Operní panorama Heleny Havlíkové (152)
Týden od 3. do 9. února 2014
– Rusalka z Met i na pražském náměstí Republiky
– Inspirace na dny příští
***
Rusalka se stala první českou operou, kterou zařadila newyorská Metropolitní opera do svých přímých přenosů v HD kvalitě. V sobotu zazněla do celého světa – do 1900 kin v šedesáti čtyřech zemích, z toho v České republice do dvaceti osmi kin ve dvaceti čtyřech městech. A mnohá u nás zařadila do svých programů i reprízy. Skrze příběh tajemné vodní víly se Antonín Dvořák na sklonku života v Rusalce vnořil do hlubiny zákrutů lidské mysli a paměti v kongeniálním mistrovském zhudebnění, ve kterém vyjádřil věčný svár přírodních, pudových sil a světa lidí. Záleží na nastavení diváka, s kterou úrovní jeho mysli a duše bude Rusalka rezonovat – zasaženi však jsou všichni.
Jaroslav Kvapil v libretu propojil pohádkový motiv vodní víly zamilované do člověka, opakovaně použitý v literatuře (de la Motte-Fouqué nebo Andersen, též Hauptmann) i opeře (Lortzing, Rozkošný, Dargomyžskij) a korespondující se symbolistní atmosférou konce století, s jeho ozvuky v domácích pohádkách a Erbenových baladách. Dvořák byl libretem nadšen a operu s podtitulem lyrická pohádka zkomponoval mimo jiné na své letní usedlosti ve Vysoké u Příbrami s nedalekým lesním jezírkem, považovaným za jeden z inspiračních podnětů k opeře. Přírodu Dvořák miloval celý život a hudební obraz přírodních scenérií a proměnlivých nálad dokázal vyjádřit s jemnou barevností i dramatickou silou přírodních živlů. Úspěšná premiéra, ohrožovaná výměnou vedení a stávkou orchestru, se uskutečnila 31. března 1901 v Národním divadle v Praze pod taktovkou Karla Kovařovice.S Rusalkou jen v tomto roce „po svém“ zachází ve světě na patnáct divadel od Moskvy přes Bydhošť nebo Monte-Carlo po Chicago. A tato celkově čtyřicátá první nejhranější opera světového operního repertoáru zazní jen letos v osmdesátce představení včetně tak prestižních scén, jako je mnichovská Státní opera, berlínská Komická opera nebo Vídeňská státní opera, která shodou okolností den po přímém přenosu z Met v neděli 9. února také nabídla do celého světa přímý přenos své nejnovější premiéry Rusalky jako internetový stream.
Ke každému uvedení české opery ve světě je dobré přistupovat pozitivně. Vedle oprávněného dobrého pocitu národní hrdosti, který nemusí být spojený jen s našimi úspěchy na olympijských hrách a jiných sportovních podnicích, je užitečné sledovat, jak v jiném kulturním prostředí je dílo, u nás považované za národní kulturní klenot, vnímáno.
Je Dvořákova Rusalka rodinná pohádka o krásné víle a princi, jakkoli tragická? Nebo v návaznosti na Paracelsia a hlavně na Freudovu psychoanalýzu syrově rozkrývá pohádkový syžet až na dřeň odtabuizovaných základních pudů a instinktů, obvykle zašifrovaných tak, aby tolik nezneklidňovaly, kdy touha není totožná s láskou a pohled za zrcadlo či dokonce průnik do jiného teritoria se platí krví.
