřežil, hněv davů se zanedlouho obrátil i proti němu; 28. července téhož roku sťala gilotina hlavu i jemu, to už ovšem v Büchnerově dramatu není. Hra končí popravou Dantona a jeho druha Camilla Desmoulinse a smrtí Desmoulinsovy ženy, která vystoupí na popraviště dobrovolně za svým mužem s výkřikem „Ať žije král“. Büchner pak ještě připojil zvolání z protilehlé strany, jednoho z občanů, který vykřikne „Ať žije republika“. Opona padá, ale obě repliky naznačují, že historie nekončí (u Einema už republikánský výkřik není, tečku tvoří závěrečný akord hudby). Dantonova smrt byla jediným Büchnerovým dílem, jež vyšlo (ačkoli silně zcenzurováno) tiskem za jeho života (zemřel na tyfus roku 1837), na scéně se však poprvé objevilo až roku 1902 v Berlíně.
G.von Einem: Dantos Tod – Salzburger Festispiele 1947
Einemova hudební řeč je tonální, nikdy nepatřil k avantgardistům, řadit jej však ke konzervativcům, jak se někdy dálo, by nebylo spravedlivé. Partitura je působivě instrumentovaná, její podstatnou složku tvoří energické rytmy; neustálý tep vnímáme celou operu jako latentní, stale naléhavější pochod, jenž před závěrem opery vyústí v krátkou citaci Marseillaisy a Carmagnoly, které zazní současně. Výrazné centrum opery tvoří Dantonova sebeobhajoba před tribunálem . Objeví se i něžně lyrické plochy, jako je scéna manželky Dantonova druha Lucile, ale lyrická melodie může být použita také jako paradox – jako úryvek písničky, zpívané po vykonané popravě katy. Ukáže se, že jsou jimi Robespierre a Saint-Just, ještě netušící, že za několik týdnů budou sami obětmi; toto zdvojení postav byl jeden ze šťastných nápadů režiséra Leonarda Prinslooa. Ne zcela šťastná naopak byla snaha jakýmisi rádoby komediantskými, neuměle choreografovanými výstupy řešit přestavby, což znamenalo přinést či odnést židle nebo stoly (scéna je jinak prázdná, její součástí je jen několik schůdků). Příliš rady si režisér nevěděl ani s jevištní funkcí sboru (Wiener Kammerchor), který je přitom vlastním hybatelem děje a měl by se tak prezentovat. Pohybová ilustrace meziher někdy spíš překážela či prozrazovala bezradnost při snaze vyplnit mezičas, jako například hra dětí s hlavou odpadlou od gilotiny.
Pěvecké a herecké provedení tentokrát nezanechalo takový dojem jako například nezapomenutelné inscenace Brittena či Dallapiccoly. Snad si soubor Nové opery přece jen ukrojil příliš velké sousto, pro něž neměl k dispozici nejadekvátnější sólistické obsazení . Prostor sálu v Muzejní čtvrti (MuseumsQuartier) je pro toto dílo akusticky nevýhodný, Einem napsal svou operu pro velká divadla a velký orchestr (Amadeus Ensemble Wien ovšem hrál po taktovkou uměleckého vedoucího Nové opery Vídeň Waltera Kobéry výtečně). Tím však nelze omlouvat to, že některé představitele nebylo vůbec slyšet. To se týká především představitele Desmoulinse (Markus Miesenberger) a předsedy revolučního tribunálu (Andreas Kammerzelt). Příliš se neprosadili ani představitelé rolí Saint-Justa (Rupert Bergmann) či Heraulta de Séchelles (Gernot Heinrich). Nepomohl jim ani režisér, který sólisty ponechal režisér většinou odkázané samy na sebe. Někteří si s postavou dokázali poradit (Robespierre jako salonní revolucionář v rukavičkách, Danton jako milující manžel, vnitřně rozervaný únavou z revoluce), někteří zůstali figurami bez kontur jako Camille Desmoulins a především křečovitě působící Herault de Séchelles. Sympatický výkon podal v roli George Dantona Mathias Hauptmann, nejlepší projev po pěvecké i herecké stránce odvedli Jeniffer Davison (Lucile) a Alexander Kaimbacher (Robespierre), kterému také bylo nejlépe rozumět (s Novou operou působí od jejích začátků, poslední tři roky byl členem vídeňské Státní opery). Bohužel nebylo k dispozici titulkovací zařízení, což právě u opery, u níž je text nanejvýš důležitý, bylo skutečné manko.
Gottfried von Einem:
Dantos Tod
Dirigent: Walter Kobéra
Režie: Leonard Prinsloo
Scéna: Gabriele Attl
Kostýmy: Devi Saha
Světelný design: Norbert Chmel
Sbormistr: Michael Grohotolsky
Amadeus Ensemble Wien
Wiener Kammerchor
Premiéra 3.října 2010 Halle E im MuseumsQuartier Wien (Neue Oper Wien)
(psáno z reprízy 7.10.2010)
Georg Danton – Mathias Hausmann
Robespierre – Alexander Kaimbacher
Camille Desmoulins – Markus Miesenberger
Hérault – Gernot Heinrich
Lucile – Jennifer Davison
Julie/Ein Weib – Anna Clare Hauf
Simon/Herrmann – Andreas Kammerzelt
St-Juste – Rupert Bergmann
