Režisér Jiří Heřman je novým šéfem Janáčkovy opery v Brně a podle jeho vlastních slov zatoužil právě tady znovu uvést svou inscenaci Her o Marii, která měla v pražském Národním divadle premiéru 29. října 2009. Přenášení inscenací z jednoho divadla do jiného je běžnou divadelní praxí v celém světě, považuji tedy tento postup za standardní. Připomeňme, že Hry o Marii připravil Jiří Heřman v Praze se svými spolupracovníky, scénografem Pavlem Svobodou, kostýmní výtvarnicí Alexandrou Gruskovou, choreografem Janem Kodetem a s autorem světelného designu Danielem Tesařem. Hry o Marii tvoří čtyři malé „opery“ inspirované náboženskými příběhy, pocházejícími z různých období i oblastí: jsou to Panny moudré a panny pošetilé, Mariken z Nimegue, Narození Páně a Sestra Paskalina. Jejich hudebně-dramatickou různorodost spojuje jednotný inscenační jazyk včetně společného scénografického rámce, proměňovaného v souvislosti se změnou prostředí a tématu.
Jiří Heřman se rád věnuje site specific inscenacím, hledá pro ně nové prostory, kterých dokáže tvůrčím způsobem využít. Ukázalo se, že právě v brněnském Janáčkově divadle, v jeho strohé prostorné architektuře ožila Heřmanova inscenace opery Bohuslava Martinů Hry o Marii ve všech svých výrazových elementech. Po pražské premiéře Her o Marii před pěti lety ve mně zůstal dojem opulentní, výtvarně vyšperkované inscenace, která sice byla inscenací koncepčně sevřenou, ale postrádala prostotu a lidské teplo, které jsou pro tuto operu Bohuslava Martinů nezbytné. Zlatá nádhera portálů a hlediště včetně osvětlené Hynaisovy opony na samotném počátku, hlediště zmenšené o všechny lóže na prvním balkonu, v nichž byli umístěni sboristé, velké akustické problémy pro všechny diváky, kteří neseděli ve středu přízemí, protože jen tam se sborový zvuk sléval. Nejlépe zněl až v závěrečné Sestře Paskalině, kdy se sbor konečně ocitl ve své zmenšené podobě na jevišti.
Jinak v Brně. Sbory byly umístěny na protilehlých bocích druhého balkonu, takže nejen téměř neomezovaly prostor náležející divákům, ale navíc zněly odněkud shůry a v dokonalé souhře. Dlouholetý šéfsbormistr Janáčkovy opery Josef Pančík pracuje se zdejším sborem od roku 1965 už neuvěřitelných padesát let a je živým dokladem toho, jak lze operní sbor průběžně budovat do nestárnoucí podoby zpěváků zpívajících a hrajících své role s mimořádným nasazením. Pančík vystudoval dirigování sboru na JAMU u profesora Josefa Veselky a má kromě své práce v Janáčkově divadle za sebou etapu se sborem Brněnští madrigalisté, který vytvořil, a také s Pražským komorním sborem. Je sbormistrem mimořádných kvalit. Jím řízené sbory byly a jsou vždy sestaveny tak, aby byl jejich zvuk plastický, kontrastně barevný, výrazově bohatý, dramaticky působivý, divadelně tvárný a kromě toho ještě také citově naplněný. Sbormistr Pančík má neobyčejný dar komunikace se svými svěřenci, které dokáže pro práci nadchnout, nezdráhá se projevit ani svou naprostou nespokojenost s jejich momentálním výkonem, ale také je umí pobavit a zasmát se s nimi. Sbor musí svého sbormistra milovat, aby jeho hlasy nepostrádaly pohodu a flexibilitu, napětí i uvolnění, bohatý výrazový rejstřík, velkou dynamickou škálu, aby dokázal přesně reagovat a přitom neztratil lidské teplo nezbytné třeba právě pro hudbu Bohuslava Martinů. Pro Hry o Marii byla důležitým postupným krokem volba spolupracujícího sboru a ukázalo se, že Pěvecký sbor Masarykovy univerzity vedený Michalem Vajdou byl volbou nejsprávnější. Mladé hlasy tvárných sboristů osvěžily a obohatily spolu s Dětským sborem vedeným Valerií Maťašovou rejstřík sborových výrazových prostředků Her o Marii, které jsou do značné míry „sborovou operou“.
Nový šéf brněnského operního souboru Jiří Heřman o kvalitách brněnského operního sboru a jeho hlavního sbormistra samozřejmě věděl a chtěl využít jejich předností při svém nástupu do Brna. Také Heřmanův mimořádný smysl pro site specific inscenace jej jistě dovedl k přesvědčení, že právě Janáčkova opera se svou rozlehlostí a asketickou „moderností“ vtiskne jeho inscenaci Her o Marii nepřezdobenost a zbaví ji patosu zlaté kapličky, který byl pro tuto inscenaci dosud charakteristický. Inscenace v Janáčkově divadle doslova rozkvetla, rozvinula se do šířky nejen prostorově, ale také výrazově a akusticky. Získala místo, poskytla sborům i na velkolepém konci opery možnost rozvinout se více do prostoru a vtáhnout obecenstvo do té všeobjímající krásné muziky. Janáčkovo divadlo nabízí možnost příchodů a odchodů mezi diváky v hledišti, zatímco v Národním divadle musely být k těmto účelům použity pouze proscéniové lóže.
