Opera Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedla o minulém víkendu novou inscenaci opery Bedřicha Smetany Tajemství. V Plzni se dočkalo dosud celkem šestnácti nastudování, toto je tedy sedmnáctým v řadě. Z toho poslední dvě byla uvedena v poměrně brzkém časovém sledu, tudíž plzeňský divák má s čím srovnávat. Naposledy inscenovala plzeňská opera Tajemství v roce 1994 ve výborném hudebním nastudování Josefa Chaloupky a režii Tomáše Šimerdy, který tehdy úspěšně přinesl nový a neotřelý pohled na českou klasiku.
Nyní se jedna z nejlepších Smetanových oper, mnohými odborníky považovaná za jeho vůbec nejlepší operu, dočkala dalšího uvedení. V hudebním nastudování dirigenta plzeňské opery Jiřího Štrunce a režii čerstvého absolventa DAMU Dominika Beneše, který v Divadle J.K.Tyla působí již pět let jako asistent režie.
V době, kdy se české opery uvádějí na tuzemských jevištích zřídkakdy, je návrat Tajemství na scénu záslužným počinem. A za to patří vedení plzeňské opery dík a chvála. Stejně tak Jiřímu Štruncovi za hudební nastudování, neboť orchestr podal pod jeho taktovkou kvalitní výkon, jeho nastudování ctí a zachovává hloubku i vřelost Smetanova geniálního díla. Dominik Beneš se snažil převést Tajemství na scénu v dobovém koloritu, vyvaroval se násilných modernizací a bezúčelných časových posunů. To je nesporné plus. Pojal však Tajemství jako pouhou grotesku, čímž se vytratila hloubka, citovost a opravdovost vztahů. Hluboký lidský i duchovní rozměr díla skladatele Smetany a libretistky Krásnohorské šel stranou. Síla potlačovaného citu, zbytečná ješitnost a uražená falešná pýcha, prozření, pokora a smíření, to vše se rozplynulo v celkové neukotvenosti inscenace.
Ve snaze zdůraznit grotesknost přidal režisér nově zcela zbytečné a s děním na jevišti nesouvisející akce. Paradoxně tím potlačil komediální prvky obsažené v díle samém. Vracející se motiv tajemství, které sice každý slíbí zamlčet, ale vzápětí jej okamžitě roznese po celém městečku, je takřka nepostřehnutelný a zapadá v celku. Stejně tak je potlačena řada dramatických a klíčových okamžiků děje. Dominik Beneš dodal na scénu především houf jakýchsi chmelových elfů, kteří ruší a znepřehledňují dění na jevišti od samého počátku a hudbu zatlačují do pozadí. Nejmarkantnější a nejméně odpustitelné je to v krásné árii Kalinově ve druhém dějství. Celá inscenace kolísá mezi opravdovostí a náznakovou stylizací, například Davidu Codymu jako zvoníku Jirkovi není co závidět – leze po provazovém žebříku do výše, aby zavěšen v prostoru točil ručičkami od hodin na neexistující věži. Skřivánek nemá kytaru a jen naznačuje hru na ni, navíc zastupuje stejným způsobem i dudáka, Vítek po své árii v prvním dějství padá z navršených židlí, Kalina přijede na Bezděz na kole z první poloviny dvacátého století, od samého počátku až do konce se na jevišti mezi lidmi prochází legrační duch frátera Barnabáše a samozřejmě zde stále skáčou všudypřítomní elfové. Zpívají-li postavy na jevišti duet, jedna z nich často odchází, přestane-li zpívat, místo aby naslouchala replice svého spoluhráče, postavy se mnohdy neobracejí na toho, s kým mají mluvit.
Jevištní pohyb jak dodaných elfů, tak sborů svěřil režisér do rukou Petry Parvoničové, jejíž choreografie vychází z režijního záměru a dává jevištnímu dění výraznou pečeť. Bohužel ne nejzdařilejší. Petra Parvoničová je vynikající muzikálová choreografka, jak dokládá řada inscenací. Ale opera není muzikál. A navíc – v Tajemství nejsou žádné tance, které by choreografa potřebovaly. Choreografie do díla implantovaná je zcela nepatřičná, nevychází ze Smetanovy hudby ani z charakteru děje a strhává celek k muzikálově pojaté povrchní frašce, v níž sbory nehrají, ale zcela unifikovaně se pohybují. Závěrečný kolektivní taneček již jen nezvratitelně potvrzuje celkové vyznění.
Ivo Žídek sice vytvořil v zásadě jednoduchou jednotnou scénu evokující chmelnici se zavěšenými štoky, ale nesourodé kostýmy Zuzany Přidalové podtrhují celkovou roztříštěnost a roztěkanou neuspořádanost, jakkoliv chtějí vycházet z dobových prvků.
V tomto konceptu mohou pěvci jen obtížně přesvědčivě ztvárnit své postavy. Svatopluk Sem dokázal přesto být přesvědčivým a hlasově výborným Kalinou, stejně jako František Zahradníček Malinou. Richard Samek v roli Vítka se ve druhém dějství rozezpíval k velmi dobrému výkonu, milou figuru vytvořil ve Skřivánkovi Jan Markvart. Méně jednoznačné už je to u představitelů dalších hlavních postav. Kateřiny Jalovcové jako Panny Rózy, Kateřiny Kněžíkové jako Blaženky a Jevhena Šokala jako Bonifáce. U obou pěvkyň by byla ku prospěchu zřetelnější artikulace textu, u Jevhena Šokala zase více kantilény. Zednického mistra ztvárnil na premiéře s jistotou Matěj Chadima. Dobře si vedly sbory nastudované Zdeňkem Vimrem.
+++
===
Přesto přese všechno, co bylo řečeno výše, je to stále Tajemství Bedřicha Smetany s působivou a podmanivou hudbou. A stojí za to povznést se nad inscenační nedostatky a na představení se vypravit. Je to o to snazší, že základní osa díla je zachována stejně jako jeho vztahy a souvislosti. Jak moc bude divákům vadit fraškovitý muzikálový háv nové inscenace, ukážou až příští reprízy.
Hodnocení autorky recenze: 65 %
Bedřich Smetana:
Tajemství
Dirigent: Jiří Štrunc (alt. Tomáš Brauner)
Režie: Dominik Beneš
Scéna: Ivo Žídek
Kostýmy: Zuzana Přidalová
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Petra Parvoničová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr opery, sbor a balet Divadla J.K.Tyla v Plzni
Premiéra 27. října 2012 Velké divadlo Plzeň
Kalina – Svatopluk Sem (alt. Jiří Hájek / Dalibor Tolaš)
Malina – František Zahradníček (alt. Pavel Horáček)
Panna Róza – Kateřina Jalovcová (alt. Jana Tetourová)
Vít – Richard Samek (alt. Jaroslav Březina, Tomáš Kořínek)
Blaženka – Kateřina Kněžíková (alt. Radka Sehnoutková / Jana Sibera)
Bonifác – Jevhen Šokalo (alt. Josef Škarka)
Skřivánek – Jan Markvart (alt. Miroslav Kopp)
Mistr zednický – Matěj Chadima (alt. Michal Kubečka)
Jirka – David Cody (alt. Josef Jordán)
Hospodská – Ivana Veberová (alt. Ivana Šaková)
Duch frátera Barnabáše – Tomáš Jindra (alt. Pavel Švingr)
Foto Pavel Křivánek
