Před šedesáti lety, 7. ledna 1955, zazpívala na jevišti newyorské Metropolitní opery první sólistka tmavé pleti. Ve Verdiho opeře Maškarní ples se publiku představila kontraaltistka Marian Anderson, o níž dirigent Arturo Toscanini prohlásil, že měla hlas, jaký se vyskytuje jen jednou za sto let.
Marian Anderson, která se narodila v únoru 1897 ve Filadelfii, si zpěvem na veřejnosti vydělávala už jako malé dítě. Ačkoli projevovala mimořádný talent, kvůli barvě pleti ji po skončení středoškolských studií nepřijali na žádnou pěveckou školu. Marian se však nevzdala a s pomocí soukromých učitelů a vlastní pílí se vypracovala na pěvkyni světového formátu.
Počínaje dvacátými lety minulého století absolvovala Marian Anderson bezpočet koncertů a recitálů jak v USA, tak v zámoří. Zatímco v Evropě se Anderson těšila oblibě, v rodné Americe musela dlouho čelit předsudkům. To se alespoň částečně změnilo v dubnu 1939, kdy díky podpoře prezidenta Franklina Roosevelta a jeho manželky vystoupila na tradičním velikonočním koncertu u Lincolnova památníku ve Washingtonu.
Jejímu zvučnému hlasu naslouchalo přímo pod širou oblohou pětasedmdesát tisíc diváků a další statisíce lidí jej slyšely z rádia.
Ačkoli Marian Anderson měla v repertoáru i operní árie, nabídky na stálé angažmá v některém z operních domů vytrvale odmítala s odůvodněním, že jí chybí herecká průprava. Její vystoupení na jevišti newyorské Metropolitní opery v lednu 1955 proto bylo dvojnásob výjimečnou událostí.
Za uměleckou činnost i za angažovanost v boji za lidská práva dostala Marian Anderson během svého dlouhého života řadu ocenění. Nechyběla mezi nimi ani Prezidentská medaile svobody, tedy nejvyšší civilní vyznamenání ve Spojených státech.
Marian Anderson zemřela v dubnu 1993 ve věku šestadevadesáti let.
Foto archiv