Prvním překvapením večera byl bezchybný výkon herce ztělesňujícího Vedoucího hry (opovědníka), který tu schouleně klečel v šedém prostoru Janáčkova divadla před jeho „obyčejnou“ šedomodrou sametovou oponou, aby diváky uvedl do hry. Žádné zlato, žádná zář. Daniel Bambas je výborným opovědníkem – projevil nejen obdivuhodný cit pro inscenační koncepci, ale také mimořádné pohybové schopnosti a dokonalý smysl pro rytmus, když se zapojil do hry orchestru. Temporytmus představení byl přesvědčivý svou plynulostí, kterou samozřejmě naplňovala divadelní barvitost s neustálým střídáním kontrastních výjevů. Choreografie Jana Kodeta vyznívala na jevišti Janáčkova divadla živě, temperamentně a přesvědčivě.
V sólistickém obsazení premiéry se objevili tři mladí zpěváci, kteří nastudovali Hry o Marii už v Praze – všichni vynikající – Alžběta Poláčková (Mariken, Marie v Narození Páně), Svatopluk Sem v roli Ďábla a Pavla Vykopalová jako Paskalina. Doplnili je stejně přesvědčivě tenorista Petr Levíček v roli Maškarona v Mariken z Nimégue, David Nykl (Bůh), Jana Hrochová (Anděl Gabriel, Matka Boží, Kovářova dcera, Sestra Marta). Zajímavá bude nedělní druhá premiéra, v níž vystoupí mnoho těch, kteří role nově studovali a mohli s režisérem Jiřím Heřmanem tvořit na společném inscenačním základu další nuance.
V pátek 27. března 2015 prožil operní soubor a spolu s ním diváci v Janáčkově divadle velký svátek, jakých nezažívají mnoho. Hlediště se doslova propojilo s jevištěm a stává-li se standing ovation mnohdy jakousi manýrou, tentokrát jsem měla pocit, že nabylo své opravdové síly. Zažili jsme Hry o Marii Bohuslava Martinů, divadlo-obřad zakončený nádherným Requiem. Orchestr řízený Jakubem Kleckerem dýchal spolu se všemi zúčastněnými a pro mne osobně byl jeho výkon za řízení mladého dirigenta, na němž byla patrná také jeho sbormistrovská praxe, velkým zážitkem.+++
===Děkuji za krásný večer, jeden z těch, které člověka pohladí po duši a dají mu naději, že lidská sounáležitost stále existuje, ať už je ohrožována čímkoli.
Hodnocení autorky recenze: 100 %
Bohuslav Martinů:
Hry o Marii
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigent: Jakub Klecker
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Choreografie: Jan Kodet
Světelný design: Daniel Tesař
Sbormistr: Josef Pančík
Sbor a orchestr Janáčkovy opery
Pěvecký sbor Masarykovy univerzity
Sbormistr: Michal Vajda
Dětský sbor Brno
Sbormistr: Valerie Maťašová
Premiéra 27. března 2015 Janáčkovo divadlo Brno
Vůdce hry – Daniel Bambas
Ženich – Pavla Vykopalová, Jana Hrochová Wallingerová, Petr Levíček, David Nykl (alt. Daniela Straková-Šedrlová, Markéta Cukrová, Zoltán Korda, Petr Levíček, Jan Šťáva)
Archanděl Gabriel / Matka Boží / Kovářova dcera / Sestra Marta – Jana Hrochová Wallingerová (alt. Markéta Cukrová)
Panna pošetilá – Lenka Čermáková (alt. Daniela Baňasová)
Obchodník s oleji – Igor Loškár (alt. Pavel Katsiushyn)
Obchodník s oleji – Jan Šťáva (alt. Ladislav Mlejnek)
Mariken / Marie / Soprán – Alžběta Poláčková (alt. Tereza Merklová Kyzlinková)
Bůh – David Nykl (alt. Jan Šťáva)
Ďábel – Svatopluk Sem (alt. Igor Loškár)
Piják – Jiří Klecker (alt. Ladislav Mlejnek)
Maškaron – Petr Levíček (alt. Zoltán Korda)
Kovář – Jan Šťáva (alt. Jiří Klecker)
Šenkýř – Igor Loškár (alt. Pavel Katsiushyn)
Sestra Paskalina – Pavla Vykopalová (alt. Daniela Straková-Šedrlová)
Alt – Lenka Čermáková (alt. Daniela Baňasová)
Tenor – Petr Levíček (alt. Zoltán Korda)
Bas – David Nykl (alt. Jan Šťáva)
Foto Marek Olbrzymek
