Norsko, země na okraji Evropy, řeknete si. K Itálii, kolébce opery, má daleko. Ano. V Norsku se opeře nedařilo. Země, která byla pod švédskou nadvládou, země, kde je na severu za polárním kruhem půl roku tma, země trollů a skřítků, udatných a neohrožených Vikingů, skutečně operou nežila. Až do roku 1959. Teprve tehdy vznikla v Oslu operní společnost jako samostatná instituce.
Po velmi dlouhé celonárodní diskuzi se v roce 1999 rozhodla vláda vybudovat nový operní dům. Architektonická soutěž, kterou vypsala, byla obeslána 350 návrhy. Nakonec byl vybrán návrh domácího architektonického ateliéru Snøhetta. Stavba začala v roce 2003 a budova byla kompletně dokončena v roce 2007. Celková vynaložená suma činila 4,7 miliardy norských korun (v přepočtu asi 7,8 miliardy korun českých). Stavba se stala nejdražší dostavěnou budovou tohoto typu v historii. (Jen pro zajímavost: hrubý domácí produkt v Česku činil v roce 2009 3 miliardy 627 milionů korun, takže cena za postavení opery v Oslu převyšovala skoro o třetinu náš roční HDP!). Slavnostního zahájení 12. dubna 2008 se podle tradice zúčastnilo Jeho Veličenstvo norský král Harald, dánská královna Margrethe II a finský prezident Tarja Halonen, stejně jako i mnoho členů aristokracie všech okolních severských zemí. Během prvního roku provozu prošlo budovou 1,3 milionu návštěvníků. Jedná se o jednu z nejpozoruhodnějších divadelních staveb na světě. Právě proto jsem tento operní dům zahrnul do našeho seriálu. Za svou krátkou dobu existence získala opera v Oslu cenu za přínos světové architektuře (v říjnu 2008) a v roce 2009 také Cenu Evropské unie za současnou architekturu.
Opera House Oslo (norsky Operahuset) je domovem Norské národní opery a baletu. Objekt se nachází v sousedství centrální části města nazývané Bjørvika, s výhledem na Oslofjord. Divadlo je provozováno společností Statsbygg, vládní agenturou, která spravuje veškerý státní majetek pro norskou vládu. Divadlo je tak zcela a bezvýhradně financováno státem. Komplex se rozkládá na celkové ploše 38 500 metrů čtverečních. Hlavní hlediště má 1 364 míst, dva další inscenační prostory pojmou 200 a 400 lidí. Hlavní jeviště je 16 m široké a 40 m hluboké. Zcela nepravidelné a šikmé stěny vnějšího pláště budovy jsou pokryty deskami z italského mramoru a bílého granitu a při pohledu z protějšího břehu fjordu to vypadá, jako by se celá budova zvedala z vody. Ze střechy a proskleného foyeru si můžete vychutnat panoramatický pohled na Oslo. Prostor teras před proskleným průčelím a okolo hlavního sálu stupňovitě klesá až k hladině fjordu. Foyer je až do výšky 15 metrů prosklený. To umožňuje fascinující výhled na hladinu Oslofjordu. Vnitřní povrchy jsou obloženy dubovým dřevem, aby vytvářely kontrast chladnému bílému exteriéru. Hlavní sál má tvar podkovy a osvětlení sálu zajišťuje lustr, obsahující 5 800 ručně broušených křištálových skel. Umělecké artefakty vně i uvnitř budovy jsou neméně zajímavé. Součástí tohoto architektonického skvostu je i malovaná opona.
Opera v Oslo se stala ikonou milovníků opery, ale i prostředkem boje odpůrců tohoto umění. Pro první je to symbol životaschopnosti opery v moderní době, architektonický skvost. Pro druhé zase stavba, jejíž náklady se vyšplhaly do astronomické výše a odkazují tak na nesmírnou ekonomickou náročnost tohoto uměleckého oboru. Pro mne znamená ještě jedno: Postavená, financovaná a provozovaná státem, v hlavním městě národa, který historicky neměl k opeře blízko, je v mých očích mementem našim politikům, státu a jeho chápání (či spíše nechápání) role opery a baletu v národním kulturním povědomí.
Norsko je krásná země, která oplývá nádhernou přírodou. Budete-li mít možnost je navštívit, nenechte si ujít také Oslo a jeho supermoderní operní budovu.
