Asi jsem divná, ale mně se to líbilo. Zcela v duchu Maeterlinckových poetických a trochu hororových textů. Kontrastem k nádherné hudbě, která vyjadřuje emoční svět postav stojí stylově čistý minimalismus a dobře promyšlená choreografie. 
Pakliže někomu vadí, že není důsledně dodržována pohybová stylizace, která sklouzává k realistickému opernímu herectví, dá se oponovat, že každý člověk někdy vypadne ze své stylizace, obzvlášť pod návalem emocí. Hlavně nešlo o klasickou operní machu, takže mně ta „nedůslednost“ přišla přirozená. Symboly mně připadaly dostatečně čitelné. Moment, kdy Golaud v závěru autisticky zkoumá list papíru, který se funkčně prolíná celým představením, je opravdu silný. Stejně tak moment blížícího se konce Pellea, kdy se podle textu Pellea a Melisandy líbají a přitom je už rozděluje blížící se smrt (pomocí mnoha těch vlascových stěn a pak tmy), to prostě běhá mráz po zádech. První část jeo pravdu dlouhá. Dvě hodiny je pro mě opravdu těžké vydržet, ale působivý závěr scény Golauda a Yniolda se skleněným jablkem mě bezpečně probral. Scéna taky funguje, jen dítě je schopno dostat se se svojí spontaneitou skrze všechny stěny, ostatní jsou vesměs uzavřeni ve svých kójích. Samozřejmě se to nemusí mnoha lidem líbit, ale přijde mi to jako dobře vystavěné, promyšlené představení, které nechává člověku možnost hledání různých výkladů. A to já mám prostě ráda.
I váš text rádi v Blogu čtenářů uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