Mnohé evropské, zejména německé interpretace někdy až brutálním způsobem vnášejí do Rusalky sex a krev a zaměřují se jednoznačně na dospělé diváky. Američané milují Rusalku tradiční. Pro přenos ponechala Met čtvrté obnovené nastudování Rusalky z roku 1993 rakouského režiséra Otto Schenka. Ve výtvarném řešení (scéna Günther Schneider-Siemssen, světla Gil Wechsler) se pro realisticky ztvárněný lesní palouk s jezerem a zámek s měkce rozechvělými romantickými stíny inspirovali krajinomalbami, jak je známe třeba z pláten Gustava Courbeta nebo Camilla Corota a dalších zvěstovatelů impresionismu. Schenkově koncepci nelze upřít upřímnou snahu „jen“ ctít autorovy záměry. Často hodně doslovně: ve chvíli, kdy Princ zpívá, jak mu z unavené ruky padá zbraň, mu skutečně na zem spadnou luk a šípy, žínky názorně předvádějí, jak bude Vodník za své laškování vytahán za uši, a Rusalka rukama poukazuje, že byl zneuctěn její klín. Ovšem světelné proměny, když se například nad jezerem „rdí jitřní záře“, byly krásné. Jindy se ale v takto realisticky koncipovaném scénickém řešení inscenátoři dopouštěli odchylek, které jsou pro našince těžko akceptovatelné. Téměř nepochopitelné jsou od tvůrců pod vedením rakouského režiséra z „našeho“ společného středoevropského prostoru zejména ruské kostýmy zámeckých hostů na svatbě s baletem místo zámecké polonézy. A pouze balet vidíme na jevišti také při sboru Květiny bílé po cestě, zpívaném za scénou.Mladý kanadský dirigent Yannick Nézet-Séguin (o němž Met uvažuje jako o nástupci legendárního Jamese Levina) ctí „symfonický“ tah Rusalky v široce klenutých liniích, kontrastech lyrických, vzrušeně dramatických, ale i odlehčeněji humorných míst prostřednictvím dynamiky, temp a výrazu. Měkkosti a lahodnosti zejména legendárního nastudování Zdeňka Chalabaly na nahrávce z roku 1961 s excelentní Miladou Šubrtovou v hlavní roli však nedosáhl. A postřehnout jsme tentokrát mohli i u tak vycepovaného orchestru, jakým Met bezesporu je, ne zcela dokonalé nástupy. A zůstává otázka, nakolik otevření u nás tradičních škrtů zejména v třetím dějství celkové vyznění opery skutečně obohacuje.
Milé bylo, že si v rozhovorech o přestávkách nikdo nestěžoval na češtinu jako „nezpěvný“ jazyk i přes shluky konsonant. Bylo zřejmé, že všichni sólisté velmi dobře znají význam textu – svého vlastního i ostatních postav. I v přenosech do českých kin byly ponechány anglické titulky. Množství toho, co bylo „ztraceno v překladu“, tentokrát ještě zřetelněji svědčilo o tom, že překlad je jen pomůckou pro orientaci v ději. Postihnout podstatu libreta nedokáže – mějme to na paměti. Přeložit „čury mury fuk“ jako abrakadabra sice lze, ale jen s velkým ochuzením českých konotací tohoto zaklínání.
Role Rusalky patří v hvězdné kariéře Renée Fleming ke „startovacím“ a stěžejním – se vzorem v Gabriele Beňačkové, jak sama zdůraznila i v přestávkovém rozhovoru. Z přenosu – zejména ve srovnání s nahrávkou nejen Gabriely Beňačkové, ale i Milady Šubrtové – se zdálo, že její soprán už nemá pro vyjádření lyrické něhy, podstatné zejména v árii O měsíčku, dřívější oblost, vláčnost, hebkost; a nepohodlná pozice mezi větvemi vrby nad jezerem jí zřejmě nedodávala na klidu. Rusalčinou „mlčenlivostí“ ve druhém jednání ji režie neprovedla nad rámec rozpačitého nyvého a plachého „postávání“. Do rybníka pod zámeckými schody ji nestrhne Vodník, jak předepisuje v libretu Kvapil, ale vnořuje se do něj z vlastního rozhodnutí. Lépe tak Fleming vycházely dramatičtější árie (Ó, marno to je!) a výrazově silný byl její závěr (Miláčku, znáš mne, znáš): Rusalka se vynoří zahalená šedým závojem ve fialovém světle, „kráčí po vodě“ k Princi na břehu a s přáním odpuštění lidské duši se zanoří do jezera. Koruna na as při závěrečné větě „Bůh tě pomiluj!