Německé písně v podání britského tenoristy Marka Padmora v Rudolfinu (1. června) se staly jedním z nejniternějších zážitků Pražského jara. Padmore spolu s klavíristou Paulem Lewisem připravili písňové cykly Beethovena pro první polovinu a Schuberta pro druhou polovinu koncertu. Zahájili Májovou písní (Mailied) z Beethovenovy sbírky Osmi písní na Goetha op. 52 a pokračovali svižnou a technicky náročnou Novou láskou (Neue Liebe, neues Leben) ze sbírky Šesti písní op. 75, taktéž na Goethova slova. Všechny verše jsme mohli sledovat v programu díky českým překladům Vlasty Reittererové. Padmore zpíval velmi čistou němčinou a svým přednesem dokazoval, že Schubert měl v oboru romantické písně v Beethovenovi významného předchůdce. Po Večerní písni pod hvězdnou oblohou (slova Heinrich Goeble), kterou skládal v období nemocí a bojů o poručnictví synovce Karla, přišel jedinečný cyklus Vzdálené milé (An die ferne Geliebte, op.98). Je to prokomponovaný tématicky jednotný soubor písní na slova brněnského lékaře a novináře Aloise Jeittelese a pravděpodobně má vztah k Beethovenově tajemné „nesmrtelné milence“. Písně plynuly postupně bez přerušení, spojené klavírní mezihrou nebo bezprostředně navazující po sobě. Nejvíce mně zaujala zamyšlená Wo die Berge so blau (Kde hory modře hrají), kde se zpěv propadá do smutku a letargie, až je téměř recitací na jediném tónu (Tam v klidném údolí, vůbec nic nebolí, všude je klid…). Také v závěrečné písni Vrací se máj měl Padmore velmi hezká místa a závěr vytáhl do velkého fortissima, téměř jej vykřičel do sálu.
Na zpěvu britského tenoristy je znát jeho praxe se starou hudbou, moc se mi líbila ta místa, která zpíval rovným, prostým nevibrujícím hlasem, jak to známe z barokní interpretace. Rázem tak ozvláštnil a zdůraznil dané místo. Padmore má krásně znělé výšky, umí nasadit tón vysoko a s naprostou intonační jistotou. Neztrácejí se mu ani nižší a střední polohy, i v rychlých pasážích se mu daří vše vyzpívat srozumitelně, s dobrou výslovností a stále má jasnou představu o tom, co a proč v té chvíli zpívá. Přestože v Beethovenovi byl výborný, jeho Schubert byl prostě fenomenální – ohňostroj emocí a nálad. Slyšeli jsme cyklus čtrnácti písní Labutí zpěv (Schwanengesang D 957), z nichž část je na texty Ludwiga Rellstaba, druhá část na Heinricha Heineho a Johanna Gabriela Seidla. Jelikož cyklus vyšel u Haslingera až po autorově smrti, dostal tento příznačný název. V první písni Poselství lásky zpíval Padmore nejvyšší pasáže doslova líbezně, také slavné Zastaveníčko (Ständchen), známou melodii plnou ozdob a kudrlinek. Opravdový koncert výrazů tenorista předvedl v písni Vojákovo tušení – pouhé čtyři sloky, a kolik náladových zvratů se do nich vejde! Tenor začíná se smutečním maršem v klavíru, sladce rozjasní hlas při vzpomínce na svou lásku, hrozivě pokračuje líčením střelby a útrap války a loučí se opět v pohřebním modu.
Moc hezká byla i hybná Touha po jaru s naléhavou otázkou na konci každé sloky vyznívající do ticha sálu bez odpovědi. V některých písních zpíval Padmore téměř šeptem, jinde nasadil plný operní tenor. Jedním z vrcholů byla tragická píseň Dvojník, nejtemnější skladba ze Schubertových písní vůbec, která již směřuje k úplně jiným vývojovým stupňům v umění, byla to čistá dekadence. Na skvělém výsledku se podílel citlivě a inspirativně doprovázející klavírista Paul Lewis. Když Padmore dozpíval poslední část Labutího zpěvu, nedal se již přemluvit k přídavkům – zcela správně, neboť situace po doznění velkého a náročného Schubertova cyklu nesnesla žádné další rozmělňování přídavky z jiného soudku. Obecenstvo tleskalo vestoje, ale tento postoj umělce chápalo.
Pražské jaro 2012
Mark Padmore (tenor)
Paul Lewis (klavír)
1. června 2012 Dvořákova síň Rudolfina
program:
Ludwig van Beethoven: Mailied, op. 52/4
Ludwig van Beethoven:Neue Liebe, neues Leben, op. 75/2
Ludwig van Beethoven:Abendlied unterm gestirnten Himmel, WoO 150
Ludwig van Beethoven:An die ferne Geliebte, op. 98
Franz Schubert: Schwanengesang, D 957
Foto Pražské jaro-Ivan Malý
