A operetu? A dokonce ženskou roli? Pokud ne, pak jste koncem minulého týdne prošvihli mimořádnou příležitost. Jiří Bělohlávek si v Rudolfinu zazpíval Rosalindu ze Straussova Netopýra. Se vší vehemencí a citovým nábojem! Ne, to není apríl – to vše a ještě mnohem podivuhodnější kousky se děly v programu České filharmonie „Mohlo to znít také úplně jinak.“ Oba večery (11. a 12. října) moderované Markem Ebenem byly beznadějně vyprodány. Eben chodil s mikrofonem mezi hráče a v minirozhovorech jsme se dozvěděli leccos zajímavého z kuchyně orchestru. Například že Česká filharmonie ladila donedávna až o 5 Hz výše, než je komorní A, že dirigent může dostat svalový katar, když delší dobu netrénuje paže, jaké poznámky čtou hudebníci v partech po svých předchůdcích a mnoho dalšího.
Jiří Bělohlávek se snažil přiblížit publiku hudbu Gustava Mahlera (2. větu ze 7. symfonie) a Johanna Strausse ml. (Předehru k Netopýrovi), s pomocí vlastních vizuálních představ a charakteristik ji posluchačům představoval motiv za motivem. Přitom se ale také výtečně bavil, když mu do výkladu neustále vstupoval Marek Eben se svými dotazy a s co nejpoťouchlejšími úkoly, které si na orchestr vymyslel. Například zda umějí zahrát zpaměti začátek Prodané nevěsty nebo zda poznají skladbu, kterou před nimi bude Jiří Bělohlávek dirigovat naprázdno. Jen z jeho gesta. Tak jsme mohli vidět státní hymnu oddirigovanou s „vypnutým zvukem“. Ale zvládli to a uhodli, tedy – pokud nás jen nenapínali a neměli vše již dávno ve scénáři režisérky Alice Nellis. Ta se po vydařeném večeru přišla také uklonit. Byl to koncert nápadů a kultivované zábavy, v němž orchestr i dirigent ukázali novou tvář – vlídnou, sdílnou a se smyslem pro humor. Posluchači to srdečně ocenili.
Foto Česká filharmonie
