Když jsem před mnoha lety pro sebe objevil slavnou Marii Callas, a to hlavně prostřednictvím jejích hudebních nahrávek u firmy EMI, povšiml jsem si jedné věci: Skoro každá z těchto nahrávek byla opatřena stejným jménem produkčního – Walter Legge. Když jsem pak toho jméno nacházel i u jiných zpěváků, na dalších a dalších nahrávkách, zvědavost mě přivedla k otázce, kdo vlastně byl tento pán, který má bezpochyby svůj nemalý podíl na zachování umění těch nejlepších a nejslavnějších interpretů pro další generace? Umění kumštýřů, kteří byli na vrcholu především v padesátých a šedesátých letech minulého století?
Harry Walter Legge se narodil 1.června 1906 v Londýně do rodiny krejčího. Ve škole, kterou opustil v šestnácti letech, se mu celkem vedlo, a to především v latině a ve francouzštině; alespoň formálního hudebního vzdělání se mu ale nikdy nedostalo. Ovšem za vydatné podpory otce se záhy začal o hudbu přece jen čím dál víc zajímat – zprvu hlavně o Wagnera, kvůli němuž se dokonce naučil německy.
V roce 1927 mladý Walter Legge nastoupil do firmy HMV, tedy His Master’s Voice jako žurnalista, a to do oddělení klasické hudby. Už před tím byl přitom svědkem toho, jak gramofonové nahrávky od dvacátých let minulého století postupně nahradily rudimentální fonograf, a jak prosperující ekonomika této doby navíc vydatně přispěla k dalšímu zdokonalování nahrávacích technologií a jejich širšímu komerčnímu využití. Walter Legge dostal ve zmíněné firmě HMV možnost aktivně se podílet na klasických nahrávkách, v letech 1933 až 1938 navíc pracoval i jako hudební kritik respektovaných novin The Manchester Guardian (které jako The Guardian přetrvaly až do dnešních dnů).
V roce 1931se Leggeho zaměstnavatel, firma HMV stala součástí nové společnosti The Electric and Musical Industries Ltd., známější jako EMI. Před druhou světovou válkou se tam Legge zasadil o nový koncept subscription recordings (nahrávky za předplatné), který s odstupem času lze hodnotit jako jeden z jeho nejprozíravějších přínosů, neboť umožňoval firmě EMI vydat tituly, které by se v té době nejspíš poměrně obtížně prodávaly – jako třeba písně Hugo Wolfa nebo kompletní Beethovenovy klavírní koncerty.
S manželkou klavíristy Gézy Andy
Proslulý britský dirigent Sir Thomas Beecham časem přizval Waltera Leggeho do londýnské Covent Garden jako asistenta uměleckého vedení, se zcela volným rozhodováním v nejedné oblasti chodu tohoto významného operního domu. Výsledkem byl tamější debut takových zpěváků, jakými byli Richard Tauber, Jussi Björling, Hilde Konetzni, Maria Reining a Julius Patzak.
Zlatým obdobím Leggeho kariéry ovšem bylo rozmezí let 1945 až 1965, a to hned z několika důvodů: Legge stál u založení Philharmonia Orchestra v Londýně, krom toho kompletně obnovil katalog klasické hudby pro EMI a také se podílel na nejslavnějším období kariéry nikoho menšího, než Elisabeth Schwarzkopf, se kterou se v roce 1953 oženil.
S Elisabeth Schwarzkopf
Hned po válce pak Legge začal ve stále okupované Vídni pátrat po nových talentech a rychle tak našel umělce, kteří v té době potřebovali práci. Na Leggeho “seznamu” se ocitli dirigent a houslista Josef Krips, německá sopranistka Irmgard Seefried, bulharsko rakouská sopranistka Ljuba Welitsch, německý basbarytonista Hans Hotter a také rakouský dirigent Herbert von Karajan. Podobně jako pro divadlo dirigent Tulio Serafin pak Legge pro nahrávací studio časem objevil i Mariu Callas.
S Marií Callas
Walter Legge byl známý tím, že vždy usiloval o co možná nejvyšší kvalitu – ať už šlo o “živé” provedení či o pořízení záznamu v nahrávacím studiu. Všechny umělce vždy pečlivě vybíral a krom toho trval na důkladných zkouškách. Přestože Legge neměl hudební vzdělání, nehrál na žádný hudební nástroj, nezpíval a pochopitelně ani nekomponoval, jako hudební producent neměl po dlouhá léta daleko široko konkurenci. Jeho až zázračnou schopností byla dovednost až takříkajíc na doraz využít potenciál hudebníků, stejně jako i podnítit jejich individualitu ve vztahu k prováděnému dílu. Minimálně tucet nahrávek z těch, na nichž se podílel, jsou v hudebních katalozích prodejců dodnes a bezpochyby tam zůstanou ještě po další desetiletí.
Kvůli ekonomicko společenským změnám a stále menší ochotě firmy EMI respektovat jeho koncepční a rozhodovací nezávislost podal Walter Legge u této společnosti v roce 1964 demisi. Rovněž rozpustil původní Philharmonia Orchestra (těleso se ovšem okamžitě převtělilo do New Philharmonia Orchestra a úspěšně existuje dodnes). Legge přitom svůj odchod z EMI i z orchestru nesl velmi těžce a vlastně nikdy tyto své kroky nedokázal vnitřně přijmout. Společně se svojí manželkou Elisabeth Schwarzkopf sice pak organizoval mistrovské kurzy a také se podílel se na přípravách jejích nahrávek u firmy Decca, největšího konkurenta EMI. Jenže čím dál silněji v této době Legge začal pociťovat závažnější zdravotní problémy, až na něj 17.března 1979 udeřil silný infarkt. Legge pak naneštěstí nedbal na rady lékařů, aby odpočíval, a o pouhé dna dny později se zúčastnil posledního písňového recitálu Elisabeth Schwarzkopf v Curychu. O dalších pár dnů poté, 22.března 1979, umírá.
