Říká se o ní že je jde o menšinový žánr. Říká se, že je nákladná. Říká se, že zajímá asi tak pět procent populace. Říká se, že je to přežitá forma, kterou vytlačuje muzikál. Říká se mnohé…
Přesto je opera forma, která dokáže vyvolávat mnohé polemiky. Je to forma, jejíž vrcholoví interpreti vydělávají stejně jako ty největší hollywoodské filmové hvězdy. Forma, pro niž ročně stále vznikají desítky nových děl. Forma, která láká mnohé hudební skladatele, interprety ale i inscenátory. Forma, která v západní Evropě zaznamenává neobvyklý nárůst zájmu publika. Forma, která umí být až nečekaně současná, alarmující a odrážející aktuální témata s takovou expresívností, jako žádná jiná. A to mnohdy i tehdy, když fundamenty – tedy hudba a slovo – daného díla vznikly třeba před stovkou let.
Opera že je forma, která má u nás prakticky své dny sečteny? Jak to? Kvůli nedostatku peněz? Nebo snad kvůli tlakům lokálních politických establishmentů, které raději, než na operu dají peníze místnímu fotbalovému klubu? Kvůli nekvalitě interpretace a inscenací?
Dny opery v Česku začínají být sečteny hlavně kvůli nám, operním fanouškům. Je nás možná pět procent z celkové populace, ale i takovéhle číslo může mít svůj význam a sílu a něco dokázat pro záchranu tohoto žánru u nás. Operní dění se ze sláv šedesátých až sedmdesátých let minulého století u nás scvrklo na dvě divadla, která ještě jakžtakž dokážou vyprodukovat obstojnou kvalitu. Národní divadlo v Praze a Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Jedině tam vzniknou ještě jakžtakž pozoruhodné inscenace, na které opravdu stojí za to zajít. Zbytek je šeď poznamenaná chybějícími alespoň průměrnými pěvci a taky muzikanty, ale hlavně chybějícími inscenátorskými osobnostmi a režiséry. Ti prostě u nás nejsou. Ti lepší pěvci i orchestrální hráči odcházejí do zahraničí, operní režie jako studijní obor u nás neexistuje. Místo toho se nás pět procent operymilovné populace snaží pořadatelé uchlácholit koncerty hvězd, dovezenými do Prahy, a taky přenosy z Met a v poslední době i z La Scaly, Paříže či Covent Garden do kin. Jakýmsi dildem, které odvrací pozornost od domácích operních poměrů. Odvrací pozornost nás fanoušků a do úst nám dává lízátko, které je sladké, vyrobené s péčí a kvalitou, ale zavírající nám ústa, která by mohla jinak volat po reálné domácí operní kvalitě.
Nenechme se uchlácholit tím, že nám sem vozí Netrebko a Flóreze na jeden koncert v roce. To nám operu doma nespasí ani nezachrání. Volejme hlasitě po tom, aby místo koncertu dokázali obsadit Flóreze do Nápoje lásky v Národním, aby dokázali přivést režiséra typu Davida Aldena i k nám, abychom mohli „zasvěceně“ debatovat nad jeho (ne)povedeným Maškarním plesem třeba v Brně a aby se časem živě třeba přenášela i představení z Ostravy do kin po celé Evropě. Až tohle nastane, pak bude opera v Česku pro sponzory prestižní a zajímavá a pivovary a automobilka přestanou lít své miliony do korupcí prolezlého fotbalu a peníze dají do opery. Bude to stejně jako v Rakousku, Německu nebo Itálii pro ně věc cti a bude patřit k dobrému vychování každého vrcholového i lokálního politika i byznysmena mít předplatné do některého operního domu v Česku. Pak bude opera u nás zachráněna. A pak z nás zase bude kulturní národ patřící do staré dobré Evropy. 
A nás pět procent operních fanoušků pro to může udělat mnohé. Počínaje tím, že se bude snažit podporovat operní domy v Česku například tak, že své peníze namísto za přenosy z Metropolitní nebo koncerty hvězd dovezené soukromníky utratí v Plzni, Ostravě nebo v Národním, a konče peticemi, tlakem na změnu v organizační struktuře zvláště některých našich operních divadel i na změnu způsobu financování, které by bylo méně závislé na místních politických strukturách, či jako v případě Národního na ministerstvech kultury i financí a jeho aktuální politické barvě či mentální zralosti dosazených politických i úřednických aparátčíků tamtéž.
I váš text rádi v Blogu čtenářů uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
