Roku 1916 jsme zase vyjeli na turné s naším varietním programem, v němž jsem imitoval Carusa. Trochu jsem se šetřil, úspěch byl menší a manažer mě káral. Ale jako vždy, pomohla mi náhoda.
V Bostonu byli mezi diváky Ramon Blanchard, vedoucí operní školy na New England Conservatory a ředitel školy Mr. Flanders. Blanchard nevěřil, že někdo může Carusa dobře imitovat a proto si mě přišel poslechnout. Když mě slyšel, nabídl mi stipendium, ale řekl mi: „Máte krásný hlas, ale Caruso nejste. Čím dřív s tím plagiátem přestanete, tím líp pro vás.“
Tak jsem se odhodlal a rozvázal jsem smlouvu. Už jsem nemusel být dvakrát až třikrát denně Caruso. Bylo mi jasné, že s osvědčením ze školy budu mít větší šance, ale na druhé straně mi scházel výdělek. Uzavřel jsem tedy s Mr. Blanchardem soukromou dohodu. Na konzervatoři jsem měl tři hodiny týdně a soukromě u něj doma další tři, po šesti dolarech, které jsem mu ale měl splatit až ze své první divadelní gáže. Maestro si ovšem nemohl být tak úplně jistý, že se někdy na jeviště dostanu, a tak jsem si preventivně u něj musel něco odpracovat. Chodil jsem nakupovat, uklízel jsem, myl nádobí a podobně. Přes den – s výjimkou neděle – jsem byl zkrátka služebná.
Jak pravý Katalánec, ještě k tomu se dvěma dospělými dcerami, mě maestro nikdy nepozval, abych jedl s nimi, a já se neudržel, abych nedojídal zbytky. Pomeranče, jablka a lahůdky jsem musel kupovat v luxusním obchodě. Z konzervatoře k němu jsem chodil pěšky, na zpáteční cestu domů mi dával deset centů. Když jsem se odvážil jet na černo, ušetřil jsem tak na kávu.
Po zimních měsících tvrdého studia s malými výsledky jsem na konzervatoři zpíval Fausta. Předcházela tomu taková historka. Dcery maestra Blancharda, jedna soprán, druhá mezzosoprán, se chtěly při představení konzervatoře v jednom newyorském divadle předvést s úryvky z Gounodovy opery. Maestro zpíval Mefista, dcery Markétku a Siebela a jakýsi mladý italský kadeřník (otec pěti dětí) měl převzít Fausta. Měl krásný tenor, zpíval vysoké c a dokonce ještě výš. Ale nešlo se udržet smíchy: při zpěvu se totiž pořád drbal pravou rukou na levé, jako by brousil břitvu. Byl skálopevně přesvědčený, že se dostane do Metropolitní. Zato, že jsem mu ukázal, jak se má klanět, mě holil a stříhal zadarmo. Elegantní úklona před publikem bylo to jediné, co mu dělalo starosti.
Když začaly zkoušky, neuměl z role nic jiného, než to vysoké céčko, dokázal ho držet celých třicet vteřin. Blanchard pochopil, že by trvalo léta, než by mu part vtloukl do hlavy a tak jsem měl zaskočit. Jenže copak si může tenor dovolit zpívat Fausta, když nemá výšky? A falzet nepřicházel v úvahu. Já neměl zpívání falzetem rád. Kdybych byl hazardér, možná bych to zkusil. Ale považovali mě už tak trochu za podivína a zženštilého a neměl jsem nejmenší chuť dělat ze sebe kastráta. Maestro tvrdil, že ve Francii zpívají vysoké c falzetem všichni, ale já to odmítl. 
Všichni čekali netrpělivě na představení a na to zatracené c. Ředitel divadla z toho byl nešťastný, radil mi, abych radši ohlásil indispozici, než se blamoval. Ale měl jsem přece za sebou nějaké to zpívání ve sboru a v malých rolích a třináct týdnů ve varieté. Když přišlo dotyčné místo, všichni se třásli napětím a já byl asi v divadle jediný, kdo zůstal klidný. S neotřesitelnou sebedůvěrou jsem jednoduše vypálil as místo c. Uklonil jsem se – a vypukl obrovský aplaus. Bylo to nejspíš jedinkrát v dějinách opery, kdy nějakému tenoru tleskali, že vysoké c nezazpíval.
Hodně se o tom pak mluvilo. Jedni říkali: „Toho určitě angažují.“ Druzí zase: „Toho určitě nikde nevezmou.“ Ale mě to naučilo, že odvaha na jevišti znamená víc než vysoké tóny.
Seznámil jsem se tehdy s vynikající klavíristkou Ednou Scheppardovou a s ní jsem pak uváděl písňové večery v klubech, kterých je v Nové Anglii spousta. To byl začátek mojí kariéry. 
(Pokračování)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