“ však byla zbytečná – takových manýr nemá Renée Fleming zapotřebí. Vztah Prince k Rusalce vyjádřil Piotr Beczała sytým tenorem (pověstné „céčko“ na závěr ve frázi „mír mi přej“ mu ale nevyšlo) a dalo se mu uvěřit, že Rusalčinu chladnou zdrženlivost nechápe, neví si s ní rady a stane se tak snadnou obětí Cizí kněžny. Pro vyjádření vášně zůstalo u polibku. Cizí kněžnu obdařila v Met debutující Emily Magee velkým barevným dramatickým sopránem a nemohla za to, že v kostýmu vypadala, jako by právě dorazila z natáčení Mrazíka. John Releya nádherně temného basbarytonu dokázal ve Vodníkovi pěvecky skvěle postihnout jak otcovskou starostlivost, tak děsivost této bytosti. A i v jeho případě to byl kostým se zbytečně odhaleným kašírovaným „vypracovaným“ nahým břichem, který mátl a odváděl pozornost úplně jinam. Dolora Zajick jako Ježibaba hutného altu vnášela do inscenace pro nás až překvapivé komické momenty, americkým publikem zjevně vděčně přijímané. Tato nevzhledná rozcuchaná stařena se špičatýma ušima, bradavicí na bradě a vykotlanými zuby neměla na jevišti chalupu, ale štrachala se o holi z jakési podzemní sluje, aby uklohnila pro Rusalku člověčí lektvar. A před Rusalčinými nářky si pohrdlivě odplivla. Při vyhlášené árie Čury mury fuk byla přítomnost lesní havěti (v podání dětí) během vaření v mocně dýmajícím kotlíku sice roztomilá, ale notně oslabila klíčový okamžik celé opery – proměnu víly v ženu. Roztomilé žabičky, můry, housenky a myšky by se výrazně lépe hodily do Lišky Bystroušky, než do Rusalky.Inscenátoři Ježibabu obklopili lesní havětí (v podání dětí), mezi kterou ovšem mourek chyběl. Kapku krve dračí měla docela civilizovaně ve skleněné lahvičce. Trojice žínek – Dísella Lárusdóttir, Renée Tatum a Maya Lhyani – zpívala vyrovnanými hlasy a skutečně dovádivě skotačila tak, že vůbec nepotřebovala taneční dubly, jak bývá v našich tradičních inscenacích zvykem. Sympatické bylo, že se mezi sólisty „neztratil“ Vladimír Chmelo (barytonista slovenského původu, který působí především v Brně a v Praze) jako bodrý Hajný – po Malém vězni v Janáčkově opeře Z mrtvého domu (2009) a Sharplessovi v Madame Butterfly (2012) je to jeho třetí role v Met. A povedla se mu.
„Rusalka otevírá prostor pro snění,“ řekl o této Dvořákově opeře během přestávkového rozhovoru dirigent Yannick Nézet-Séguin. Z reakce, ba dokonce potlesku diváků v nabitém kině Aero bylo zřejmé, že tradiční Schenkova režie (podobně jako ta pohádková Troškova ve Státní opeře) má své zastánce, kteří ji přijímají vstřícně, ba s úlevou. A před velkoplošnou obrazovku na náměstí Republiky se u přímého přenosu sešla tisícovka diváků a mnozí setrvali.
Hned na počátku Roku české hudby se tak česká opera v provedení hvězd současného operního světa stala v celosvětově mimořádně úspěšném fenoménu přímých přenosů z Met „vizitkou“ naší země. Ostatně právě opery Leoše Janáčka, Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, ale i Bohuslava Martinů jsou už mnoho let spolehlivým „vývozním artiklem“, v němž patříme ke skutečným velmocem. Jen někteří politici si to stále ne a ne uvědomit a rozhazují peníze na nesmyslné projekty, ve kterých bují korupce a v zahraničí nám dělají ostudu, zatímco kulturu, tedy umělce, kteří by dále rozvíjeli tento spolehlivý „vývozní potenciál“ dusí snižováním dotací nebo nepromyšlenými administrativními zásahy, které dokonce vedou k rušení divadel.
Hodnocení autorky: 70 %
***
Inspirace na dny příští
Christoph Willibald Gluck: Armida. Tragédie lyrique o pěti dějstvích na libreto Phillippa Quinaulta. Záznam představení Nizozemské opery v Amsterdamu z října 2013. Osoby a obsazení: Armida (Karina Gauvin), Renaud (Frédéric Antoun), Phénice (Karin Strobos), Sidonie (Ana Quintans), Hidraot (Andrew Foster-Williams), Dánský král (Sébastien Droy) a další. Sbor Nizozemské opery a Nizozemský komorní orchestr řídí Ivor Bolton. Připravil a uvádí Jindřich Bálek.(EBU) (165 min) Český rozhlas Vltava sobota 15. února 2014 od 20:00 hodin.
Antonín Dvořák:
Rusalka
Dirigent: Yannick Nézet-Séguin
Režijní nastudování: Laurie Feldman
Režie: Otto Schenk
Scéna: Günther Schneider-Siemssen
Kostýmy: Sylvia Strahammer
Light design: Gil Wechsler
Choreografie: Carmen De Lavallade
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 11. listopadu 1993 Metropolitan Opera House New York
(Met: Live in HD 8. 2. 2014)
Rusalka – Renée Fleming
Princ – Piotr Beczala
Cizí kněžna – Emily Magee
Ježibaba – Dolora Zajick
Gnome – John Relyea
Kuchtík – Julie Boulianne
Hajný – Vladimír Chmelo
První žínka – Dísella Lárusdóttir
Druhá žínka – Renée Tatum
Třetí žínka – Maya Lahyani
Lovec – Alexey Lavrov
Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu zkrácené rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Foto Dita Havránková, Ken Howard
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]