Na dvou večerech 15. a 16. května Pražské jaro představilo hollywoodskou hvězdu Johna Malkoviche jako stárnoucího Casanovu v komorní zpěvohře The Giacomo Variations. Obě představení se hrála v Hudebním divadle Karlín.
Děj se odehrává na zámku v Duchcově, kde proslulý svůdce žen dožívá pod ochranou hraběte Waldstein-Wartenberka svá poslední léta jako zámecký knihovník a sepisuje svůj životopis. Na samém sklonku života jej na zámku navštíví básnířka a spisovatelka Elisa von der Recke (historicky poslední žena, od níž skutečný Casanova měsíc před smrtí dostal dopis), čte si v jeho zápiscích a Giacomovy vzpomínky na jevišti ožívají.
Zpěvohra staví na čtyřech protagonistech: dva jsou herci, dva jsou operní pěvci. Oba páry byly stejně oblečené, takže se daly šikovně v rámci děje zaměňovat a postava tak mohla profesionálně deklamovat i zpívat árie a duety. Mluvené slovo s pasážemi vycházejícími ze zmíněného životopisu střídala hudba z různých Mozartových oper, emočně příbuzná dané situaci. Casanova se přátelil s Mozartovým libretistou Lorenzem da Ponte, což mělo jistý vliv na libreto opery o jiném svůdníkovi – Donu Giovannim. Proto Mozartova hudba a dobový kontext do příběhu logicky zapadá.
John Malkovich (známý mimo jiné jako Valmont z Nebezpečných známostí) měl své zpívající alter ego v rakouském barytonistovi Florianu Boeschovi, který se specializuje na komorní a mozartovský repertoár. Isabelu ztvárnila litevská herečka Ingeborga Dapkunaite (například film Mission: Impossible, s Malkovichem hraje v divadle v Chicagu) a její pěveckou polovičku německá sopranistka Sophie Klussmann, známá z produkcí staré hudby a mozartovských inscenací. Stejní sólisté uvedli The Giacomo Variations i na světové premiéře ve Vídni v roce 2011. Doprovázel je Orchestr Vídeňské akademie se svým zakladatelem a dirigentem Martinem Haselböckem, oceňovaným zvláště za přínos k historické interpretaci hudby. Orchestr hraje na dobové nástroje, jejichž měkká nezaměnitelná barva zvyšuje požitek z Mozartovy hudby. A když bylo třeba, zapojili se i hráči orchestru nakrátko svým zpěvem, aby nahradili chybějící sbor v komorní inscenaci.
A jak to celé fungovalo? Zpočátku ani nevnímáte, že na jevišti nejsou čtyři operní sólisté, záměny a příchody nových postav, převleky a prolínání hudby s hereckou akcí působí kompaktně a přirozeně. Jednoduchou scénu (Renate Martin a Andreas Donhauser) tvoří tři obří krinolíny, jež slouží jako stan – a v něm se dají vytvářet různé variace na pokojíčky, ložnice, šatny, skrýše atd. Zajímalo mě, jak Michael Sturminger, autor textu a zároveň režisér představení, využije dvou hereckých hvězd a zda vymyslí něco nového, co běžně nevídáme na operních jevištích. Erotický námět jej vedl k tomu, že Malkovich je nejvíce exponován ve vášnivém líbání a zaobírání se ženskou garderobou, jakož i svou vlastní. V představení se stále někdo svléká, převléká, obléká, po jevišti se věčně válejí nějaké svršky, které je potřeba sbírat a uklízet. Malkovich je samozřejmě velký herec, jeho dlouhé a rytmické slovní kadence na jeden dech svědčí o jeho divadelním umění dostatečně. Škoda, že pochopit anglický a italský text v plné šíři bylo kvůli špatně čitelným titulkům českému divákovi odepřeno. Některé pasáže z pamětí byly šokující svou otevřeností (o potratech, incestu aj.). Když si ale odmyslíme nepokrytě sexuální scény (jako znásilnění služky, nebo umělý penis v kalhotách Isabely předstírající, že je chlapec), nedělo se v režii zase nic tak objevného.
A jak to dopadlo s tolik očekávaným zpěvem Johna Malkoviche? Docela odvážně se podílel na vícehlasých zpěvech, kde bylo třeba doplnit oba zpěváky a zpívat samostatný hlas například v triu. Pokud jsem si dobře všimla, ani Ingeborga Dapkunaite toho nebyla zcela ušetřena a neškolené hlasy nezněly nijak rušivě. Na sólovou árii si Malkovich troufnul až v samotném závěru inscenace – v mandolínové canzonetě Deh, vienni alla finestra z Dona Giovanniho. Zpíval ji jako Casanova umírající, již jen tichým, vcelku jímavým a vytrácejícím se hlasem, jako by si spíše pobrukoval. Člověk na konci sil a své pozemské cesty. Canzonetta dozněla a Giacomo odešel do tmy. +++
===
Hodnocení autorky recenze: 70 %
Pražské jaro 2013
The Giacomo Variations
Scénář a režie: Michael Sturminger
John Malkovich
Ingeborga Dapkunaite
Sophie Klussmann (soprán)
Florian Boesch (baryton)
Orchester Wiener Akademie
Umělecký vedoucí Martin Haselböck
15. a 16. května 2013 Hudební divadlo Karlín Praha
(psáno z představení 15. 5. 2013)
www.festival.cz
www.thegiacomovariations.musikkonzept.org
Foto Pražské jaro – Zdeněk Chrapek
